Laskavost implikuje vlídnost a dobrosrdečnost, které v ideálním případě přicházejí nezištně a bez postranních úmyslů. Název nového filmu Yorgose Lanthimose Milé laskavosti, v originále Kinds of Kindness, je tak čirou ironií, protože žádnou přívětivost či jemnost v něm po necelé tři hodiny nikdo neprojeví. O zkoušku trpělivosti jde ale z jiného důvodu.
Kdy je dítě připraveno opustit dům rodičů? Až mu vypadne pravý špičák. Nebo levý, to je jedno, dozvěděli jsme se ve filmu Špičák, jímž se nyní jednapadesátiletý řecký režisér Lanthimos poprvé s úspěchem uvedl na mezinárodní scéně. Svým postavám naopak takřka nedovolil opustit dům s velkou zahradou chráněnou vysokým plotem.
Šlo o domácnost jedné zvláštní pětičlenné rodiny, již otec patrně izoloval od jakýchkoli podnětů vnějšího světa.
Na detaily a důvody jsme se ale ptát neměli, protože Lanthimos nás nechal zlomyslně pozorovat bizarní denní rituály této rodiny zcela nezúčastněným způsobem, jako kdybychom koukali do oken zcela obyčejné řecké rodinky, jejíž tři děti v teenagerském věku se připravují na opuštění hnízda.
Tihle lidé se ale navzájem střídavě olizují na různých místech těla, jen aby jindy padli na všechny čtyři a začali štěkat, protože jim otec namluvil, že toulavá kočka je nebezpečnou šelmou. Když se děti naučí nové slovo, rodiče mu přisoudí úplně jiný význam, než jaký má ve skutečnosti. A chraň bůh, aby si pustily na videokazetě Rockyho, to si pak táta přilepí nosič k ruce a jednu z dcer s ním zfackuje.
Lanthimos tehdy zkrátka dovedl do potměšilého extrému vztahové dynamiky, které by nám ve více či méně pootočené konstelaci přišly povědomé či normální. Vždyť tu šlo vlastně o staré známé systémy služeb a protislužeb, uměle vyvolávanou a udržovanou soutěživost, obyčejnou nápodobu autorit i chorobnou potřebu ovládat druhé.
Právě o potřebě ovládat a být ovládán jsou i Milé laskavosti, povídkový triptych, jímž jako by se Lanthimos o patnáct let později vracel na dvorek, který opustil ve Špičákovi. V první hodinové povídce muž jménem Robert plní příkazy svého šéfa, mezi něž se počítá i vražda, ve druhé si policista Daniel vezme do hlavy, že jeho navrátivší se partnerka je někým jiným, a ve třetí členka sekty Emily pátrá po bytosti schopné oživit mrtvé.
Opět se tak ocitáme ve světě vychýleném absurdními předpisy a bizarními postupy, Milé laskavosti ale jen málokdy skutečně znejistí nebo říznou, ačkoli se zde usekávají končetiny. V kariéře Lanthimose totiž přicházejí pozdě, už ve chvíli, kdy je globálně známým autorem oscarových titulů jako Favoritka a Chudáčci, což je na samoúčelné, příliš efektní poddajnosti výsledku bohužel vidět.
Podkres k úvodním titulkům patří písni Annie Lennox, jejíž lyrics vlastně prozradí, o čem následujících 163 minut bude, groteskní násilí ani sex už nejsou transgresivní a celebrity v hlavních rolích včetně Emmy Stone, Willema Dafoa a Jesseho Plemmonse na sebe zbytečně strhávají pozornost.
Ve Špičákovi jsme naopak přes všechen černý humor měli pocit, že sledujeme něco, co bychom vidět vůbec neměli, což umocňovalo i obsazení neznámých herců. Tady si to hollywoodská šlechta až moc užívá, takže se zdá, že baví hlavně samu sebe. Místo uřezaného prstu hvězdné Emmy Stone si tak spíš vyrazte anonymní špičák, třeba na KVIFF.TV.
