Dobrý architekt za sebou nechá dům, výjimečný ulici, geniální město. César Manrique si jako svůj odkaz ale rovnou vybral celý ostrov. Díky tomu můžete na Lanzarote obdivovat bělostné stavby, tyrkysová jezera i dům vytesaný přímo ve skále.
Byl to pocit tak intenzivní, že zasáhl i pětileté dítě, které jen vydechlo: „To je ale krásné, že?“ Třicetistupňové vedro zůstalo daleko za námi na povrchu, dole v jeskyni zněla ambientní hudba a v dokonale čisté vodě jako myriáda hvězd svítily bílé tečky.
Znamení toho, že život si najde cestu, protože takto zde září drobná tělíčka vzácných ráčků. Obyvatel nádherného komplexu, který jako mnoho dalších vděčí za svoji novou a prospívající podobu jedinému muži.
Venku na dohled bouří Atlantský oceán, v jinak dystopické sopečné krajině se najednou zazelenají keře, na Lanzarote vzácný úkaz. Naopak tu není vzácná – jaký to paradox na dlouho velmi chudý ostrov – podobně strhující architektura, jakou skýtá domov račích albínů zvaný Jameos del Agua.
Slovo jameo pochází z jazyka Guančů, původních obyvatel Kanárských ostrovů, a označuje díru, která vznikne po propadu sopečného povrchu. Právě sem Manrique zasadil první ze svých intervenciones, doslova zásahů.
Spojil přírodu, na Lanzarote nejčastěji reprezentovanou výsledkem počínání zuřících živlů, s uměním, s designem. V Jameos del Aqua využil kamene i svého oblíbeného prvku v podobě tyrkysové hladiny, přidal palmy, restauraci na úpatí jeskyně či koncertní sál zasazený do vulkanického podzemí, kde zvuk dostává ještě jiný, silnější rozměr.
Jameos del Aqua
Je to celé… Krásné, že?
A to jde jen o jednu z ukázek díla rodáka z lanzarotské metropole Arrecife. Když se přesouváte po úhledných silnicích nejvýchodnějšího z hlavních Kanárských ostrovů, stejnou rychlostí jako mraky na obloze se vám v hlavě ženou myšlenky na to, jak může jedinec ovlivnit své okolí.
Kým Manrique byl, možná lépe než všechna slova z průvodců vystihne pohled na jednu fotku v Casa-Múseo César Manrique, posledním domě nejslavnějšího z Lanzaroťanů, dnes proměněném v muzeum a galerii. Stojí na ní starší muž s ustupujícími vlasy, ale i tak s pohledem přeplněným energií. U nohou mu leží nádherná dívka v plavkách.
„Nelituju ničeho. Jediným hříchem je někomu ublížit,“ čtete poblíž jeho citát. Smutnou tečkou je jen to, že právě kousek odsud v roce 1992 zahynul při autonehodě. Bylo mu tehdy třiasedmdesát let a nápadů měl pořád v zásobě tolik, že se běžný člověk jen orosí hanbou.
Z Manriqueho děl i života dýchá bohémství, vášeň. Však se mladý Manrique po studiích ve Španělsku vydal z říše diktátora Franka nejprve do Paříže – a v 60. letech 20. století do tepajícího New Yorku. V hlavním městě umění se potkával s Warholem, Rothkem, Pollockem. Díky grantu Rockefellerovy nadace tam měl své vlastní studio.
Z bujarého životního stylu neslevil, ani když se v roce 1966 definitivně vrátil na Lanzarote. Tvrdě pracovat a stejně intenzivně se bavit, takové krédo k němu pasuje.
Nepotřebujete proto ani příliš mnoho fantazie na to, abyste si představili, jaké večírky probíhaly ve vile LagOmar. Tu Manrique společně s architektem Jesúsem Sotem vtiskli do sopečné skály, a jak název napovídá, bydlel tu Omar Shariff, než unikátní dům obratem fanfaronsky prohrál v bridži, což dodává místu ještě větší drajv.
Vypadá to jako z Pohádek tisíce a jedné noci, spojených s moderním netflixovským seriálem o zlaté mládeži. Další tyrkysové bazény. Kouzelné bílé tunely a můstky, úzká schodiště, pohodlné podušky pro hosty – anebo pracovní stůl, umístěný v záhybu, který příroda kdysi vytesala do kamene…
LagOmar
LagOmar
LagOmar
Tohle je ryzí Manrique. Jeho krédem bylo zachovat původní ostrovní kulisy, neboť Lanzarote dle velkého světáka a cestovatele nemá v kráse konkurenci. Ale žádné bezduché konzervování, na to viděl příliš mnoho a byl příliš originální: Manrique tradici spojoval s moderností.
Dnes často vyprázdněná slova v jeho díle získávají na významu: pokora, nápaditost, úcta. Navíc Manrique viděl mnohem dál než za první roh. Udržitelnost, overturismus – tehdy to ještě byly výrazy z budoucnosti, on na ně myslel v praxi.
Lanzarote, které po ničivých sopečných erupcích minulosti působí jako rozorané jakýmsi nadpozemským pluhem, se v době jeho návratu z Ameriky stejně jako celé Frankovo Španělsko začalo pomalu otevírat návštěvníkům ze zahraničí.
A právě Manrique se zasadil o to, aby na ostrově nevznikaly gigantické hotely jako na Mallorce či na blízkém Tenerife. Lanzarotská architektura díky němu ctí styl i barvy. S okolím nebojuje, souzní s ním, snaží se jej chránit.
Manrique byl skutečně všestranným umělcem, v jeho muzeu se lze pokochat všemožnými díly. Ovšem architektonické intervenciones nad tím ční, převyšují zbytek jeho odkazu jako lanzarotské sopky, jejichž kužely barví slunce v průběhu dne do různých odstínů.
Mistr pracoval vždy primárně s tím, co jako první stvořila příroda; neohýbal ji, jen se snažil dílo vyšších sil spojovat s lidskou imaginací. A nemuselo jít ani o dům pro hereckou celebritu. Do země zapuštěným památníkem Monumento al Campesino na jiném místě Lanzarote pro změnu uctil zemědělce a rolníky za jejich věčnou dřinu na sopečné půdě.
Interiér posledního Manriuqeho domu, dnes přeměněného na muzeum.
Anebo jsou tu úplné drobnosti, přesně takové, které dávají celku tak kompaktní tvář, třeba kovové skulptury umístěné před atrakcemi i na kruhových objezdech.
Cestovatel ze země, kde vznikají dotační rozhledny klidně na místech, odkud není pořádně nikam vidět, si tím spíš úpěnlivě přeje českého Manriqueho, jakmile spatří Mirador del Río. Monumentální vyhlídku na samém severu Lanzarote, z níž máte jako pod mikroskopem sousední ostrůvek Graciosa a celý širý oceán navrch.
Skoro se chce nahlas vyslovit: Vždyť je to přece tak jednoduché, že? Na okraj srázu umístit vkusnou budovu, opět s bílým kamenným schodištěm, s podobnými tvary a vyzněním jako v Casa LagOmar nebo v Jameos del Aqua. Najít správné místo a uctít ho tím, že ho dotáhnete do krásy.
Ale ona to není samozřejmost, naopak jde o výjimku. O ukázku doteku génia, jaký se rodí jen výjimečně a ještě výjimečněji dostane šanci takto pozvednout svůj milovaný kraj.
Svět je jinak plný strakatých budov a nesmyslných staveb, které se navzájem tlučou jako kluci na hřišti. Naštěstí ne zde. Ne na ostrově pana Manriqueho.
