Speciálně vycvičení psi neslouží jen lidem se zrakovým postižením. Počet handicapů, s nimiž umějí pomoci, se naopak stále rozšiřuje. Přesto na asistenční psy stát většinou nepřispívá. Podle neziskové organizace Helppes je to tak možná lepší.
Asistenční psi dnes pomáhají vozíčkářům, osobám s tělesným postižením, s poruchami autistického spektra, s PTSD, neurovývojovými poruchami, s diabetem či epilepsií. A pak je tu vodicí pes, který slouží zrakově postiženým, a signální pes pro lidi se sluchovým postižením.
„Vodicí psi jsou cvičeni, aby osoby se zrakovým postižením bezpečně vedli a pomáhali jim s orientací v prostoru,“ vysvětluje Zuzana Daušová, ředitelka organizace Helppes a vedoucí výcviku psů.
„Asistenční psi pomáhají lidem s nejrůznějšími typy postižení, od fyzických po psychické, s každodenními úkony, jako je otevírání dveří, podávání předmětů, svlékání, vytváření prostoru v davu lidí, upozorňují ale i na změny hladiny cukru v krvi,“ dodává.
Psi tak svým pánům pomáhají k větší samostatnosti a k plnohodnotnějšímu životu. Náklady na přípravu jednoho asistenčního psa představují zhruba 300 až 350 tisíc korun. Zahrnují nákup štěněte, výživu, veterinární péči, výchovu, výcvik i secvičení psa s klientem. Loni Helppes dokázal vycvičit a předat dvaadvacet psů.
Stát přitom hradí pouze náklady na psy pro osoby se zrakovým postižením. S jakýmkoli jiným postižením žádné příspěvky od státu či pojišťoven nejsou. „Vše ale má svá pro a proti,“ upozorňuje Zuzana Daušová.
Stát platí, ale o psy se nezajímá
Zatímco asistenční psy kupuje a cvičí organizace a její klienti je dostanou k užívání zdarma, vodicího psa hradí stát – osoba se zrakovým postižením si ho tedy kupuje, čímž nad ním organizace ztrácí kontrolu: „Problém nastane ve chvíli, kdy ta osoba o psa nepečuje či se k němu špatně chová.“
„Stát a příslušný úřad práce se zajímá pouze o to, zda klient bude mít psa po dobu pěti let jako každou drahou kompenzační pomůcku. Pes se pak může dostat do problému, protože jeho případné odebrání může trvat několik let,“ dodává Daušová.
U asistenčních psů je to jinak. Jsou hrazeni z darů soukromých osob, nadací či firem. „Tito dárci požadují zpětnou vazbu, chtějí vědět, zda jejich dar měl smysl. S tím klienti počítají a vědí, že předáním psa nic nekončí, ale naopak začíná.“
Také mezinárodně dané standardy určují, že každý člověk s postižením a pes musejí každoročně absolvovat přezkoušení, zda stále jsou funkční a bezpečný tým.
„To pak může být u někoho, kdo si je vědom, že pes je jeho, protože mu ho uhradil stát, vcelku problém, protože není způsob, jak ho k následné spolupráci přimět,“ říká šéfka organizace, která se přípravě asistenčních psů věnuje už od roku 2001 a psa poskytla už 326 klientům.
„Díky fundraisingovým projektům a dlouhodobé spolupráci s nadacemi a firmami se nám poptávka daří pokrýt i po stránce finanční,“ potvrzuje Daušová.
Mezi největší dárce patří společnost RSJ, která loni přispěla částkou 311 657 korun, Kaufland daroval 250 tisíc korun. Firma Rossmann loni věnovala 405 476 korun a od roku 2011 podpořila výcvik psů pro čtyřiadvacet klientů.
Jak to celé funguje
Organizace Helppes má pět trenérek, které mají na starosti výcvik. Ten však probíhá až zhruba od jednoho roku života každého psa. Do té doby se na výchově psa podílejí dobrovolníci, jejichž práce není finančně ohodnocena.
„Vychovatelů štěňat je nedostatek nejen u nás, ale i celosvětově. Snažíme se proto oslovovat širokou veřejnost s cílem získat nové spolupracovníky,“ říká Zuzana Daušová.
Vychovatelem se podle ní může stát prakticky kdokoli, kdo chce pomáhat a o štěně náležitě pečovat. „Někteří dobrovolníci si berou štěňata do výchovy opakovaně. U nováčků ověřujeme prostředí a podmínky, ve kterých by štěně vyrůstalo,“ doplňuje.
Neexistuje škola, která by z kohokoli „vyrobila“ profesionálního vychovatele nebo trenéra psů. Každý, kdo chce cvičit psy na profesionální úrovni, musí podle odbornice mít vrozený cit pro práci s nimi.
„To se nedá naučit, pouze zkušenostmi zdokonalovat. Trenéři asistenčních psů by měli mít také cit pro práci s lidmi s postižením,“ uvádí.
„Výhodou je vzdělání v oblasti sociální práce, ale není podmínkou, dokážeme jej poskytnout. Trenérky absolvují vzdělávací kurzy, semináře, workshopy na národní i mezinárodní úrovni.“
Nejdřív výchova, potom výcvik
Vychovatel si štěně přebírá ve věku dvou až tří měsíců. Štěně ho potom doprovází ve všech aspektech běžného života – chodí s ním do práce, na návštěvy, cestuje.
Cílem výchovy je štěně socializovat, naučit ho základní poslušnosti a bezproblémovému chování v nejrůznějším prostředí – doma, na ulici, na nádraží, v obchodním centru nebo třeba v divadle.
Budoucí asistenční pes nesmí projevovat agresivitu či bázlivost, honit zvěř, štěkat, žebrat o jídlo, skákat na lidi nebo jinak vyrušovat. Musí mít radost ze spolupráce s lidmi, schopnost se soustředit a správně reagovat na povely. Samozřejmostí je také zvládnutí péče o hygienu, česání, koupání, čištění uší a zubů nebo ovladatelnost při veterinárních vyšetřeních.
Vychovatelům po celou dobu pomáhá koordinátorka výchovy a trenérky při osobních i video konzultacích. Organizace také hradí veškeré náklady spojené se zdravím, výživou a přepravou psa, zajišťuje pravidelné tréninky a kontroly, dodává krmení i hračky nebo pelíšky.
Samotný výcvik asistenčních psů pak tedy začíná ve věku jednoho roku či o něco později, podle psychické vyspělosti daného psa, a psa přebírají profesionální trenéři, kteří ho připravují na konkrétní typ služby. Průměrně výcvik trvá osm až dvanáct měsíců.
„Výcvik probíhá formou pozitivního posilování, aby psa činnost bavila a byl schopen pracovat i s klientem, který často není schopen vyvíjet jakýkoli nátlak nebo zvyšovat hlas. Pes by pod nátlakem nedokázal být spolehlivým partnerem pro klienty s omezenými schopnostmi. Proto je klíčové, aby pes i během výcviku zažíval pozitivní motivaci a podporu,“ vysvětluje Daušová.
Retrívr i trpasličí pudl
Mezi nejčastěji využívaná plemena patří především labradorský, zlatý a flat coated retrívr, pudlové všech velikostí, border kolie, německý ovčák a portugalský vodní pes.
Lidé s určitými typy postižení potřebují silného, vytrvalého psa s dostatkem energie, pro malé děti či starší osoby je vhodnější klidné malé plemeno, jako je třeba knírač nebo trpasličí pudl.
„První testování štěňat probíhá už u chovatele. Sledujeme, v jakém prostředí jsou štěňata odchovávána, ale i chování jejich matky, protože ta ukazuje štěňatům první vzorce chování. Pokud vykazuje známky bázlivosti vůči lidem, pak štěně od ní nechceme, protože má od útlého věku vštěpené, že lidí je správné se bát,“ popisuje Daušová.
Pokud miluje děti a chová se k nim něžně, pak ho čeká práce pro dítě. Pokud rád pracuje nosem, bude vhodný pro diabetika.
„Tím, že štěňata po celou dobu výchovy sledujeme, ke konci přesně víme, pro jaký typ klienta bude pes vhodný. Pokud miluje děti a chová se k nim něžně, pak ho čeká práce pro dítě. Pokud rád pracuje nosem, bude vhodný pro diabetika,“ pokračuje.
„Když štěně neprojde zdravotními testy či selže v povaze, hledáme mu opatrovnickou rodinu. I když ho nelze zařadit do výcviku, má právo na plnohodnotný život a ten mu musíme zajistit.“
Zákazy, které neplatí
Asistenční psi mají zákonem zaručený přístup i do míst, kam běžně psi nemohou, od restaurací po zdravotnická zařízení. Přesto se často setkávají s nepochopením a nevhodnými reakcemi.
„Například dětem s handicapem bývá zakazován vstup se psem na hřiště. Asistenční pes také nemusí nosit náhubek v dopravních prostředcích, protože by s ním nemohl neslyšícímu podat předmět, který mu vypadl z kapsy a on o tom neví, či by mohl při upozorňování na blížící se ataku epileptického záchvatu klientovi náhubkem ublížit,“ připomíná Zuzana Daušová.
„Jedna naše klientka šla do obchodu s malou dcerou trpící poruchou autistického spektra, což není na první pohled vidět. Prodavačka na ně začala pokřikovat, proč chodí do obchodu se psem, když nejsou slepé. To u dívky vyvolalo panický záchvat, který výrazně snížil její ochotu opustit domov,“ vypráví.
Foto Helppes
Lidem s posttraumatickým syndromem trvá měsíce, než se odváží po boku psa vstoupit do míst s více lidmi. A když na ně začne někdo křičet, „aby s tím čoklem vypadli“, nejsou schopni se účinně bránit a může to u nich vyvolat ataku paniky, zhoršení zdravotního stavu, nutné zvýšení medikace. Přitom požádat o služební průkaz asistenčního psa může kdykoli kdokoli.
Problémem je i zařazování asistenčních psů do škol. Ve třídě samozřejmě nesmí žádné z dětí trpět těžkou alergií na psí srst, tomu ale Helppes umí předejít už při výběru a dítěti přidělí psa s antialergickou srstí, například pudla. „Je ale nutné vyzdvihnout pomoc veřejného ochránce práv, který už v několika případech dokázal škole vysvětlit její pochybení,“ připomíná Daušová.
Cizí pes se nekrmí ani nehladí
Asistenčního psa poznáte podle speciálního postroje s označením typu pomoci a organizace, která ho vycvičila. Nikdy byste ho neměli hladit, volat na něj nebo mu dávat pamlsky. Musí totiž zůstat soustředěný a připravený pomáhat svému člověku.
„Pes vlastně vytváří neviditelný štít mezi nimi a cizími lidmi. Pokud na psa slečny, která má PTSD, protože byla v dětském věku týraná či znásilněná, začne nějaký muž mluvit či sahat, může tím ohrozit její zdraví. Každý z klientů je připraven, že se ho někdo zeptá, zda si smí psa pohladit, ale na to, že si někdo začne i přes viditelný postroj a nápis psa hladit bez dovolení, se tito lidé často připravit nedokáží,“ vysvětluje Daušová.
A vyvrací další mýtus: „Lidé asistenční psy často litují, ale není to potřeba. Nejsou to ‚nešťastní otroci‘, svou práci i svého člověka milují. Za svou oddanost získávají to, co je pro ně nejdůležitější – neustálou společnost a pozornost svého pána, jsou spolu 24 hodin denně. Mají i plnohodnotný psí život – chodí na procházky, hrají si s lidmi i jinými psy.“
Při kontaktování člověka s asistenčním psem se nejprve ptejte také v případě, že jim chcete pomoci. Asistenční pes a jeho páníček tvoří sehraný tým. Kromě praktické podpory poskytuje pes svému majiteli i pocit nezávislosti a soběstačnosti, o který ho můžete nevyžádanou pomocí připravit.