Značku kurátorovaného nábytku Lavish založila, když byla na mateřské dovolené. V roce 2018 si otevřela první showroom v Bratislavě. O šest let později s vintage kousky nábytku přichází i do pražského Karlína.
„Kdybych neměla svoje první dítě, neměla bych ani tohle druhé,“ říká hned na úvod našeho setkání Vladimíra Ilavská.
Scházíme se v jejím právě otevřeném showroomu v Karlíně. Každý kout místnosti tu vyplňuje eklektická sbírka vintage nábytku ze světa. Ze stropu tu visí lustry z muránského skla a velká disco koule, prostor opticky zvětšuje hned několik zrcadel rozmístěných v prostoru.
Během rozhovoru sedíme na vínových křeslech Alky, které v sedmdesátých letech navrhl italský designér Giancarlo Piretti. Skleničku s vodou odkládáme na podobně starý konferenční stolek amerického designéra Mila Baughmana. Právě nábytek z padesátých až osmdesátých let najdeme v novém pražském showroomu Lavish.
Koncept založila jeho majitelka, vystudovaná psycholožka Vladimíra Ilavská před šesti lety. Tehdy byla na mateřské dovolené a hledala pro sebe projekt, v němž by se mohla plně realizovat. Protože věděla, že do časově náročné pozice HR manažerky v mezinárodní společnosti TNT Express se už nevrátí, rozhodla se pro kariérní obrat.
„Nevyhořela jsem. Jen jsem věděla, že už na ni nebudu mít tolik síly a že chci zkusit něco jiného,“ popisuje rozhodnutí založit si vlastní značku nabízející vintage nábytek ze světa.
Proč zrovna ten? O design se Vladimíra Ilavská zajímala dlouho a navíc při zařizování vlastního bydlení v Bratislavě narazila na to, že zahraniční nábytek z minulého století se nedal na Slovensku – a ani v Česku – téměř sehnat.
Poslední dílek do skládačky pak objevila, když si pročítala anglickou knihu o historii art deca. Narazila v ní na slovo „lavish“, které se dá do češtiny přeložit jako okázalý, štědrý nebo velkolepý.
Význam slova a její představa o něm se jí nechtěli pustit, a tak prodala svůj investiční byt v Nitře, kde studovala psychologii, a peníze vložila do projektu Lavish. Za půl roku od první myšlenky otevřela showroom v Bratislavě.
Jako matka na mateřské ho šikovně situovala blízko školky, kam docházel její syn. Brzy se ale ukázalo, že asi čtyřicetimetrový prostor nebude značce stačit.
Během šesti let své existence se proto už několikrát přestěhovala. Nyní sídlí v přízemí jedné bratislavské industriální budovy a vintage nábytkem z Itálie, Francie nebo Dánska plní téměř dvě stě metrů čtverečních.
Za roky na slovenském trhu se Lavish stalo značkou, na kterou se obracejí interiéroví designéři a architekti. Vladimíra Ilavská, milovnice art deca, spolupracovala například s designérkou Romi Klimekovou, S Studiem nebo architekty Daniš & Renelt.
Spolupracovala ale i s keramickou výtvarnicí Evgenií Kazarezovou ze studia Zheni, která se postarala o uměleckou intervenci na starých zrcadlech, nebo s českou značkou vůní Pigmentarium.
Vínová křesla Alky od designéra Giancarla Pirettiho | Foto Anna-Mária Špániková
Komoda ze sedmdesátých let dovezená z Toskánska | Foto Anna-Mária Špániková
I když se může zdát, že za rozhodnutím otevřít si další pobočku v Praze stojí tuzemská poptávka nebo ambice na expanzi, Vladimíra Ilavská měla pro stěhování do českého hlavního města daleko prozaičtější důvod.
„Můj manžel pracuje v jedné firmě jako finanční ředitel pro Česko a Slovensko a na Slovensku mu začala práce ubývat,“ říká ke stěhování do Prahy, které manželé naplánovali na rok, kdy jejich syn přechází ze školky do školy.
Otevřít si v Praze showroom s vintage nábytkem ze zahraničí ale dává smysl i byznysově. Už když studio Lavish působilo jen na Slovensku, desetina všech zákazníků byla z Čech, primárně z Ostravy a Prahy.
Navíc – i když na českém trhu máme značky, které prodávají vintage nábytek, jde primárně o nábytek československý. Jako jedinou konkurenci svému konceptu zmiňuje Vladimíra Ilavská holešovické studio Unlikely, které nabízí i světový design.
I když v karlínském Lavish najdeme pár kousků z třicátých a čtyřicátých let, jeho zakladatelka se zaměřuje primárně na design let padesátých až osmdesátých, mladší ji podle jejích slov příliš neláká.
„Devadesátá léta si bohužel moc dobře pamatuji,“ směje se. „Je ale pravda, že éra devadesátek je teď trendy v módě, tak se to třeba dostane i do nábytkového designu. Zatím se na něj ale nechystám,“ dodává.
Nejvíce nábytku pochází z Itálie, kde se Vladimíře Ilavské za dobu fungování studia povedlo vybudovat síť kontaktů, které jí během roku posílají nabídky na odkup. Pokud se pak modely hodí do skladby nabídky obchodu, jeho majitelka si pronajme velkou dodávku a pro kusy si sama do Itálie dojede.
„Je zajímavé, že konkrétně v Itálii mají trochu jiné měřítko na opotřebení a patinu. Nikdy tedy nic nekupuji naslepo, ale vždy si musím zkontrolovat, v jakém je věc stavu. Třeba na Slovensku a v Česku je nemyslitelné nabízet model s červotoči, ale na jihu to tolik neřeší,“ říká k procesu nákupu nábytku.
Ten probíhá primárně skrze kontakty v dané zemi, menší kousky majitelka vozí i z tamních burz starožitností.
Křesla od italského designéra Tita Agnoliho z 50. let | Foto Anna-Mária Špániková
Stůl Petalas z konce 50. let od polsko-brazilského designéra Jorgeho Zalszupina | Foto Anna-Mária Špániková
Jakmile se pak daný kousek dostane do Česka nebo na Slovensko, přicházejí na řadu řemesla. Zakladatelka showroomu, který podle jejích slov láká klientelu třicet plus, dlouhodobě spolupracuje se dvěma restaurátory, jedním elektrikářem (ten zodpovídá za svítidla), sklářem a čalouníkem.
Ten se zase stará o nový kabát zhruba devadesáti procent nábytku s textilními potahy.
Ty se měnily například u sady židlí od dánského designéra Arneho Jacobsena, u křesel z padesátých let od Tita Agnoliho, ale i u tmavě zelené sedací soupravy Nuvolone od designéra Rina Maturiho, který ji v sedmdesátých letech navrhl pro italského výrobce MiMo Padova Italy.
Studiem Lavish ale prošly v minulosti i sběratelské kousky od jmen, jako je Le Corbusier, Charles a Ray Eamesovi, Marcel Breuer, Gio Ponti či Osvaldo Borsani.
Když se proto Vladimíry Ilavské ptám, jaký je její nejoblíbenější kousek, který kdy do obchodu přivezla, odvětí mi, že všechny své nejmilovanější modely má dávno sama doma.
Pak mě ale vede do přední části obchodu a ukazuje na origami inspirovaný stůl Petalas z konce padesátých let od polsko-brazilského designéra Jorgeho Zalszupina.
„Podobně drahé kousky jsou spíše na objednávku. Vyhledávám je na přání konkrétních klientů. I cash flow díky tomu trpí méně,“ říká majitelka a dodává, že skladbu nabídky záměrně koncipuje tak, aby byla dostupná.
Momentálně se chce především etablovat na českém trhu, druhým krokem je pak rozšíření pražských skladových prostor.
„Mluví se o tom, že vintage nábytek je teď na vrcholu zájmu, věřím však, že poptávka neopadne. Vintage věci jsou opravdu kvalitní a poctivě zpracované. Navíc si myslím, že kupovat starší nábytek bude pro mnoho lidí dávat větší smysl i v kontextu udržitelnosti,“ dodává.
