Jezdí po přednáškách, připravuje výstavu a pracuje na projektu pro rodiče a děti. Během talku s názvem Cover girl se Ester Geislerová na Forbes Women’s Summitu věnovala projektu Terapie sdílením, pocitu štěstí a sdílela i svá přání, která si ve čtyřiceti letech plní.
Projekt Terapie sdílením, na kterém spolupracuje s Honzou Vojtkem, už si svým životem žije několik let. Jde o sdílení, jak sama říká, hořkosladkých zpráv. Online i offline. „Jsem kurátorka a pro nějakou myšlenku nebo nějaký jev hledám tu správnou formu,“ popsala Geislerová.
Vystudovala intermediální konfrontaci a nová média. Je matkou dospělých dvojčat a pracuje na několika projektech zároveň. Když se v projektu začaly objevovat esemesky a ona vnímala ohlasy lidí, napadlo ji, že z toho udělá knihu.
Líbil se jí nápad, že něco, co bylo původně online, by si lidé mohli vzít do ruky. Když jí došlo, že esemesky nikdy nebyly vyřčené, pomyslela si, že by bylo krásné, kdyby doopravdy zazněly z úst herců. A tak vznikl další projekt – audiokniha.
Vzbudilo to vlnu otázek a Geislerové došlo, že by si měla sehnat odborníka, se kterým udělá přednášku a který je bude umět zodpovědět. „Na internetu jsem si našla Honzu Vojtka. Myslela jsem si, že spolu uděláme dvě tři přednášky a půjdeme domů a ono ne,“ řekla se smíchem Geislerová.
Terapie sdílením žije dále svým životem. Už šest let dělají přednášky po celé republice a ty jsou vždy vyprodané. „Máme radost. Naplňuje nás to a máme hezké ohlasy,“ řekla.
V poslední době ji nejvíce rozesmál printscreen zprávy, která zněla „Prečo“ a odpověď „Lebo si nemala ráda cibulu“. Dokáže ocenit její jednoduchost, ale jedním dechem dodává, že v projektu Terapie sdílením nejde jenom o rozchodové zprávy.
S Honzou Vojtkem mají i novou přednášku, která se jmenuje Terapie sdílením Reset. Geislerová to vnímá jako štěstí, že může částečně dělat, co vystudovala. Zároveň pracuje s někým, kdo je fajn, s kým ji baví být na pódiu a těší se na to.
Do budoucna s Terapií sdílením chystá další formu. Bude se jednat o představení pro děti a rodiče, pro které shání partnery. Představení bude pro rodiče, aby věděli, jak vzdělávat své děti o moderních technologií i o tom, jak vzniká závislost.
„Chceme to názorně ukázat, aby rodiče věděli, jak s dětmi mluvit,“ komentovala Geislerová. Mohlo by to podle ní fungovat i jako prevence ztráty pouta mezi rodičem a dítětem.
Během talku s názvem Cover girl uznala, že aktivit má opravdu hodně. „Někdy jsem dlouho do noci vzhůru a stále něco kontroluju a přepisuju. Ale konečně teď dělám věci, na které předtím nebyl čas,“ přiznala.
V březnu tohoto roku jí bylo čtyřicet let a uzrál čas konečně udělat svou vysněnou výstavu Co jsme měli říct a neřekli. „Pracuju na tom dva roky. Je to něco, co je úplně a jen moje,“ oznámila. Od konce června ji budou moci návštěvníci vidět ve výstavním prostoru Kunsthalle.
Toto místo pro autorku není neznámé. I když tehdy to ještě byla Zengerova transformační stanice. „Byl tam skvot a já jsem tam před dvanácti lety na půdě vystavovala svoji diplomovou práci,“ popisovala.
Věděla, že potřebuje temný prostor a stometrová půda posloužila jako ideální prostředí pro devět zadních projekcí. Její projekt v Kunsthalle je ještě větší. „Bude to deset videoprojekcí,“ oznámila Geislerová
Ke konci talku se ještě Geislerová k dříve zmiňovanému tématu štěstí vrátila. „Není to tak, že najednou má člověk štěstí a přijde nabídka dělat skvělý projekt,“ řekla. Podle ní to je i o dlouhodobé práci na sobě a mentální přípravě, které nesou po nějakém čase ovoce.
Na druhou stranu jsme bohužel podle ní zvyklí se shazovat a nepřijímat pochvalu. „Já se učím sama sebe čas od času pochválit,“ řekla a uzavřela, že je maximálně šťastná, že výstava vzniká a za čtrnáct dní nebude jenom její a u ní v hlavě a bude moci ji s kýmkoliv sdílet.
