V roli PR manažera sledoval vzestup party jménem Oasis z manchesterských klubů ke globální slávě. Teď, když kapela ohlásila comeback, promluvil pro Forbes Life o letech strávených v zádech legendární formace.
„Za všechno můžou Beatles. Kdyby se nerozpadli, možná bych nikdy nevkročil do hudebního průmyslu,“ říká Johnny Hopkins, britský mediální expert, publicista a akademik.
Jako šéf tiskového oddělení nezávislého labelu Creation Records se staral o PR kapely Oasis a dohlížel na jejich fenomenální cestu z ponurých manchesterských klubů k dnes již kultovnímu debutovému albu Definitely Maybe, éře britpopu a vyprodaným arénám po celém světě.
V roce 2000 potom založil vlastní agenturu Triad PR, kde spolupracoval třeba s Kasabian, Sinead O’Connor, Jesus & Mary Chain, Primal Scream, kytaristou a skladatelem skupiny Blur Grahamem Coxonem, ale také s výtvarnými umělci jako Anish Kapoor, Anthony Gormley nebo Billy Childish. V poslední době se přesunul na akademickou půdu, kde přednáší a píše o hudbě, národní identitě a hudebním průmyslu obecně.
Hudbou je posedlý odmalička. Svůj talent si prý uvědomil, když mu manažer rockové skupiny Happy Mondays nepřetržitě volal a žádal ho, aby v jeho městě pro kapelu uspořádal další koncert.
V osmdesátých letech byl promotérem a dýdžejem, vedl úspěšný obchod s deskami a pracoval pro londýnský klub Hammersmith Apollo. Později nastoupil do nezávislého vydavatelství One Little Independent jako asistent PR a spolupracoval například s Björk, Sugarcubes nebo Shamen.
„Jednoho dne v roce 1993 mi zničehonic zavolal Alan McGee, šéf Creation Records, a nabídl mi práci. Nikdy jsem se s ním nesetkal, ale byl jsem jejich velkým fanouškem. Tu práci jsem dostal. A o šest měsíců později Alan našel Oasis,“ vzpomíná Johnny.
Poté, co kapela oznámila comeback a první turné po patnácti letech, poskytl Hopkins rozhovor Forbes.cz o tom, jaké bylo řídit PR jedné z nejslavnějších kapel světa na vrcholu její slávy – a jak vnímá odkaz kapely a její přetrvávající popularitu u mladších generací.
„Zbraně utichly. Hvězdy jsou ve správné konstelaci. Velké čekání je u konce. Přijďte se podívat. V televizi to nebude.“ Takhle Oasis ohlásili svůj návrat po patnácti letech. Očekával jste to? Jaká byla vaše reakce?
Když jsem s nimi pracoval, doslova každý den se mě lidé ptali, jestli se nerozpadnou. Vždycky kolovaly nějaké fámy a lidé si rádi vykládali situace po svém. Hádka byla okamžitě považována za znamení, že se brzy rozejdou. Pokračovali dál, i přes další spekulace, až do roku 2009, kdy se opravdu rozešli. Od té doby mi pravidelně volají stovky lidí a ptají se, kdy se dají znovu dohromady.
Když jsem pracoval s Oasis, každý den se mě lidé ptali, jestli se nerozpadnou.
Někdy jsem slyšel opravdu silné zvěsti od dobrých zdrojů, ale nikdy z toho nakonec nic nebylo. Naučil jsem se to brát s trochou skepse. Ale když slavíte třicáté výročí vašeho debutového alba, vašeho oblíbeného a velmi úspěšného alba, je to ideální čas na to, abyste se znovu spojili a ohlásili koncerty.
Odezva byla samozřejmě opravdu silná, nadšení bylo tak velké, že britské noviny používaly názvy písní Oasis jako titulky k událostem, které s kapelou vůbec nesouvisely.
Ale ze všeho nejvíc mě potěšilo, že se bratři alespoň do určité míry usmířili, což znamená, že jejich máma bude opravdu šťastná. Když jste rodič, nechcete vidět, že se vaše děti hádají a jsou od sebe. Je to úžasná žena, skutečně silná matka. Vychovala ty kluky sama. Vědět, že má rodinu zase pohromadě, je z mého pohledu to nejkrásnější. A samozřejmě skvělé je i to, že kapela je zpět na koncertní scéně.
Vzpomínáte si, kdy a kde jste o kapele poprvé slyšel? Jaká byla vaše první myšlenka ohledně PR strategie?
Ležel jsem v posteli ve svém bytě v severním Londýně se svou přítelkyní a kolem půlnoci mi zazvonil telefon. Byl to Alan McGee a říkal se silným glasgowským přízvukem: „Johnny, Johnny, našel jsem úžasnou kapelu a chci, abys jim dělal PR.“ Řekl jsem: „To zní opravdu dobře. Ale jsem v posteli se svou přítelkyní a je pozdě.“
O půl hodiny později mi volal znovu: „Podívej, chci, abys na tomhle projektu pracoval. Jsou skvělí, vypadají dobře a mají úžasné písně.“ Řekl jsem: „Alane, prosím. Chci se jen vrátit do postele.“ A on na to: „Dobře, dobře.“ Ale pak mi volal každou půlhodinu celou noc a jeho příběhy o kapele byly čím dál více propracované. V tu chvíli už jsem byl z kapely naprosto nadšený!
Druhý den mi předal kazetu s demoverzemi a pustil mi jednu píseň, Bring It on Down, která se nakonec objevila na albu Definitely Maybe. Je to hodně punková píseň, dost politická. Byla plná energie, zlosti a vášně. A já si říkal, že je to opravdu úžasná písnička. Miluju ji.
Ten večer jsem si vzal kazetu domů a poslouchal ji se svou tehdejší přítelkyní a říkal jsem si: „Páni, tohle je připravený k vydání.“ Bylo to deset kvalitních písní, z nichž většina se v určité podobě dostala na první album.
Ale nejde jen o skvělé písně. Jako PR manažer chcete, aby kapela nejen dobře vypadala, ale také aby měla co říct v rozhovorech. Musejí být sebevědomí, výřeční, vtipní a hlavně skvělí naživo.
O pár dní později se v kanceláři objevili Liam, Noel a Bonehead. Nikdy předtím jsem nezažil tak působivé setkání s novou kapelou. Byli neuvěřitelně vtipní, navzájem se pošťuchovali a byla mezi nimi úžasná dynamika, což je velmi důležité.
Říkáte si, jestli tihle kluci dokážou spolupracovat pod vysokým tlakem dostatečně dlouho na to, aby byli úspěšní. Samozřejmě, je tu možnost, že to jednou vybuchne, ale zároveň mezi nimi existují velmi silné vazby zakořeněné v jejich dětství, ovlivněné irským původem a vyrůstáním v dělnickém prostředí Manchesteru.
A toto setkání s nimi, opět, zaškrtlo spoustu dalších políček. Viděl jsem, že vypadají dobře. Měli svůj styl, zejména Liam. Všichni tři měli jasný potenciál stát se rockovými hvězdami. Ale zároveň měli tu pozemskou, každodenní přístupnost, což je velmi silná kombinace.
Když jsem jel poprvé do Manchesteru, abych je viděl zkoušet a hrát naživo, bylo naprosto zřejmé, že jsou to lidé, kolem nichž se dějí zajímavé věci. Řekl jsem jim, že kdyby se stalo něco zábavného, zajímavého nebo skandálního, aby mi zavolali. A od té chvíle mi Noel volal snad dvakrát či třikrát denně a zásoboval mě historkami.
Některé z těch příběhů byly pravdivé, jiné byly rozvinuté z něčeho, co se stalo, a některé byly úplně vymyšlené. Ale na tom nezáleželo, protože každý z těch příběhů byl naprosto brilantní a zcela mediálně zajímavý. Takže i ty, o nichž jsem tušil, že nejsou pravdivé, jsem si přál, aby byly.
A věděl jsem, že novináři by si to přáli také. Kdo ví, které z těch příběhů byly pravdivé a které ne, že? Ale byly tak uvěřitelné, když vycházely od nich a týkaly se jich.
Foto © Johnny Hopkins
Na této cestě jsem je také poprvé viděl naživo a byli neuvěřitelně skvělí. Spadla nám čelist. Byla to opravdová rock’n’rollová kapela, která měla skvělé písně a okouzlujícího frontmana. Všichni jsme byli naprosto v šoku, jak dobří byli, a že ještě nemají podepsanou smlouvu, i když bylo zřejmé, že ji s námi brzy podepíší.
Říkal jsem si: Jak může kapela splnit všechny tyto podmínky v tak rané fázi své kariéry? Sotva hráli mimo severozápadní Anglii. A byli tak dobří.
Často se říká, že Oasis dosáhli úspěchu přes noc, ale ve skutečnosti to tak úplně nebylo, že? Co obnášel „obyčejný“ den?
Obyčejný den byl vždy mimořádný. Pokud jde o úspěch, kapela vznikla v roce 1991, a Noel se k nim nepřipojil hned. Alan McGee je objevil v květnu 1993. První nahrávku vydali až v dubnu 1994. Takže mezi McGeeho objevem a vydáním první nahrávky uplynul téměř rok.
Vlastně jsme je museli asi půl roku držet pod pokličkou, protože když se lidé doslechli, že se McGee zajímá o novou kapelu, začali se o ně zajímat všichni. Předtím je odmítlo nespočet nahrávacích společností. Takže během těch šesti měsíců, kdy jsme je drželi v utajení, jsme se snažili dát dohromady všechny naše plány.
A já jsem zatím pracoval na strategii. Promýšlel jsem si, jaké noviny a časopisy chci, aby o kapele psaly. Promýšlel jsem si konkrétní novináře, které jsem chtěl, aby o nich psali. Chtěl jsem, aby to byla velmi organická kampaň, jež by se postupně rozvíjela.
Mohl jsem to nafouknout tak, že by byli na titulní straně časopisu NME ještě před vydáním jejich první nahrávky. Ale kam byste odtud šli? Musíte to rozložit na dlouhodobé období, zvlášť když máte kapelu, která má tolik písní a ambicí. Takže ano, strávil jsem hodně času plánováním.
Jaké to je, starat se o PR jedné z největších kapel na světě v době její největší slávy?
Byla to velká zábava plná vzrušujících a fascinujících zážitků. A ty hádky? Nic z toho nebylo plánované. Bylo to všechno skutečné. Na to, že kapela vzešla z nezávislé scény, z nezávislého vydavatelství, měla obrovský bulvární ohlas ještě před tím, než se dostala do všeobecného povědomí.
Lidé z nezávislé scény do tohoto světa obecně nezabloudí. Ale v devadesátých letech to samozřejmě dělali Oasis, Blur a Pulp, zejména když Jarvis Cocker vrtěl nahým zadkem na Michaela Jacksona (při předávání cen Brit Awards v roce 1996, pozn. red.). Oasis byli ze všech nejzajímavější a splňovali kritéria, po kterých bulvár toužil prakticky denně. To znamenalo, že mi telefon zvonil neustále po celý den i noc.
Foto Jill Furmanovsky
Kromě nápisů v češtině ve videoklipu D’You Know What I Mean? je tu ještě jeden příběh, který kapelu spojuje s Českou republikou. V roce 1997 je po přistání v Praze přivítala média na letišti touto otázkou: „Jste opravdu tak velcí idioti, jak všichni říkají?“ Kapela prý poté přerušila veškerou komunikaci s českým tiskem. Vzpomínáš si na něco takového?
Ten klip jsem nikdy neviděl. Vlastně jsem na tom pražském koncertě byl, ale nepřijel jsem s nimi. A ani jsem o tom v ten moment neslyšel, protože všechno to bylo velmi hektické.
Jednal jsem pouze s britským tiskem, i když jsem často byl v kontaktu s PR lidmi v ostatních zemích. Kdyby se to stalo nyní, v kontextu sociálních médií a chytrých telefonů, bylo by to ve všech britských médiích. Ale tehdy informace tolik necestovaly.
A na zákaz českých médií si vůbec nevzpomínám. Myslím, že to zní jen jako fáma. Novinářka položila drzou otázku a Noel na ni lehce odpověděl. Usmíval se, vypadalo to, že tu drzost ocenil. Protože kdyby byl na jejím místě, nejspíš by se zeptal na to samé.
Ale vzpomínám si, že to byl opravdu skvělý koncert. Byla jste tam?
Byla jsem ještě moc malá. Lístky byly samozřejmě drahé, a také jsem měla školní povinnosti.
Ale aspoň jste je slyšela.
Ano, to je pravda. Dodnes si vybavuji, že ten koncert byl velmi hlasitý a hudba se rozléhala po širokém okolí.
No, bývali hodně hlasití. Z britského pohledu pro mě bylo zajímavé vidět, jak nadšené bylo české – a samozřejmě i mezinárodní – publikum. Bylo opravdu skvělé vidět, jak byli mladí lidé po celém světě z kapely nadšení.
Foto archiv Johnnyho Hopkinse
Jak se podle tebe od té doby změnil hudební byznys, a tedy i hudební PR? Devadesátkový bulvární tisk versus dnešní sociální média, to jsou rozdílné světy.
Myslím, že práce s takovou kapelou, se všemi těmi věčnými kontroverzemi, by byla určitě úplně jiná hra. Představte si Liama a Noela se smartphony a účty na sociálních sítích v devadesátých letech. Mohlo to být opravdu vtipné, nebo se to mohlo celé ošklivě zvrtnout. Vždyť Liam je na sociálních sítích, zejména na X, skvělý. Je opravdu vtipný, že? To video, na kterém si vaří čaj. Viděla jste to někdy?
Viděla, je to hodně vtipné.
Je to skvělé. A vrací se to k té jejich přízemnosti, kterou vždycky měli. Ale v polovině devadesátých let by byl smartphone nebezpečnou zbraní. Bylo to dost zlé s paparazzi a rádoby paparazzi, kteří by se objevili v naší kanceláři nebo před Liamovým či Noelovým domem a snažili by se získat příběh, vyprovokovat reakci. A z hlediska PR by to bylo velmi těžké zvládnout.
V poslední době jste se přesunul na akademickou půdu. Jak vás v této souvislosti zajímá fenomén Oasis?
Myslím, že to je fascinující téma, mimo jiné proto, že vždy vyvolávalo velmi širokou škálu názorů. Oasis vždy polarizovali názor a nejinak je tomu i nyní. Ve skutečnosti je to teď pravděpodobně ještě extrémnější než kdykoli předtím. Ale tím se jen udržuje debata, což nakonec kapele většinou prospívá.
Existuje spousta opravdu zajímavých vědeckých prací, jež Oasis podpořily: třeba Angela McRobbie, významná feministická teoretička, nebo Alex Niven, který píše do Guardianu.
Co se týče národní identity, jakkoli byli v letech 1996 až 1997 škatulkováni do britpopu, nakonec jde o pět irských kluků z Manchesteru. A to dává myšlence britské národní identity zajímavý rozměr. Údajně odmítli možnost napsat a nahrát píseň pro anglický fotbalový tým s odůvodněním, že jsou Irové.
Britpop jsem naprosto nesnášel. Celá jeho premisa byla otřesná. Byly v něm prvky nacionalismu, které mě opravdu znepokojovaly. Ale protože Oasis mají irský původ a pocházejí z Manchesteru, nevnímal jsem je jako součást toho soukolí. I to, že na coveru debutové desky byla britská vlajka v záchodu… byla politická výpověď o stavu země po čtrnácti letech vlády konzervativců. Takže si myslím, že měli k britské národní identitě vždycky nelehký vztah.
A myslím, že lidé si často špatně vykládají jejich anglickou či britskou identitu. Angličané si pod zkresleným praporem britskosti nárokují úspěch Velšanů, Skotů nebo Irů. A samozřejmě, Oasis byli v devadesátých letech naprosto masivní, přinesli této zemi miliony liber. A tak si Angličané chtěli tento úspěch nárokovat, stejně jako vlády toryů a nových labouristů.
Když se v devadesátých letech ve Velké Británii uvažovalo o národní identitě, proběhla celá vlna nacionalismu, podobně jako nyní. Ale také se hodně překreslovaly hranice, zejména ve východní Evropě. A to mělo dopad i na Velkou Británii.
Na jiné úrovni se diskutovalo o větším zapojení do Evropské unie. Pak došlo k decentralizaci, kdy Wales, Skotsko a Severní Irsko jednaly o větší autonomii. Lidé na pravé straně politického spektra vnímali, že britská národní identita je ohrožena uvnitř i navenek. A to přispělo k tomu, jakým způsobem byl britpop rámcován částí médií a jak jej někdy chápala veřejnost.
Právě v tom se podle mého názoru projevil ten měkký nacionalistický prvek. A to bylo hrozné. V hudebním a mediálním průmyslu to vidíte často: používání národních symbolů a vlasteneckých nebo nacionalistických frází, mnohdy ironicky.
Já tomu říkám „popový nacionalismus“. Spousta lidí si myslí, že je to neškodné a zábavné, ale může to být nebezpečné. Problém měkkého nacionalismu a „popového nacionalismu“ totiž spočívá v tom, že připravují půdu pro tvrdý krajně pravicový nacionalismus.
Internet zcela změnil podobu hudebního byznysu, ale Oasis – především Liam – mají obrovskou základnu na sociálních sítích. Kapela je neuvěřitelně populární mezi generací Z. Proč tomu tak je?
Myslím, že hlavním důvodem je, že písně jsou nadčasové a univerzální. Překračují hranice. Pro lidi mimo Spojené království možná nejde tolik o texty, ale spíše o pocit a emoce. Domnívám se, že jejich písně byly vždy univerzální a srozumitelné, a zdá se, že zasahují lidi přímo do srdce. Je to také o kombinaci hvězdného šarmu a přístupnosti, kterou má každý člen kapely.
Jsem si jistý, že Oasis přijedou do Prahy.
Dám příklad. Před pár měsíci jsem byl venku se dvěma přáteli. Šli jsme ke stanici metra a poblíž byla hospoda. Uvnitř byla spousta lidí. Byla už skoro zavíračka, přesto bylo místo úplně narvané. Ale my jsme to ani neviděli. Než jsme to viděli, slyšeli jsme to. Hospoda byla plná lidí ve věku od dvaceti do šedesáti let, mužů i žen, kteří zpívali písně od Oasis.
Co vás v těchto chvílích napadá?
My tři jsme se na sebe jen podívali a začali se smát. Ale smáli jsme se štěstím, protože to bylo prostě šílené. Po třiceti letech, ještě než byl vůbec ohlášen comeback kapely, lidé stále zpívají tyhle písně, ať už je milují, nebo nenávidí. Samozřejmě, každý má právo na svůj názor. Ale je spousta lidí, kterým na těchto písních opravdu záleží, což svědčí o skladatelských kvalitách i o tom, jak hluboce tyto písně lidi zasáhly.
Půjdete na koncert?
Ano, na ten koncert půjdu. A těším se na to. Myslím, že to bude zajímavé, protože kapela bude nabitá energií. Fanoušci budou také nabití energií. A někteří budou mít pocit, že kapela brzy vybuchne.
Hodně lidí doufá, že Oasis brzy ohlásí koncerty i v kontinentální Evropě.
Pokud to dokážou udržet pohromadě, myslím, že se tak stane. Jsem si jistý, že přijedou do Prahy.
