Rok 2024 je rokem fotografky Libuše Jarcovjákové. Do distribuce se počátkem října dostane dokument Ještě nejsem, kým chci být od Kláry Tasovské, který nejen na festivalu v Karlových Varech, ale i na Berlinale zaznamenal velký úspěch. O pár dní dříve pak fotografka zahájí velkou retrospektivní výstavu v Národní galerii, kde vedle ikonických cyklů ukáže i současnou tvorbu.
„Myslím, že tady mě ještě nikdo nikdy nefotil,“ zamýšlí se Libuše Jarcovjáková, když ji náš fotograf zvěčňuje v malém domácím ateliéru od podlahy ke stropu zaplněném zarámovanými fotografiemi. S autorkou několika ikonických sérií se scházíme u ní doma, v pátém podlaží historického domu v centru Prahy.
Fotografka, která proslula snímky z legendárního T-clubu, sérií zachycující Vietnamce a Kubánce v komunistickém Československu, ale zejména i svými autentickými, nevyumělkovanými autoportréty, v něm bydlí od roku 1957. Na zdech tu možná překvapivě nevisí její fotografie, ale díla jejího otce, malíře a grafika Vladimíra Jarcovjáka.
Libuši Jarcovjákové bylo v květnu 72 let. A právě letos zažívá společně se svými fotografiemi vůbec největší zájem médií i široké veřejnosti. „Včera jsem absolvovala čtyři hodinové rozhovory,“ říká s odkazem na blížící se distribuční premiéru dokumentu vyprávějícího o jejím životě a právě chystanou výstavu.
Dílo Libuše Jarcovjákové, české Nan Goldin, čekalo na svou chvíli několik desítek let, zlomová pro něj a jeho autorku byla samostatná výstava Evokativ na francouzském fotografickém festivalu Rencontres d’Arles v roce 2019, kterou připravila kurátorka Lucie Černá. Nejen díky ní posledních několik let objevuje tvorbu svérázné fotografky i publikum.
To bude mít od 26. září možnost vidět její snímky z Tokia, Západního Berlína, ale i Prahy ve Veletržním paláci Národní galerie. V následujících měsících bude navíc fotografka a pedagožka Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni – kde mimochodem studuje i doktorát – vystavovat na Paris Photo, v Lisabonu, ve Stockholmu nebo Berlíně.
Jaká byla poslední fotka, kterou jste vyfotila?
Poslední fotku jsem vyfotila včera. A byli to kupodivu lidi, což už moc nedělám. Zachytila jsem pět mladých holek a kluků, kteří seděli na lavičce ve Františkánské zahradě. Všichni se dívali do telefonu. Postavila jsem se před ně, cvakla jsem, dva z nich zvedli hlavu. A já jim řekla: Nebojte, já to taky dělám, to není kritika. A jedna ze slečen mi na to odpověděla: Ale my nejsme kamarádi. To mě hodně překvapilo, byla to zvláštní reakce.
Na co fotíte?
Na analog. Fotím na takové krabičky. Tedy krabičky, ony to jsou stroje klidně za osm tisíc. Miluji svoje „mjůčko“ (legendární fotoaparát od Olympusu, pozn. red.) a ráda fotím i na Yashicu T4. A pak mám oblíbený Contax G2.
Na Contax fotí, myslím, i vaše známá krajanka a kolegyně z oboru Marie Tomanová…
Ano, to je dost možné. Byly jsme teď hodně v kontaktu. Nedávno jsem byla na rezidenci v Mikulově, tak jsme se tam hodněkrát potkaly. Máme společně rozpracovaný projekt – knihu a výstavu – jsme zatím na začátku, do konce se nám to povede dotáhnout tak za dva roky.
Foto David Turecký
Sledujete mladé české fotografy? Je někdo, jehož tvorba vás zajímá?
Sleduji hodně mladých lidí, učím na Sutnarce v Plzni, kde mi projde pod rukama hodně fotografů. Navíc jezdím i na přednášky, pořádám dílny na FAMU. Nechci jmenovat nikoho konkrétně, ale myslím, že v mladé generaci je spoustu pozoruhodných fotografů, o kterých brzy uslyšíme.
Před rozhovorem jste zmínila, že foťák nosíte pořád u sebe. Kolik máte doma negativů?
To číslo překvapivě není tak velké. Řekla bych, že jich ve svém ateliéru můžu mít dvě stě tisíc. Znám ale fotografy, kteří vyfotí klidně až sedmdesát tisíc negativů za rok. Asi to souvisí se způsobem mého focení – často mívám negativy s pěti až šesti fotkami, se kterými rovnou pracuji. Taková série z T-clubu, to je vlastně jen čtyřicet filmů. Málokdy se mi stane a stávalo, že bych na negativu neměla vůbec nic použitelného.
Nejsem typ fotografky, který by střílel jednu fotku za druhou, cvakal do tmy. Když fotím, musím se dostat do módu, kdy o fotce přemýšlím, ale zároveň ne tolik, abych to vymýšlela až příliš, nebo dokonce aranžovala.
Vyvoláváte si filmy sama?
Teď jsem to dlouho nedělala, mám ale nakoupené všechno, abych se k tomu mohla brzy vrátit. Máme doma velký problém s vodou, takže to odkládám a zatím si filmy nechávám vyvolávat i skenovat v Ultralab & Syn.
Foto Libuše Jarcovjáková
Foto Libuše Jarcovjáková
Foto Libuše Jarcovjáková
Foto Libuše Jarcovjáková
Byly ve vašem životě i chvíle, kdy jste nefotila?
Byly, ale nikdy to netrvalo dlouho. Nefotila jsem ve fázích deprese. Většinou však byl fotoaparát – a později i mobil – můj nejdůležitější partner.
Jak jste ze dvou set tisíc fotek vybírala ty na právě chystanou výstavu v Národní galerii?
Tady musím vyzdvihnout práci kurátorky výstavy Lucie Černé. Spolupracujeme spolu už více než osm let a ona se za tu dobu stala expertkou na mou tvorbu a archiv. Má výbornou schopnost číst fotografii, navíc si fotky skvěle vizuálně pamatuje.
Na výstavě, která bude v mezaninu Národní, bude více než pět set fotografií, od malých a velkých formátů až po vinylový koberec s fotkami. Lucie pracuje velmi živě s dynamikou prostoru. Navíc zvolila několik možností, jak výstavu číst: nesledujeme jen čistě chronologický přístup.
Abych ale odpověděla na vaši otázku – s Lucií pro nás bylo důležité, abychom na výstavě ukázaly nejen starší ikonické fotografie, třeba z T-clubu a další výrazné fotografické cykly, ale i moji současnou tvorbu. Chci se prezentovat i jako současná autorka, ještě jsem neumřela.
Chci se prezentovat i jako současná autorka, ještě jsem neumřela.
Tahle výstava může být po té v Arles, kde jste vystavovala v roce 2019, jednou z těch zásadních. Jste z ní nervózní?
Jsem spíš zvědavá. Pro mnoho lidí – zejména ty, kteří fotku vnímají klasicky – to možná nebude zcela nejčitelnější výstava. Pravděpodobně vyvolá i kritiku. Jsem ale přesvědčená, že fotka nemá být o tom, že skenujete krásno nebo vystavujete jen technicky správné fotky.
Nedávno jsem viděla skvělý dokument o hudebníkovi Brianovi Enoovi a mám pocit, že to, co v něm pronesl, popisuje, co sama roky dělám. Řekl: Kdokoli si myslí, že tvořit o pocitech je málo ambiciózní, se strašně mýlí. Fotografie nemusí být jasně čitelná, jde hlavně o emoci. I tak ale mají někteří pocit, že fotografii nerozumějí.
Foto David Turecký
Proč?
Myslím si, že si fotografii zbytečně intelektualizují. Mají pocit, že v tom celém musí být něco víc, něco, co nepochopili, co jim uniklo. Nerozumějí tomu, že buď se s fotkou propojí, nebo ne. Že se mě nějaká fotka dotkne, přece nemusím umět vysvětlit. Je to o tom, co se ve mně stane v prvním zlomku sekundy, co snímek vidím.
Před několika lety jste fotila kampaň pro Národní divadlo, za kterou jste byla v roce 2021 nominovaná na Czech Grand Design. Jaké bylo vrátit se ke komerčním zakázkám?
Tahle kampaň byla skvělá, moc mě to bavilo. Nedávno jsem fotila i pro Vogue a backstage jedné akce Elle. A to mě jen utvrdilo v tom, že v backstage se cítím dobře. Z velkých oficiálních focení bych se asi zbláznila.
Kdyby vám teď v e-mailu přistála nabídka s focením, například do magazínu, odmítla byste?
Kdyby šlo o fotky k rozhovorům, tak bych asi kývla. To jsem ostatně dělala v osmdesátých letech v Tokiu. Bavilo mě to nesmírně, a kdybych měla volnou ruku, udělala bych to ráda i dnes. Vždy by ale šlo o míru volnosti, kterou bych dostala.
Je někdo, jehož focení byste odmítnout nemohla?
(přemýšlí) To je velmi těžká otázka! Napadla mě fotografka Markéta Luskačová. Zaprvé je to strašně krásná žena, zadruhé je jí věnovaná malá pozornost. Čiší z ní ale obrovská soustředěnost a skromnost. Tohle focení bych udělala ráda, ale potřebovala bych hodně času – ideálně bych si s ní před focením celé dopoledne povídala.
tFoto Libuše Jarcovjáková
Foto Libuše Jarcovjákovátt
Foto Libuše Jarcovjáková
Foto Libuše Jarcovjákovát
Foto Libuše Jarcovjáková
Čas jste zmínila i v jednom z nedávných rozhovorů. Říkala jste, že vaše dnes už tak ikonické fotky mohly vzniknout i díky tomu, že jste na jejich tvorbu zkrátka měla dostatek prostoru, času. Bylo by možné tohle i dnes?
Obávám se, že ne. Měla jsem v tomhle smyslu absolutní privilegium. Díky komunistickému podhoubí, ve kterém na člověka neexistoval velký ekonomický tlak – a já jsem zároveň od státu nic nebrala, tak jsem se mu nemusela revanšovat angažovaností –, jsem si mohla život plánovat tak, jak jsem si sama přála.
Zpětně tohle vnímám jako velkou svobodu a upřímně si nedokážu představit, že bych takto tvořila i ve chvíli, kdy je potřeba zaplatit obrovský nájem a uživit se. Navíc – dnes je velký tlak na sdílení. Představa, že tak dlouho tvoříte do šuplíku, je skoro nepředstavitelná.
Věci musejí zrát, na což dneska není moc čas.
Svoboda v nesvobodě a nesvoboda ve svobodě. To zní jako velký paradox.
To rozhodně. Podstatná byla ona zmiňovaná absence ekonomického tlaku a tlaku na sdílení. Mám studenty, kteří okamžitě publikují každý vyfocený snímek. Rozumím tomu, je to fajn pro budování jména, ale ten tlak je vyčerpávající. Věci musejí zrát, na což dneska není moc čas.
Americký fotograf Ken Light svým studentům říká: Pracujte v McDonald’s, uklízejte, ale během studia neberte žádné fotografické zakázky. Budou vás rozptylovat.
Myslíte, že kdybyste se dnes rozhodovala, co studovat, vyhrála by zase fotografie?
Trochu to opíšu. Existuje taková skupina nadšenců, povětšinou čtyřicátníků, kteří chodí do jedné moravské fotografické školy, kam jezdí renomovaní fotografové přednášet a dělat workshopy. Všichni to jsou totální fanoušci, fotku milují, hlásí se i do Opavy, kterou následně na stará kolena i vystudují. Jsou to lidi, kteří k fotce přišli úplně odjinud, zato s velkou vášní a zájmem… A takhle bych to asi dělala dnes i já.
Jak probíhá vaše doktorské studium?
Teď momentálně ho mám přerušené. Téma, které jsem si zvolila, mě ale dlouhodobě zajímá. Je to autoportrét, zrcadlo a do toho fenomén stárnutí… To mě ostatně vrací na výstavu ve Veletržním paláci. Je tam pasáž fotek, na kterou mě bolí se dívat. Jsou to autoportréty, poloakty s pracovním názvem „žabák“.
Opravdu se tam sobě nelíbím. Když jsem je včera viděla, zaplakala jsem si. Kdyby to byly cizí fotky, řeknu si: To je, panečku, odvaha, tohle má smysl ukazovat. Jakmile jde ale o mě, nedokážu se na fotky dívat s tímto odstupem, s myšlenkou, že je za nimi možná nějaká nadstavba.
Jak přibývající roky prožíváte?
Kdykoli si jdu do koupelny udělat linku na oči, děsím se, koho vidím v zrcadle. Tak to prostě je. Zároveň si myslím, že je fajn tohle téma třeba skrze fotky otevírat. A být mu otevřený.
Váš věk zmiňuji i v kontextu velkého mediálního zájmu, který vás zasáhl až po sedmdesátce… Umíte s ním nakládat?
Bojím se fenoménu mluvící hlavy, a kdybych si mohla vybrat, rozhovorů bych absolvovala méně. Nerada se opakuji. Co mě ale baví, jsou Q&A (otázky a odpovědi) bezprostředně po filmu. A zbytek? Ten nějak vydržím, jsem si vědoma důležitosti propagace. Sešlo se mi jen více věcí najednou: film, retrospektiva v Národní galerii a nedávno vyšlá kniha T-Club v nakladatelství Untitled.
Kdybyste na závěr měla vybrat svou oblíbenou sérii fotek, jaká by to byla?
Nejraději mám novější věci, například sérii z Berlína, kterou jsem začala fotit po roce 2018. Líbilo by se mi, kdyby se mi jednou vedle sebe povedlo prezentovat starý a nový Berlín.
