Kdyby herci Tom Hardy a Austin Butler potřebovali prorazit, stát se přes noc idoly a viset pak roky a roky na plakátech v milionech pokojíčcích, film, který by před mnoha dekádami museli natočit, by byli Motorkáři. Jejich režisér totiž ví, jak se tvoří hvězdy.
Když Austin Butler hrál Elvise Presleyho, musel v hale plné fanynek zavlnit pánví, aby dostal publikum do varu. Jako motorkáři Bennymu mu však stačí opřít se v nátělníku o kulečník, ledabyle ukázat vyrýsované paže a podívat se neurčitě kamsi do dáli.
Smrdí sice jako jeden velký průšvih, zároveň vypadá jako James Dean. Nelze se tak úplně divit, že mu žena jménem Cathy podlehne.
V novém filmu Jeffa Nicholse je to právě ona, ztvárněná Jodie Comer, kdo s pořádnou vyřídilkou, ironií, ale i citem vypráví příběh motorkářského klubu Vandalů, do něhož její milý patřil. Jde vlastně s trochou nadsázky o milostný trojúhelník.
Je tu totiž ještě Johnny, šéf téhle bandy, jemuž Tom Hardy propůjčuje věčnou ležérní napruženost, kterou jen stvrzuje neustále vrzající kožená bunda. Cathy chce Bennyho doma, Johnny v čele Vandalů.
Nicholsův film ale jako by se skrze Bennyho podobným tlakům vzpíral.
Pětačtyřicetiletý režisér známý díky filmům Úkryt nebo Bahno z Mississippi jde v této dobovce z Ameriky šedesátých let spíš po náladách, pocitech, detailech a impresích – svůj vysněný projekt ostatně kutal z archivních fotek Dannyho Lyona, který jeden ze skutečných motorkářských klubů Outlaws před téměř šedesáti lety zvěčnil.
Outlaws jsou druhým největším motorkářským gangem hned po Hells Angels – a i fiktivní Vandalové opisují v Nicholsově filmu trajektorii, která směřuje ke stále vyhrocenějšímu násilí.
Zatímco tak v první hodině Cathy vzpomíná na „pikniky“ antisystémových svérázů, jejichž kouzlo zázračně nevyprchává ani po zbytečných bitkách se střepy v rukou, postupně její rozšafný voiceover utichá.
Když však začne jít skutečně do tuhého, Nichols naštěstí nezačne lacině moralizovat, že s volbami svých někdy tupých protagonistů také nesouhlasí. A že chce diváka varovat.
Spíš je pořád věrný vedlejší figuře fotografa, který svoje okolí jen se zájmem pozoruje a nechává ho, ať se poučí či padne na hubu samo. Je v tom až úlevná důvěra v publikum, které už na takové filmy není příliš zvyklé.
Vyvstává zde totiž určitá ironie – zdejší motorkáři nezapadají do společnosti, takže se spojili. Tím ale vytvořili vlastně novou organizovanou skupinu, kde začnou platit také pravidla, takže se v ní kýžená svoboda vlastně vůbec neukrývá.
Potřeba někam patřit a obtočit kolem toho svoji identitu je nebezpečná – Johnny tu ostatně vypoklonkuje mladého zájemce o členství, který by se kvůli němu bez mrknutí oka vzdal svých starých přátel.
Přitažlivost tedy nakonec má své meze. Říkejte to ale filmu, jehož herci vypadají, že si vzali svoje postavy za vlastní, abychom si ani na moment nepomysleli, že by je mohl hrát někdo jiný.
V době instantních panáků bez výrazu valících se ze všech možných streamů je tenhle záblesk lesku starého Hollywoodu ještě oslnivější. Vlastně dává naprostý smysl, že se tenhle film bude promítat i na festivalu ve Varech k poctě jeho castingové režisérky Francine Maisler.
