Manic pixie dream girl. Tenhle už trochu zastaralý, posměšný pojem označuje zejména ve filmech více či méně excentrickou dívku, jež se vzpírá společenských konvencím, nad které se povznesla způsobem, jenž inspiruje její romantický protějšek. Ten tak pozná, co je v životě opravdu podstatné, a závěrečné titulky opustí jako vyměněný. Manic pixie dream girl nikoli.
Tenhle partnerský model je v lecčems vlastní i severské komedii Hypnóza režiséra Ernsta De Geera, která právě přichází do českých kin, vyznamenaná hned třemi cenami z loňského karlovarského festivalu.
Pro muže jménem André se však jeho přítelkyně Vera nestane „dream girl“, jako spíš ženou z noční můry. To když začne před publikem bořit jeho úporně snaživou personu ambiciózního technologického podnikatele.
Partneři v práci i v životě André a Vera totiž přijíždějí na jakýsi startupový kongres, kde mají investorům „prodat“ svoji aplikaci, která se vágně týká ženského reprodukčního zdraví.
Když přijdou na první prezentaci, jejich guru jim klade na srdce, že nesmějí vypadnout z role. Jenže právě to udělá Vera, která po absolvování takzvané hypnoterapie odhodí většinu společenských zábran. Prostě se vrátí ke svému vnitřnímu dítěti.
Ernst De Geer těží divácky atraktivní trapno ze situací, do nichž se nehodí oba protagonisté. Když se André cpe na večeři s investory, na niž nebyl pozvaný, aby se pak musel posadit na barovou židli, když všichni ostatní sedí na kancelářských, režisér nekomfortní situaci ještě umně natáhne, protože nechá konečně usazeného snaživce blábolit o bolesti hlavy.
Veře jsou zase všechny formální kódy společenstva novodobých prodavačů teplé vody jedno, když si Andrého dobírá a odhaluje jeho lži, kterými se chtěl vetřít do přízně startupové honorace.
Vera jednu z finančnic nakonec přímo vyděsí, když ji obviní, že šlápla na její štěně. Jenže žádné skutečné štěně mezi stolky nepobíhá, je to jen součást hry, která má osazenstvo vyvést z míry.
Patrně máme tak trochu opovrhovat Andrém i Verou, mají nám lézt na nervy a vytáčet nás. Režisér ale ve finále přece jen v něčem jde na ruku modernímu narcismu, podle nějž je nefiltrovaná osobnost automaticky neocenitelná, takže když se nánosů konvencí postavy konečně zbaví, film může rovnou příhodně skončit, protože nic víc se od nich vlastně nechtělo.
Nikdy se tak nedozvíme, co se ve Veře skutečně děje, zda jsou její pocity jakéhosi odpojení od vlastních potřeb validní, či nikoli, musíme prostě věřit tomu, že na ně má právo.
Ve druhé polovině filmu se už navíc skoro přestane vyjadřovat, a dokonce si na kongresu dost nepravděpodobně najde novou práci – abychom byli fér, je to i kvůli Andrému, který se jí před stěžejní prezentací zbaví vpravdě kontroverzním způsobem.
Skutečně kousavé satiry, jak je distributorem avizováno, se tak spíš nedočkáte, pokud vám tedy nestačí, že se tady demaskují snadné korporátní cíle způsobem, který lze popsat v recenzi jednou větou – jako když se minimalisticky oblečení seveřané v banálně nasnímaných, vycíděných hotelových interiérech v jednu chvíli začnou hádat o tom, zda jim jde víc o klimatickou změnu, nebo o feminismus.
Po všech těch Trojúhelnících smutku, Idiotech a Toni Erdmannech bychom už mohli být dál.
