Julia Bailey je na svém postu jen od začátku roku. Nahradila Petra Nedomu, který ve funkci vydržel neuvěřitelných třicet let.
Její jmenování se ale neobešlo bez kontroverzí: zaznívaly hlasy o neprůhlednosti výběru, mnozí se také pozastavovali nad její údajně nedostatečnou odborností nebo nad tím, proč podobnou instituci nemůže raději vést Češka či Čech.
Výběrové řízení pro podobnou instituci nikdy není zcela veřejné. Galerie Rudolfinum navíc spadá pod řízení České filharmonie. Těžko osočovat členy mezinárodní komise, například Alexandera Klara, ředitele Hamburger Kunsthalle, Hannu Wróblewskou, bývalou ředitelku Národní galerie umění ve Varšavě, nebo Helenu Musilovou, kurátorku Galerie hlavního města Prahy, že by ke své volbě nebyli dostatečně kompetentní.
Představa, že českému a současnému zahraničnímu umění může plně rozumět jedině domorodec, působí jako z minulého století. Stejně tak jako otázky, zda žena, která podobnou pozici ještě nezastávala, může takovou práci vůbec zvládnout.
Julia Bailey je historička a kurátorka umění, studovala v Londýně a ve Washingtonu. Ve Viktoriině a Albertově muzeu v Londýně působila jako marketingová manažerka (což není nevýhoda, naopak, Galerie Rudolfinum z otevření se širší veřejnosti může jen těžit) a v proslulé galerii Tate Modern zastávala pozici asistentky kurátora. Mimo jiné při přípravě velmi úspěšné i odbornou kritikou oceňované výstavy Soul of a Nation: Art in the Age of Black Power.
Jako kurátorka spolupracovala také na výstavě Stanislava Kolíbala na bienále v Benátkách či na tuzemských výstavách malíře Viktora Pivovarova nebo jednoho z nejvýznamnějších sochařů dvacátého století Alberta Giacomettiho.
Jaké jsou její plány s Galerií Rudolfinum, na co se v dohledné době můžeme těšit a které věci by během svého působení ráda změnila?
Skvělá výstava Žanny Kadyrové, která v Galerii Rudolfinum právě probíhá, vznikala ještě před vaším příchodem. Ale jak na vás výstava působí?
Máte pravdu, na současné výstavě ještě pracoval Petr Nedoma. Byl to jeho poslední projekt a já mu do toho samozřejmě nijak nezasahovala. Jsem velmi ráda, že zrovna touhle výstavou začínáme náš výstavní rok.
Už je to navíc několik let, co v Galerii Rudolfinum byla sólová výstava ženské umělkyně. Je to jedna z věcí, na které si chci dávat pozor, zastoupení vystavujících umělců by mělo být trochu vyváženější.
Co bude váš první oficiální autorský projekt, který poté představíte?
Bude to výstava britského sochaře Antonyho Gormleyho a básnířky Pavly Melkové. Ukážu vám jejich knížku!
Jde o Antonyho kresby a její básně, oba se dotýkají tématu prostoru. V té knize spolu vlastně vedou takový dialog. My jsme dostali nápad, aby se ta jejich konverzace rozšířila až do společné výstavy.
Některé instalace Antonyho Gormleyho, které tu budeme mít, nejenže nikdy nebyly k vidění v Česku, ale ani nikde jinde v Evropě. Skrze básně Pavly Melkové pak jeho sochy a instalace naleznou další, nové významy. Když mě Pavla s tímhle nápadem poprvé oslovila, byla jsem nadšená.
Umělecký dialog mezi mezinárodním a českým umělcem, který spolu v knize i na výstavě vedou, je totiž i něco, o co bych se tu ráda pokusila já. Nemusí to samozřejmě vždy být formou dvou umělců, kteří se postaví vedle sebe. Jde spíše o neustálé vytváření prostoru k dialogu mezi tuzemskou a zahraniční scénou.
Můžou to být třeba i zahraniční kurátoři, které přizveme, aby spolupracovali s těmi místními. A oni to časem udělají i naopak. Možností je nespočet. Výstava Gormleyho a Melkové bude vizuálně úchvatná a půjde myslím o dobrý první příklad toho, kam chceme s Galerií Rudolfinum směřovat.
Zmínila jste, že nechcete být zdaleka u všech výstav i jejich kurátorkou. Naopak budete dávat prostor tuzemským i zahraničním kurátorům a věnovat se opravdu spíše svým ředitelským povinnostem.
Tohle bylo Petrovo rozhodnutí, že se z pozice ředitele tolik věnoval i práci kurátora. Být ředitelem galerie má ale i mnoho jiných částí, které jsou neméně důležité. Je to záležitost financování galerie, vzdělávání, připravování různých doprovodných programů. Kdybych se věnovala detailní přípravě každé výstavy, neměla bych na všechno ostatní dostatek času.
Nadcházející výstavu budu připravovat spolu s Pavlou, ty následující budou mít i své vlastní kurátory. Vzhledem k tomu, že půjde o první výstavu čistě pod mým vedením, hodlám se jí maximálně věnovat.
Dává to smysl i z toho hlediska, že Antonyho studio je v Londýně, a bude tak pro mě snazší s ním po celou přípravu výstavy komunikovat. Pro výstavy na příští rok už ale jednám s kurátory, kteří se jim pak budou plně věnovat.
Jaké jsou tedy ty vaše ostatní plány pro Rudolfinum? Chystáte se otevřít třeba nový galerijní obchod nebo kavárnu?
My už obchod i kavárnu máme, ale z toho, jak se ptáte, je jasné, že o tom asi neví zdaleka tolik lidí, kolik by mohlo. Ano, nefunguje to v současném nastavení úplně ideálně.
Pro mě je důležitý celkový zážitek, který si každý návštěvník z galerie odnese. Ať už je to online prezentace galerie, nebo vyloženě její fyzická návštěva. Teď je to spíše tak, že divák přijde na výstavu, prohlédne si ji a zase odejde.
Ráda bych, aby tu lidé strávili o trochu více času. Kavárna je pod vedením České filharmonie, všechno závisí na domluvě. Byla bych nadšená, kdyby se nám z ní časem povedlo udělat místo, kde se spolu lidé setkávají, aby fungovala o trochu více jako živý organismus.
Chceme, aby lidé v Rudolfinu trávili víc času. Aby to bylo místo, kde se spolu setkávají a funguje jako živý organismus.
Galerie by neměla zůstat jen čistě intelektuálním místem, měla by se stát i místem sociálním. Budova galerie je opravdu nádherná a je tu spousta prostor, které bychom nově rádi využívali. Vyklidili jsme třeba jednu místnost, která sloužila jako sklad, a během následujících měsíců z ní plánujeme udělat přitažlivý prostor s jedinečným výhledem.
Ministerstvo kultury nám vyšlo vstříc a chystáme se po různých nutných opravách otevřít víc podobně krásných prostorů i veřejnosti.
Když se teď nacházíte uvnitř galerie, ani vám nedojde, jak moc významnou roli budova Rudolfina ve svém okolí hraje. Chtěli bychom, aby z galerie návštěvníci mohli vidět i ven, více vnímat prostor, ve kterém se nachází.
U tak krásné budovy v tak úžasné lokalitě je škoda být uzavřený jen do sebe. Je to velmi rušná část města a bylo by skvělé, kdyby Galerie Rudolfinum sloužila jako místo, kde chcete se svými blízkými trávit čas.
Už pět let má galerie Rudolfinum bezplatný vstup na výstavy. Je tohle něco, na co jste ze zahraničí zvyklá? A nenese to s sebou i více ekonomických problémů, které musíte řešit, abyste zvládli fungovat?
V Londýně to často bývá tak, že vstup na aktuální výstavy je zpoplatněn, ale národní sbírky umění jsou lidem k dispozici zdarma. Vychází to z předpokladu, že sbírky starého umění vlastně patří všem lidem.
Náš koncept je takový, že chceme i lidi, kteří třeba na výstavy tolik nechodí, nalákat, aby se o umění začali více zajímat. Proto volný vstup na naše výstavy vítám. Samozřejmě je to pro nás i velká výzva.
Jednáme o novém hlavním sponzorovi. Náklady na obyčejný provoz se za poslední dobu velmi zvýšily.
Momentálně jednáme o novém hlavním sponzorovi a také náklady, byť jen na obyčejný provoz, se za poslední dobu velmi zvýšily. Moje idea je ale taková, že pokud lidé dostanou něco zadarmo, v tomhle případě vstup na výstavy, rádi u nás pak něco utratí právě v galerijním obchodě a kavárně. Chceme tu lidem prostě vytvořit příjemné prostředí, aby se k nám rádi vraceli.
Co se týká celkového uměleckého směřování galerie na několik dalších let, chystáte zde nějaké výraznější koncepční změny?
Souvisí to vlastně s předchozí otázkou. Chceme pracovat na tom, abychom byli finančně více konkurenceschopní. Když totiž chceme udělat výstavu nějakého skutečně zajímavého zahraničního umělce, musíme v té nabídce soupeřit se spoustou ostatních institucí po celé Evropě.
Třeba Antony Gormley teď připravuje hned několik velkých projektů po celém světě, přesto se nám ho podařilo získat. Má k Praze krásný vztah, párkrát už tu vystavoval, zná i Rudolfinum a tenhle projekt pro něj díky jeho velkému respektu k práci Pavly Melkové byl tak nějak osobní.
Tady se to sešlo dobře. Do budoucna chceme naše kontakty v zahraničí co nejvíce vytěžit. Galerie Rudolfinum má totiž v zahraničí už teď skvělou reputaci, spousta lidí z branže ji zná. Jsou samozřejmě i tací, kteří o ní ještě neslyšeli.
Ukazovala jsem nedávno několika lidem z nejvýznamnějších komerčních galerií v New Yorku a Londýně fotky prostor naší galerie a všichni, kdo ji doteď neznali, byli z toho, jak to u nás vypadá, nadšení. Myslíme si, že máme co nabídnout. Ano, jsme malý tým, dohromady nás tu pracuje osm, ale ze všech cítím velké nadšení, energii a motivaci.
Kdy a proč jste se vlastně rozhodla, že se přestěhujete do Prahy?
Bude to znít asi lehce vtipně, ale začala jsem se v Londýně trochu nudit. Londýnské galerie jako Tate Modern jsou fantastické, mají obrovskou historii, ale mám pocit, že se v nich vlastně už udělalo snad všechno, co šlo.
Navíc se v nich nutně cítíte jako malé kolečko v celém tom obřím mechanismu, ať už máte jakoukoli roli. Chtěla jsem více využít svých zkušeností. Najít větší výzvu a dělat něco, co bude někde skutečně důležité a něco to třeba i změní.
Také jsem si všímala, že umění střední a východní Evropy je třeba v Londýně ještě pořád často vnímáno skrz „západní pohled“. Chtěla jsem místní českou výtvarnou scénu lépe pochopit, ne jako její pouhý vnější pozorovatel, ale zevnitř.
Západní pohled je totiž často opravdu trochu zkreslený, speciálně u umění z východní části Evropy v něm často dochází k určité „viktimizaci“. Nabídka, kterou jsem tehdy dostala z Národní galerie Praha, přišla v ideální čas a týkala se vlastně všeho, o čem jsem tehdy přemýšlela.
Jsem tu už pět let a za tu dobu jsem viděla myslím celkem velký posun k lepšímu. Možná ho tolik nevidí lidé, kteří tu žijí odjakživa, ale na mě Praha působí jako dopředu jdoucí město, kde se děje spousta zajímavých věcí. A myslím si, že Praha má pořád obrovský potenciál. Umělecký svět se začíná čím dál tím více dívat na dosud ne tolik objevená místa a o české umělce bude v budoucnu rozhodně velký zájem.
Oblíbila jste si za tu dobu i nějaké české umělce, které jste třeba doposud pořádně neznala?
Hned několik. Jedna z prvních výstav, které jsem tu viděla, byla ta Daniela Pitína, jeho dílo jsem si hned zamilovala. Z nové generace je to třeba Vojtěch Kovařík nebo Klára Hosnedlová.
A nádherným objevem pro mě bylo, když jsem se seznámila s dílem hned několika žen, které tu tvořily v šedesátých a sedmdesátých letech. Byla to Adriena Šimotová, Eva Kmentová a Věra Janoušková.
Váš předchůdce Petr Nedoma byl ve funkci ředitele Galerie Rudolfinum od roku 1994, tedy třicet let. Plánujete něco podobného?
Vtipné je, že když tehdy ve funkci ředitele začínal, bylo mu stejně, jako je teď mně. Ale musím říct, že bych byla hodně překvapená! Časy se trochu změnily. Myslím si, že po několika letech bude lepší, když zase přijde někdo další, s novým vhledem a čerstvou energií.
