Do internátní školy pro bohaté nastupuje nová učitelka. Nepřišla učit angličtinu nebo přírodní vědy, ale vést kurz „uvědomělého stravování“. Ve filmu Club Zero se pod milou tváří pedagožky v podání Mii Wasikowské ukrývá nebezpečí – co ale najdeme pod slupkou snímku samotného?
Děti jsou na téhle škole, kde se chodí ve stejnokrojích, prý velmi soutěživé, ale také extrémně citlivé. Toho patrně více či méně vědomě využije nová učitelka slečna Novaková, která skupinku zájemců zasvětí do takzvaného uvědomělého stravování.
To je prý dobré pro planetu, vyčistí vám organismus a také vás vycepuje k disciplíně. Zkrátka má jen samé výhody, díky nimž bude život už jenom lepší.
Děti se rychle chytnou a ve školní kantýně učitelčiny teze hned praktikují. Z porcí si ukrajují jen drobounká sousta, která pak dlouhé minuty žvýkají v ústech, než konečně polknou. Kdo si do pusy strčí větší kus masa, je hned terčem vyčítavých pohledů ostatních.
Spolužáci mají najednou vyšší poslání, které vyžaduje poslušnost. A když se někdo nedrží party, najednou to může ohrozit jeho prospěch, a tedy i celé studium.
Samozřejmě je jen otázkou času, kdy bude ohroženo i zdraví oněch poslušných oveček. Nový snímek rakouské režisérky Jessicy Hausner se totiž odvíjí jako rozpohybovaná sociologická studie stádní mentality.
Takové myšlení ostatním vyčítá, že nevidí „širší souvislosti“, samo se ale paradoxně uzamyká v přesvědčení, jehož zpochybňování nepřipouští. Jak ve filmu zazní, jde přece o „revoluční moment“.
Režisérka snad i z toho důvodu na všechny postavy i situaci nahlíží jako na účastníky v nějakém experimentu, kteří se ale ve všech úzkostlivě naklizených, nadreálných prostředích pohybují po očekávaných trajektoriích. Podobně jako v nedávném českém seriálu Adikts jsme i tady v jakýchsi moderních Bradavicích, kdy necítíme, že osazenstvo má vedle úlohy v tomto konstruktu jiný život.
Tak třeba Wasikowská se z filmu rovnou na dlouhé minuty ztrácí, než aby mohla zanechat výraznější dojem. Velmi dobře obsazená je ale její dětská sekta, uvěřitelně kombinující zranitelnost s urputností. Skvělá je i dánská herečka Sidse Babett Knudsen ve vděčném partu ředitelky školy, která chce být hlavně pořád spokojená, takže se primárně bojí nespokojených rodičů.
Ano, Club Zero je satira, kde na vás režisérka pomrkává, když do kontrastu s dětmi, jimž někdo konečně věnuje čas, staví pokrytecké rodiče. Ti ve svých palácích potomkům sami kážou, že mají omezit „konzumerismus“, od svých služebných také odmítají jídlo nebo se rovněž rozhodnou zachraňovat svět tím nejsobečtějším způsobem. Mohou vůbec ratolestem něco vyčítat?
Nejzajímavější na filmu uvedeném vloni v Cannes jsou nakonec chvíle, kdy se před námi vyjevuje povaha instituce, kde mají všechny strany svázané ruce, i když pořád schůzují a kontrolují se. I otec, jemuž se ztrácí dcera před očima, stále chválí učitelku za pedagogickou způsobilost, zatímco ostatní rodiče se točí na margináliích. Jako kdyby tu vlastně všichni páchali kolektivní sebevraždu, protože nikdo už není schopný zatáhnout za brzdu.
Na diváka si ale pravděpodobně nepřijdou. Vždycky si totiž můžeme být jisti tím, co zrovna vidíme a slyšíme, stejně jako se nemusíme strachovat, že přijde na závěr nějaký zvrat – ve filmu prostě není mnoho vnitřního napětí.
Sledovat Club Zero je trochu jako hledět do terária. Jistě, vše je v něm hezky naaranžované a určitě se v něm může udát něco zajímavého. Jenže všechna akce bude vždycky ohraničená skleněnými zdmi, přes které nic a nikdo neprojde.
