Režisér Viktor Tauš kladl publiku na pražské premiéře na srdce, že se nemá snažit všechno na plátně racionálně pochopit. Že je třeba se spíš podvolit a nechat se instinktivně unášet stylizovanými obrazy, které probarvují emoce vzpomínající hrdinky. Kam s vámi film, o němž se už teď říká, že se měl poslat na Oscary místo Vln, nakonec doplachtí?
Když malá Ema hned zkraje snímku říká, že její máma byla „barevná“, je to jen malý předvoj toho, co bude následovat. Ocitáme se v bytě v socialistickém Československu, v jeho pokojích byste však odstíny šedi hledali marně.
Spíš to vypadá, jako kdyby nás někdo pustil do divadelní šatny po divokém večírku, kde někdo hodně nezodpovědný zapomněl dvě malé děti, které teď šplhají po obří posteli tvořené snad dvaceti matracemi.
Amerikánka, nejprve divadelní a nyní i filmový projekt režiséra Viktora Tauše, který prý chystal deset let, je takových výjevů plná.
Nejde po přesné rekonstrukci skutečného příběhu dívky vržené do dětského domova za minulého režimu, naopak po divákovu chce, aby přepnul do módu, v němž na sebe nechá působit excesivní vizuální a zvukové vjemy v několika diorámatech prohnanými barevnými filtry, kde se v logice staré vzpomínky ani většina postav nechová nebo nevypadá realisticky.
Ze startu to vyloženě strhne, takže se ani nesoustředíte na to, že postavy svoje repliky pouze deklamují, kvůli čemuž se dozvíme, že „jsme to, co si nepamatujeme“ nebo „nevěděli jsme, že jsme šťastní“, pak na sebe ječí nebo si dávají povzbuzující „pep talky“.
Obrazové asociace navíc podepírá mimořádně silné obsazení v čele s Klárou Kitto jako mladou Emou, ale skvělá je třeba i Nikola Denisa Trojánková, jedna z hereček pocházejících z dětského domova.
Ta se objeví až ve druhé polovině, kdy už tempo bohužel trochu drhne, když se spíš jen přitápí pod kotlem dalších výtvarně vycizelovaných nešťastných příhod, i tady ale Tauš se svým production designérem Janem Kadlecem nabízí výjevy, při nichž vás zarazí jejich smělost a troufalost.
Třeba když se mezi děti v továrně suplující pravděpodobně pasťák dostane cizí dívka, která za pomoci ostatních unikne, jen aby se ocitla na jakémsi jevišti snad uprostřed divadelní hry, z níž ji pak na lanech vynese muž, s nímž letí kolem nakašírovaných horských masivů.
Že by se bez toho příběh obešel? Asi jo, ale takhle tady nikdo nepřemýšlí.
Vizuální stránka nicméně v mnoha pasážích nezapře trochu vulgární reklamní estetiku, kdy si říkáte, co by o Amerikánce prohlásila třeba taková Ester Krumbachová, která plánovala výtvarná řešení filmů československé nové vlny s akcentem na podprahové působení obrazů, akorát skrze větší důvtip a jemnou eleganci.
Tauš s Kadlecem to také místy dokážou, třeba když hrozivou ředitelku dětského domova v podání Kláry Melíškové nechají mašírovat po chodbách této instituce, přičemž zvuk jejích podpatků zní, jako kdyby místo nich měla skleničky.
Tyhle drobnosti nakonec utkví v paměti silněji než sochy Rockyho z videokazet, jenž pro Emu reprezentuje otce, který má žít v Americe a k němuž se celý život upíná.
Jak už ze zmíněného vyplývá, Amerikánka je film, s nímž neustále bojujete, chcete ji možná trochu odepsat, ale ona se nenechá, což už je v kontextu mimořádně placaté produkce dnešní doby kvalitou.
Při sledování se tak cítíte trochu jako rukojmí člověka, který v životě k něčemu podstatnému došel a teď se vám to skrze svůj zapálený projev snaží maximalistickým způsobem předat.
Je v tom sympatická důvěra, víra v diváka, jenž by měl přestat být tolik pyšný, do sebe zahleděný a ideálně spolknout nějakou tu jedovatost, že možná nestačí, když celý film v jádru jen ukazuje, že v děcáku je to hrozné, ale že je důležité neztratit naději.
Zdejší absence cynismu je totiž podmaňující, protože na takhle bezelstnou teatrálnost jsme zvyklí čím dál tím méně, nesetkáváme se s ní a nevíme, jak na ni reagovat.
Tauš se také netají tím, že film je součástí většího projektu, který usiluje o změnu legislativy, protože v Česku stále zůstává několik tisíc dětí v ústavní péči, i když kolektivní výchova není pro člověka vhodná.
Tady vám možná zabliká další červená kontrolka, protože bezesporu žijeme v éře kultury, jejíž marketing miluje „otevírat diskusi“ nejlépe o „palčivých tématech“, vzpomeňte třeba na ženský alkoholismus nedávného Zápisníku alkoholičky nebo na lov sexuálních predátorů v dokumentu V síti, s čímž byl spojen i merchandising a celá osvětová kampaň.
Amerikánka je ale naštěstí příliš svá, než aby byla jen vehiklem širší kampaně, takže ji většinou ani nechcete označit jako další traumaty vystlané misery porno. Takže si s ní běžte do kina zabojovat taky. Pokud bychom měli parafrázovat její podtitul „Příběh o holce, kterou nedostali“, tak ji skutečně pravděpodobně nedostanete, ale naštvaní z toho nebudete.