Možná tyhle lampy nebo nástěnná světla máte doma. Víte ale, kdo za nimi stojí? Tři výrazná jména, která se zapsala do historie tuzemského designu svítidel, nyní představuje novinářka a kurátorka Eva Slunečková v publikaci Eastern Lights: Czechoslovakian and Hungarian Lamp Designers.
Je praktická, designem nadčasová, variabilní a spolehlivá. Tak by se dala popsat stolní lampa z osmdesátých let s názvem Combi Lux od designéra Stanislava Indry. Doma ji možná máte i vy nebo vaši příbuzní – díky její snadno nastavitelné výšce a jednoduchému tvarosloví je ideálním společníkem na každý pracovní stůl.
Že by měl být její autor, kterému se povedlo dostat svůj návrh do desítek tisíc českých a slovenských domácností, známý stejně jako nábytkoví designéři Jindřich Halabala nebo Jiří Jiroutek, proslulý dnes tak populárními komodami? Odpověď asi tušíte. Stejně jako reálný stav obecného povědomí.
„Když mě oslovili manželé Bálint Ferenczy a Marie Tourre de Robien z pařížské prodejní galerie Initio Arts & Design, zda bych o třech československých designérech nenapsala do jejich chystané knihy Eastern Lights: Czechoslovakian and Hungarian Lamp Designers, myslela jsem si, že mě už těžko něco překvapí,“ líčí novinářka a kurátorka Eva Slunečková.
Překvapilo. O designérech Stanislavu Indrovi a Heleně Frantové, o nichž vedle Josefa Hůrky připravila tři samostatné kapitoly, nebylo k dohledání téměř nic. A pokud vůbec, dalo se najít pouze jejich jméno, datum počátku výroby daného svítidla a někdy i firma, která ji zaštítila. Důvod je podle Evy Slunečkové nasnadě.
Firmy za minulého režimu neměly ve zvyku dělat si reklamu skrze své designéry – jako tomu je nyní –, primární pro ně byl odbyt. „Že je výhodné být spojen se jmény, jako je dnes například Maxim Velčovský spjatý s Lasvitem, Lucie Koldová s Brokisem nebo duo Vrtiška&Žák s Ravakem, pochopily u nás osvícené firmy až tak před patnácti, dvaceti lety,“ myslí si Eva Slunečková.
K tomu přidejte fakt, že cenou už tehdy dostupnější svítidla nejsou na rozdíl od komod, křesel, konferenčních stolků nebo židlí tak atraktivní (a potenciálně výnosné) prodejní artikly, a dnešní situace, kdy o designérech populárních svítidel vzniklých za minulého režimu víme pramálo, je na světě.
„Abych mohla kapitoly napsat, musela jsem dlouze pátrat v archivech, obepisovat kolegy kurátory a vyhledat žijící příbuzné. Dokonce se mi povedlo najít jednoho žijícího designéra. A byla jsem vůbec první, kdo s ním o jeho lampě mluvil,“ říká Eva Slunečková se vzpomínkou na mikulovské setkání s dnes téměř osmdesátiletým architektem Stanislavem Indrou, autorem lampy Combi Lux.
Morgane de Schaetzen
Lampa Combi Lux od Stanislava Indry
„K Stanislavu Indovi jsem nemohla najít opravdu vůbec nic. Naštěstí ale zafungovaly sociální sítě a přes jeho dceru jsem se k němu dostala. Byl velmi překvapený, když jsem se mu ohledně jeho svítidla ozvala,“ líčí novinářka.
V publikaci, kde kromě československých designérů najdeme i jejich maďarské protějšky, se vůbec poprvé můžete dočíst nejen o Stanislavu Indrovi, ale i o designérce a absolventce Vysoké školy uměleckoprůmyslové Heleně Frantové. Ta ve své primárně šperkařské kariéře navrhla jen jedno jediné svítidlo – a to ještě jako svou diplomovou práci –, i tak se ale během let stalo ikonou.
Přezdívá se mu Číňan, kvůli kuželovitému tvaru stínidla. To připomíná slaměný asijský klobouk a až do sedmdesátých let se světlo vyrábělo sériově. Jak se z absolventské práce stal vyhledávaný doplněk československých domácností, ale ani přes důkladnou rešerši nevíme.
Jak připomíná Eva Slunečková, Helena Frantová – mimochodem jediná designérka v knize – byla žena, jež se přirozeně držela mimo světla reflektorů. Informací o její tvorbě (ostatně stejně jako o tvorbě dalších žen designérek její doby) je tak stále málo.
Dalším z autorů, které nově vyšlá kniha blíže představuje, je pravděpodobně nejznámější z trojice: několikrát oceněný designér Josef Hůrka. Ten je podepsaný pod lampami a svítidly s produkce firmy Napako, ale i světly Lidokovu nebo výrobního družstva Drupol. Mimochodem, jeho legendární stolní lampa s označením 21616 se před několika lety dočkala pod brandem Talampa obnovení výroby.
Morgane de Schaetzen
Lampa 0518 od Josefa Hůrky
Morgane de Schaetzen
Lampa L 192 od Josefa Hůrky
Morgane de Schaetzen
Lampa L 117 od Josefa Hůrky
„Když jsem kapitoly do knihy psala, ozvalo se mi mnoho lidí s tím, že mají dané kousky doma nebo že je vlastnil někdo z jejich rodiny. A mám i zprávy o tom, že jakmile dotyční zjistili, že za nimi stojí nějaký designér – což je mimochodem vždy – začali si svítidel více vážit. Když se člověk o autorovi dozví víc, má pro něj výrobek hlubší hodnotu,“ říká Eva Slunečková.
A ne jen symbolickou – z nedávné minulosti víme, jak může narůst poptávka po určitém designérovi, když se jeho přístup, tvorba a životní příběh odvyprávějí v širším historickém a společenském kontextu.
Zářným příkladem nechť jsou ceny nábytku vzpomínaného designéra a architekta Spojených uměleckoprůmyslových závodů v Brně Jindřicha Halabaly. Ten zaznamenal výrazný nárůst obliby (a cen) až po rozsáhlé brněnské výstavě z roku 2003 uspořádané kurátorkou Dagmar Koudelkovou u příležitosti výročí sta let od jeho narození.
Jeho příběh nemusí být ojedinělý. Eva Slunečková zmiňuje, že by se ráda československým svítidlům v budoucnu dále věnovala. Designérů, o kterých moc nevíme, přesto nám jejich lampy svítí v obývacích pokojích, je stále mnoho.
„Téma mi pořád přijde velmi nepopsané. Vidím v něm velký, i mezinárodní, potenciál. Myslím, že to designérům a designérkám dlužíme,“ říká jedna z autorek knihy Eastern Lights: Czechoslovakian and Hungarian Lamp Designers.
Na koho je třeba si vedle tria Hůrka-Indra-Frantová ještě posvítit? Namátkou můžeme zmínit například designéra podniku OPP Jihlava Štěpána Taberyho s jeho kosmicky vyhlížejícími červenými lampami nebo designéra a sochaře Ivana Jakeše, který se zase těší oblibě díky skleněným svítidlům ve tvaru šachových figurek ze začátku sedmdesátých let.
