Ilustrátorka Anna Sarvira stojí za populárním dětským animovaným seriálem Brave Bunnies, spolupracovala s ZEIT Magazine nebo s magazínem MoMA. Pro pražský LUSTR festival, který v holešovické tržnici probíhá až do 28. září, připravila expozici současné ukrajinské ilustrace.
Zpráva o tom, že se na Ukrajině povedlo během minulého roku opravit sto vzdělávacích institucí. Noticka o dvaačtyřiceti úspěšných protetických operacích, které proběhly minulý týden v Charkovské oblasti. Ale i informace o tom, že Rusko poslalo v minulých dnech sto dronů na ukrajinské území.
Všechny tyto zprávy najdete na jedné monochromatické instalaci expozice ZMINA: Future for Ukraine na letošním ročníku ilustrátorského festivalu LUSTR, který právě probíhá ve dvou halách holešovické tržnice. Za výstavou stojí ukrajinská kurátorka a ilustrátorka Anna Sarvira.
„LUSTR přišel s nápadem, že před konáním festivalu uspořádá rezidenci, kam pozve několik ukrajinských ilustrátorů. Myšlenka byla velmi jednoduchá – dát umělcům možnost chvíli přemýšlet v jiné zemi a možná s trochu pozitivnější perspektivou,“ říká kurátorka a spoluzakladatelka kulturní instituce Pictoric Illustrators Club.
Výsledky několikadenní rezidence jsou právě k vidění v holešovické hale č. 13. Zastřešujícím tématem je budoucnost země, která je dnes už více než dva a půl roku ve válce.
„Máme na expozici celkem pět vystavujících umělců včetně mě, a musím říct, že se nám povedlo posbírat opravdu odlišné pohledy na věc,“ láká kurátorka.
Jaká je podle oslovených ilustrátorů budoucnost Ukrajiny?
To se velmi liší umělec od umělce. Někteří se na budoucnost dívají prizmatem budoucího traumatu, někteří upozorňují na to, že i kdyby válka skončila tak, jak si všichni přejeme, čeká nás pak ještě velmi dlouhá cesta k uzdravení. Na výstavě ale najdeme i pozitivní vize.
Jak jste k tématu přistoupila vy sama?
Já jsem se rozhodla téma uchopit z perspektivy jakési mentální připravenosti. Mám za to, že budoucnost může být šťastná jen tehdy, když jsme dopředu připravení na všechny možné scénáře. Skrze svou textilní ilustraci se snažím říct: Neusínejme na vavřínech, buďme připraveni, že se opravdu může stát cokoli. Zrada, manipulace, zapomínání.
I když ilustrace nezmění svět, může být velmi dobrou záminkou pro otevřenou debatu.
Samozřejmě věřím v to, že válka dopadne pro Ukrajinu dobře. Zároveň mě děsí, kolik práce nás po jejím skončení čeká. Můj bratr je v armádě a často mi líčí, jak moc jsou naše města nebo infrastruktura zničené… Možná i proto jsem k tématu přistoupila ne zas tak pozitivně.
Jakou roli podle vás může ilustrace v komunikaci situace na Ukrajině hrát?
Mám za to, že i když ilustrace nezmění svět, může být velmi dobrou záminkou pro otevřenou debatu.
Máte pocit, že krizové roky 2014 a 2022 proměnily ilustrátorskou scénu na Ukrajině? Předpokládám, že se změnila témata, o která se tamní tvůrci zajímají.
Ano, to máte pravdu. Už rok 2014 přinesl do ilustrace témata, která tu dříve nebyla, například vnitřní uprchlictví. Až rok 2022 ale učinil válku opravdu všudypřítomnou. A to přirozeně změnilo vše, i práci nás ilustrátorů.
Pamatuji si, že na začátku války jsme téma zpracovávali opravdu všichni, i ti, kteří se do té doby věnovali tvorbě roztomilých dětských knih. Říkali: Nemůžeme se přece věnovat čemukoli jinému. Jsme plní strachu a hněvu, nic než tohle teď nemá smysl.
A jak to vypadá teď?
Zatímco na začátku války se většina ilustrátorů věnovala tématu skoro ve všech zakázkách, dnes je slyšet jiný hlas. Tvůrci jsou už unavení, už o válce nechtějí slyšet, je toho na ně zkrátka moc. I tak je ale téma války přítomné, nejde se mu vyhnout, máme ho všichni v sobě. Pravda ale je, že se dnes pro sebe snažím najít i jiná témata, abych se sama sobě umělecky neztratila.
Jak jste po únoru 2022 tvořila vy?
Když se dnes podívám na svůj instagramový feed, všechno bylo tmavé, ponuré. A to jsem člověk, který velmi rád a často používá zářivé až neonové barvy. K tomu se teď snažím vracet.
Dá se říct, že válka s sebou přinesla i zajímavé zakázky? Vaše ilustrace vyšly například v magazínu Zeit, pracovala jste i pro MoMA.
Vlastně ano, ale týkalo se to většiny talentovaných ukrajinských ilustrátorů. Ty, vcelku přirozeně, nikdo ze zahraničních médií do té doby neznal, a tak se dostali k zakázkám právě skrze téma války.
Chápu to, ale když to člověk řekne takto, je to samozřejmě trochu škoda. Všichni jsou to primárně velmi šikovní umělci. Na druhou stranu si toho všichni vážíme a jsme rádi, že na válku se v médiích nezapomíná.
Cítila jste i proto tlak na to, abyste zpracovávala téma války? Nebo to vycházelo z vnitřní potřeby, pnutí?
Cítila jsem, že to musím dělat. Byla to pro mě vlastně taková psychoterapie.
Foto Archiv ilustrátorky
Jak jste vlastně prožila začátek války? Byla jste na Ukrajině?
Nebyla. Byla jsem zrovna v Německu, domů jsem se měla vrátit 28. února. Asi tušíte, že jsem se tam ještě dlouho nepodívala a v Německu rovnou zůstala. Měla jsem s sebou jen batoh.
Naštěstí jsem tam znala ale několik lidí, tak jsem rovnou začala pracovat. Neumím sice německy, pořád se učím, ale ani tak nemám pocit, že za sebou mám ten typický uprchlický příběh. Situace samozřejmě nebyla ideální, ale nepopsala bych ji ani jako dramatickou.
Jak jste si v Německu sháněla první zakázky?
Primárně přes známé, ale i mnoho lidí, se kterými jsem do té doby nepřišla do kontaktu. Někteří byli tak skvělí, že mi přenechali práci, kterou sami dělali pravidelně. Oslovilo mě i několik organizací, které si ode mě nakoupily plakáty a začaly je prodávat.
Co zakázky, které jste měla na Ukrajině? Skončily?
Před válkou jsem dělala na velké zakázce, a to dětském animovaném seriálu Brave Bunnies. Pracovala jsem na něm ještě chvíli po invazi, ale pak se projekt rozhodli jeho investoři prodat do Kanady. Skončily i další projekty, teď proto primárně pracuji se zahraničními klienty. A pokud dělám něco na Ukrajině, často to bývají spíše charitativní zakázky.
Jaké zahraniční klienty z poslední doby byste vypíchla?
Dělala jsem například knihu pro Evropskou komisi. Jmenuje se Dívka, která měla oči otevřené. Popisuje zkušenost dítěte-uprchlíka. Když jsem ji tvořila, myslela jsem hodně na své synovce, oba dnes žijí v Německu a ze začátku měli velké problémy třeba i s tím, jak si hrát na pískovišti s jinými dětmi.
Další skvělý projekt byl pro vámi zmiňovaný ZEIT Magazin, dělala jsem ilustrace k článku od německo-ukrajinského autora. Ten v něm popisoval, jak jel do Kyjeva na hrob svých prarodičů. Hodně se mě to dotklo.
V posledních měsících se na české ilustrátorské scéně objevilo téma důstojného finančního ohodnocení. Jak je na tom v tomhle ohledu Německo nebo Ukrajina?
Myslím, že to bude dost podobné. Zakázek v poslední době ubývá a nebývají moc dobře placené. Znám hned několik šikovných ilustrátorů, kteří musí vedle toho mít i jinou práci, pracují v galeriích nebo knihkupectvích.
A na Ukrajině? Tam jsou podmínky ještě horší, peněz je v oboru málo. Mnoho tvůrců se proto vrhlo na zakázky v herním průmyslu. A tvorbě, kterou sami chtějí dělat, se věnují po nocích.
Proč je podle vás ilustrace v mnoha evropských zemích podhodnocená?
Myslím, že se většina lidí domnívá, že ilustrace není nic složitého. Nevědí, proč by za zdánlivě jednoduchou kresbu měli dávat tolik peněz. A možná za to může i fakt, že máme kolem sebe mnoho online nástrojů, které se tváří, že to zvládnou stejně dobře.
