K velkým festivalovým premiérám v Cannes či probíhajících Benátkách patří i několikaminutové potlesky vestoje. Proč se některému snímku aplauduje chvíli a jinému celou věčnost?
Když se na festivalu promítne očekávaná novinka, dočkáme se zanedlouho prvních recenzí a jejich průměru, který může dát přibližnou představu o kvalitách snímku.
Ještě rychleji se ale dozvíme, jak dlouhé měl snímek ovace vestoje. Když novinku Pedra Almodóvara nazvanou The Room Next Door vyprovázel v Benátkách rekordní osmnáctiminutový potlesk, hned to vzbudilo rozruch a logicky vyvstala otázka: když má nejdelší ovace, je také nejlepší?
„Pokud se bavíme o světových premiérách, potlesk je vůbec první reakce po skončení filmu, podle které tým tvůrců posuzuje, jak se film líbil. Jeho důležitost je tedy neoddiskutovatelná a čím delší, tím dojemnější,“ říká umělecký ředitel karlovarského festivalu Karel Och, který má bohaté zkušenosti i ze světových akcí.
Délku potlesku přitom ovlivňuje celá řada dalších faktorů. Téma, osobnost a příběh tvůrce, vztah k zemi, kde film vznikl. Stačí vzpomenout na premiéru Vln na letošním karlovarském festivalu, kde zážitek jistě umocnilo palčivé téma z československé historie. Výsledkem byl aplaus, jaký v hotelu Thermal nemá obdoby.
„Bylo možné z toho s trochou naděje odhadnout divácký zájem o film – a ten je patrný,“ míní Och.
Trend nekonečných potlesků v posledních letech bezpochyby zesílil, dříve šlo o spíše vzácnou událost. Může za to patrně covid, který přiměl diváky si festivalů i kinozážitků více vážit. Ovace tak už nejsou vzácnou záležitostí, ale koloritem velkých a leckdy i menších premiér. Nejčastěji v Cannes, ale také v Benátkách a klidně i na menších festivalech.
Jak připomněl web Screendaily, autoři brazilského thrilleru Motel Destino do tiskových materiálů hrdě poznamenali, že se film dočkal čtrnáctiminutových ovací při premiéře v Cannes, ve skutečnosti přitom velký zájem zatím nevzbudil.
„Doba ovací v Cannes se stala neformálním způsobem, jak změřit míru zájmu,“ řekl webu zdroj z evropské prodejní agentury. „Nic vám to samozřejmě nezaručí, ovace nepřinesou automaticky prodejní úspěch nebo ceny, ale jsou pozitivním způsobem, jak srovnávat – je to alternativní měřítko.“
Délka potlesků se dostává do titulků renomovaných filmových médií, až si z toho fanoušci dělají na sociálních sítích legraci. „Takže na cokoli s potleskem kratším než patnáct minut se nemá cenu koukat?“ Nebo: „Čtyři minuty potlesku = hodnocení 4/10.“
Potlesk by často ani nemusel nastat, kdyby v publiku neseděli tvůrci, kterým diváci chtějí vyjádřit respekt. Dobře to ukazuje třeba příklad premiéry filmu Megalopolis letos v Cannes, který dle ohlasů spíše propadl, ale režisérský návrat pětaosmdesátiletého Francise Forda Coppoly přesto přiměl diváky vstát na sedm minut ze sedaček.
Vůbec nejdelšího aplausu se dočkal v roce 2006 v Cannes snímek Faunův labyrint od Guillerma del Tora, kdy se tleskalo dvaadvacet minut. Mezi třemi „nejlepšími“ jsou ještě dokument Fahrenheit 9/11 od Michaela Moorea (dvacet minut) a snímek Bahno z Mississippi s Matthewem McConaugheym (osmnáct minut).
To patrně nejsou nejzásadnější díla světové kinematografie, přesto může potlesk něco napovědět. Letos se třeba jedenáct minut tleskalo velmi slibně hodnocenému filmu Queer s Danielem Craigem, zatímco čtyřminutový potlesk dle všeho ilustruje, že Vlci s Bradem Pittem a Georgem Clooneym patrně nabídnou spíše průměrnou podívanou.
Pitta v tomto ohledu „porazila“ i jeho bývalá manželka Angelina Jolie s novinkou Maria, které se tleskalo osm minut.
Že je to vše bizarní srovnání? Možná. „Že se z měření potlesku stala disciplína, je věc možná trochu banální, ale asi pochopitelná vzhledem k emocionální vyhrocenosti okamžiku. Ti, kdo jej zažili, si ty okamžiky pamatují hodně dlouho,“ upozorňuje Och.
A čím delší jsou, tím radši je tvůrci ve vhodnou chvíli připomínají.