Není na něm moc zajímavého – a v novém filmu režiséra Michala Hogenauera Noční klid se ani nedozvíme, jak se jmenuje. Pohybuje se v neosobních prostředích mezi Prahou a Bratislavou a chodí do práce, v níž dělá snad něco na pomezí architektury a designu. Má sympatickou přítelkyni. Peníze.
Navzdory názvu snímku ale muž hraný Pavlem Gajdošem klid rozhodně necítí.
Na počátku filmu Noční klid prý stála situace, již zažil scenárista Václav Kadrnka. Tomu náhodný člověk sdělil, že Kadrnkovi nic neunikne. Podobnou větu si v letadle vyslechne i Gajdošův protagonista, v němž to spustí zvláštní paranoiu. Netuší, co to znamenalo, slova ale pronesl muž tmavší barvy pleti, jehož předtím kontrolovala letištní ochranka.
Po tomto náhodném setkání se v něm stupňuje nedůvěra v okolí. Začíná to posedlostí týkající se bezpečnosti, pokračuje plánem na odchod z města a končí nákupem velmi specifického zboží. Režisér Hogenauer ale nikdy nedává jasné odpovědi, zda se kolem muže doopravdy stahují temná mračna. O to je ale jeho film dráždivější.
Tvůrcům se totiž daří nenápadnými prostředky zachytit možná až civilizační pocit, v tomto případě neklid, který zažívá člověk, jemuž zdánlivě nic nechybí a na opravdové katastrofy hledí jen skrze televizi a internet. Zdá se, jako kdyby byl od všeho mentálně odpojen, přesto patrně začíná pociťovat strach, že se blíží cosi hrozného.
Před námi se tak vlastně odvíjí celkem povědomý horor měšťáckého pěšáka, který nedokáže projevit city, někde v něm ale probublává zvláštní vztahovačnost. Zdá se, že se upíná k představě, kdy svůj život konečně ovládne, jakkoli ho vlastně definuje jeho práce. Ta se tváří vážně, jako kdyby šlo o zachraňování životů, přitom se jedná o další kancelářské přicmrndávání.
V Gajdošově soustředěném podání je v protagonistovi cosi nebezpečného i ubohého. Ke cti tvůrcům však slouží, že ho nevymodelovali jako levně zjevného „dezoláta“ či „incela“ hltajícího dezinformace. Hogenauer jde spíš po jemnější psychologii, již dostanou i vedlejší postavy přítelkyně a starého otce, které se hrdinovi v lecčems podobají. Není to ale znát na první pohled.
Už ve svém debutu Tiché doteky, v němž se česká au-pair dostala v cizině do zvláštní rodiny, přitom Hogenauer operoval s dějovými výpustkami i určitou kožeností a strnulostí postav. Tady ve velmi úsporné stopáži tento koncept rozvíjí – a třeba i vizuálně pracuje s jistým narušením rutin a hladkých povrchů, kdy se tu v detailech kamery upravuje zřasená látka na sedačce, vytahuje tříska z kůže nebo myje čelní sklo auta.
Noční klid tak velmi podmanivě stojí na atmosféře neklidu, která příběh otevírá interpretacím, zároveň však není odtažitá a nepřístupná.
Problém tak spočívá snad jen v tom, že když pochopíte, o co Hogenauerovi jde, vyjeví se před vámi vlastně celkem jasně řešitelný rébus, formálně i obsahově adekvátní naplnění koncepce, které už ale neuhne žádným nečekaným směrem. Možná, že to tak ale přesně má být.
V životě Gajdošova muže z kanclu odvedle se ostatně nic moc přelomového také nestane.
