Ukrajinský novinář Mstyslav Černov zachytil v trýznivém dokumentu 20 dní v Mariupolu začátek ruské invaze i děsivě osobní pohled z města pod palbou. A se smíšenými pocity si došel pro Oscara.
„Asi budu první režisér na tomhle pódiu, kdo řekne: Kéž bych tenhle film nikdy nenatočil,“ pravil Mstyslav Černov, když přebíral v losangeleském Dolby Theatre sošku za nejlepší dokumentární film uplynulého roku.
Šlo o vůbec prvního Oscara pro ukrajinského tvůrce, což by jindy byl bezpochyby důvod výhradně k radosti. V tu chvíli se však nešlo oprostit od myšlenky, proč vlastně dokument 20 dní v Mariupolu vznikl a proč měl Černov šanci za něj prestižní filmovou cenu vyhrát.
Na pódiu by stál v neděli večer někdo úplně jiný – kdyby Rusko 24. února 2022 nezahájilo invazi na Ukrajinu. Válku, která i dva roky poté pokračuje. A je dobře, že na ni Černovovův dokument znovu vrhá světlo ve chvíli, kdy už řadu lidí včetně politiků a političek přestává zajímat a jejich ochota pomáhat se vytrácí.
Tohle svědectví totiž sotva nechá někoho chladným.
Ukazuje ve vší syrovosti, jak se běžný život změní během pár dnů v živoření bez elektřiny, plynu nebo spojení se světem. V přežívání ve strachu o sebe i své blízké v šílených podmínkách improvizovaných krytů. V nervózní sledování, jak se blíží frontová linie k vašemu domovu, až k takřka hororovým výhledům, kdy pod okny projíždějí tanky se symbolem Z.
Černov dokumentem provází svým ponurým hlasem, spousta záběrů je navíc z jeho pohledu. Původně se aktérem stát nechtěl, producentka Michelle Mizner ale naléhala, ať se této role ujme.
Dobře udělala. Režisérovo svědectví je díky tomu nejen velmi působivé, ale i osobní. Zblízka vidíme, jak řeší dilema, jestli natáčet, nebo uklidňovat ty, kteří vyděšeně pobíhají po ulicích. Spolu s ním vnímáme šok, když se v bezprostřední blízkosti začnou ozývat výbuchy.
A především nám nedá zapomenout, že i on je Ukrajinec, který se bojí o své blízké, s nimiž z odříznutého města nemůže udržovat kontakt. Černov zůstal v Mariupolu i dlouho poté, co ostatní lidé i novináři odjeli.
Díky tomu natočil unikátní a důležité svědectví, jak ruské tanky střílí na civilní budovy. Záběry na zbědované těhotné ženy z porodnice, kterou Rusové rozstříleli takřka nad jejich hlavami. Nebo teenagery, kteří ještě před chvílí hráli fotbal, ale teď leží v nemocnici s ustřelenými končetinami.
Ukrajinci zprvu nechtějí, aby je Černov točil, ale pak obrátí: jen ať má jeho přítomnost smysl. Jen ať svět vidí tahle zvěrstva. V dramatickém finiši dokumentu jeho očima sledujeme, jak se snaží z obklíčeného Mariupolu uniknout.
Jak jeho příběh dopadne, víme. Ale je důležité vidět, kudy vedl. Cesta plná dlouhých záběrů na vystrašené lidi schované ve sklepích, na bezmocné zdravotníky, na zdevastované rodiče oplákavající své mrtvé děti. Na ulice, které vypadají skoro jako ty naše, jen jsou plné vyrabovaných obchodů a opuštěných zdevastovaných domů, za nimiž Ukrajinci vykopali masové hroby.
Jak Černov podotkne: „Můj mozek bude zoufale chtít tohle zapomenout, ale záběry z kamery mi to nedovolí.“ Natočil jich přes třicet hodin, výsledek sestříhal na hodinu a půl. A sbírá za něj ceny – už na loňském festivalu v Sundance, kde měl film premiéru, vyhrál ocenění diváků.
Není divu. 20 dní v Mariupolu je naléhavý, mrazivý, precizně natočený dokument, který by měl vidět každý. A přece je pak třeba souhlasit s tím, co o něm prohlásil jeho tvůrce.
Kéž by tenhle film nikdy nevznikl.
