Pokud vám chyběl v kinech pořádný horor, nastal čas do nich vyrazit. Irský režisér Damian McCarthy se blýskl s Duší prokletých.
Mohl by to být začátek nějakého vtipu. U stolu v domě kdesi na irské samotě společně zasednou nevidomá jasnovidka a zástupkyně farmaceutické firmy, jimž dělá společnost ještě dřevěná figurína muže v životní velikosti, již jasnovidka na venkov přivezla v obří truhle.
Jenže nikomu tady do smíchu moc není. Obchodnice nemůže najít klíče od auta, zato objeví v hlavě muže ampulku s krví. Také by přísahala, že se ta hlava pohnula.
Vtip je možná jen v tom, že tihle lidé v prostorné hale s kamennými stěnami společně noc vůbec strávit neměli. Pokud ale nový horor režiséra Damiana McCarthyho Duše prokletých v něčem vyniká, jsou to právě nečekané personální konstelace, jež ve venkovské usedlosti neustále víří prach, který by jinak znalejší milovník žánru trochu otráveně setřel prstem a konstatoval, že variace tohoto filmu viděl i v poslední desetiletce několikrát.
Vždyť se tady podíváme třeba do antikvariátu s prokletými předměty běžné potřeby, kterých se však nemáte raději ani dotknout, skoro jako kdyby na vás měla z nějaké vitríny zamrkat panenka Annabelle z okultní série s bohabojnými manžely Warrenovými.
Jindy na dveře domu zaklepe chovanec psychiatrického ústavu, který zase velí očekávat další thriller o invazi tajemných cizinců, co vám poničí víc než muškáty. A to ještě vůbec nemluvíme o postavách stojících ve tmě, které dorazily rovnou z filmografie Ariho Astera.
Ano, zní to jako kompilát všech známých strašidelných propriet, o Duši prokletých ale díky tomu můžete pohodlně mluvit způsobem, kdy vlastně neodhalíte, o co v ní skutečně jde. A opravdu, tenhle nenápadný kousek je nejlepší konzumovat nalačno, tedy bez trailerů a recenzí předem, které někdy zbytečně odhalují některé triumfy, byť třeba v jiném pořadí.
Postačí říct, že McCarthy dokáže velmi obratně využívat dispozic onoho rozsáhlého stavení, jímž nás provádí s gustem zlomyslného realiťáka, který ví, kam postavit kameru, jak s ní pohybovat a kde pak střihnout, aby nikoho příčetného ani na chvilku nenapadlo, že ve zdejších prostorách zažije klid a pohodu.
V takovém prostředí se pak šponuje napětí jedna báseň, kdy se i obyčejné otevírání zipu stává ekvivalentem škrábání nehtem po tabuli, jenž zvěstuje blížící se pohromu, kterou chcete nevidět a neslyšet.
Je tak škoda, že podobnou inscenační suverenitou nevládne režisér při práci s některými návodnými dialogy, takže se zde například většina zásadních informací opakuje dvakrát, jako kdyby je pokaždé bylo nutné zopakovat pro nedoslýchavé.
Někdy si zase tvůrci příliš ulehčují práci, jako když nechají jednu z postav zaslechnout zásadní informaci větrací šachtou v psychiatrické nemocnici, proti níž byl ústav ve Scorseseho Prokletém ostrově apartním špitálem Lennox Hill.
Nakonec se ale přesto necítíte podvedeni filmaři, kteří vám naslibovali hory doly, ale pak se jen vykrucovali. Jinými slovy, Longlegs mohou definitivně vzít nohy na ramena, tahle sezona patří Duši prokletých.
