Výstavní dialog. Poezie Melkové se v Rudolfinu potkává s uměním Gormleyho

Britský sochař Antony Gormley a architektka Pavla Melková na aktuální výstavě v Rudolfinu nabízejí inspiraci, jak vnímat prostředí kolem sebe i chápat architekturu. Kdo je žena, jejíž básně doplňují kresby a instalace světového umělce a která se významně podílí na podobě veřejného prostoru či obnově památek v Česku? Její myšlení o architektuře může inspirovat k vytváření lepšího prostředí kolem nás i k pochopení toho, co je bohatství.

Sedíme v kavárně Rudolfina a na ranní kávu a šálek čaje zvenku dopadají sluneční paprsky velkým oknem, z nějž je od stolu vidět na budovu Uměleckoprůmyslového muzea.

Než se s Pavlou Melkovou vydáme do galerie, kde do 5. ledna probíhá její společná výstava s britským sochařem Antonym Gormleym, bavíme se o způsobech vnímání okolního prostředí a pocitech, jež formuje architektura, která nás obklopuje.

I to je jedno z důležitých témat výstavy, kde se umění, architektura a poezie potkávají s filozofií. Nejde na ní o jednotlivá díla, ale mentální a fyzické prožitky v prostoru, který Melková s Gormleym vymezují svými uměleckými zásahy.

Filozof Miroslav Petříček, s nímž bude Pavla Melková v Rudolfinu 29. října na podobná témata debatovat, o výstavě trefně mluví jako o „situaci, kdy pocity dostanou tvar“.

A o jaké pocity například jde? „Vezměte si třeba tohle okno,“ ukazuje Pavla Melková na skleněné tabulky nad sebou.

A pokračuje: „Kdyby byla prosklená celá stěna, cítily bychom se teď jinak. Zeď nám poskytuje určitou míru ochrany, vymezuje intimní zónu, ale zároveň je v ní okno, které vytváří rám do jiného, venkovního prostředí. A to je všechno. V elementárním prostoru je celá krása i smysl architektury, ne v ozdobách,“ říká.

Melková je uznávaná profesorka architektury a žena, která má za sebou mnoho realizací staveb, úprav veřejného prostoru i revitalizací historických památek. Architekturu chápe šířeji, než jen pouhé stavění domů.

„Dělat architekturu znamená ovlivňovat fyzické prostředí okolo nás,“ vysvětluje to, o co se snaží pomocí výstavy navazující na knihu s názvem Gravitační pole nevyslovitelného. Jejím tématem není nic menšího než hledání samotné podstaty věcí.

Antony Gormley / Pavla Melková, pohled do instalace

„Zatímco vědci při tomto hledání potřebují důkazy a filozofové se opírají o logiku rozumu, umělci se v tomto spoléhají i na intuici,“ říká autorka, která společně s Antonym Gormleym vytvořila pomocí svých děl v prostorách Rudolfina dialog na toto téma i s divákem.

Oba umělci vybírali již ze svých existujících děl – v případě Pavly Melkové to byly básně, u Antonyho Gormleyho kresby a objekty. „Nedělám umění na objednávku. Jsou to věci, které přicházejí samy, protože jsou výsledkem toho, o čem přemýšlím nebo co cítím,“ říká Melková.

S Antonym Gormleym, autorem slavné instalace Horizont událostí, která putovala po celém světě, se poznala, když měl v roce 2018 komorní výstavu v Anežském klášteře v Praze. I tam byly důležité nejen jeho sochy samotné, ale především jejich umístění v prostoru.

Pavla Melková tehdy psala stať interpretující jeho dílo a během společných rozhovorů pak došli k tomu, že vztah člověka k prostředí, které ho obklopuje – a potažmo i k architektuře – vidí oba podobně.

„Antony sice nedělá primárně architekturu, ale svými rozměrnými sochařskými intervencemi do prostoru má k architektuře velmi blízko,“ říká o britském umělci Pavla Melková.

Na jejich společné výstavě v Rudolfinu nejde o jednotlivá díla, ale je koncipovaná jako promyšlený celek. Procházka sály galerie je vystavěna podle konceptu, kdy se divák v místnosti věnované poezii a kresbám naladí na prožitek, který poté fyzicky okusí pomocí monumentální instalace v místnosti následující.

„Moje poezie je univerzální a metaforická. Jsou to obrazy mých pocitů z okolního prostředí, konkrétních míst a situací, v nichž si ale může návštěvník najít i ty svoje. Antonyho kresby jdou vnímat velmi podobně, jen se pocit neotiskuje do formy básně, ale obrazu,“ vysvětluje autorka.

Gormleyho rozměrné objekty umístěné do velkých sálů vybízejí návštěvníky, aby do nich vstoupili a stali se jejich součástí. Musejí překračovat velké kruhy, procházet temným bludištěm či světelným objektem, v němž okusí iluzi pobytu v jiné dimenzi.

Procházejí kolem velkých kovových stél připomínajících abstraktní postavy, u nichž je důležitá nejen struktura na principu vrstvení, ale především jejich pozice v prostoru.

„Instalace mimo jiné ukazují, že prostředí kolem nás, respektive i architektura, nás vede a určuje, jak se v ní pohybujeme a chováme. Zároveň si při tom ale člověk uvědomí, jak důležitá je v ní i jeho role, “ vysvětluje Pavla Melková.

Poslední místnost výstavy tvoří dvě natažená ocelová lana v podobě vertikální a horizontální osy, které představují elementární vlastnosti architektury. Horizontála návštěvníky pomyslně posílá ven z výstavy, kde symbolicky pokračuje dál.

Principy, které zde umělci návštěvníkovi předložili, totiž fungují i za zdmi galerie, v obyčejném světě. Kvalitní architektura podle Pavly Melkové znamená návrat k právě takovým elementárním vlastnostem a jednoduchosti.

„Netvrdím, že nám nějaké ozvláštnění navíc, třeba dekor, nemůže nic přinést, ale velmi často naopak odvádí pozornost od podstaty nebo se snaží zakrývat nedostatečnost základu prostoru. Přijde mi škoda, když vidím nové domy, do nichž je vložená spousta peněz, ale vlastně zbytečně,“ přemítá.

Přijde mi škoda, když vidím nové domy, do nichž je vložená spousta peněz, ale vlastně zbytečně.

S penězi by prý sama nakládala jinak. „Kdybych ty prostředky měla, nedám je za nějaké designové převymyšlenosti, ale do jiného typu krásy, jako je třeba velkorysé propojení domu se zahradou, nádherná zeď z přírodního kamene nebo komponované výhledy.“

Zároveň tu podle Melkové ale panuje předsudek, že kvalitní architektura, která si uvědomuje krásu elementarity a nese nějaké sdělení, musí být drahá: „Není to pravda, je to jen o jiném způsobu přemýšlení,“ oponuje.

Jedním z prostředků, který může citlivost k vnímání okolí prohlubovat, je podle Melkové právě umění. A proto do výstavy s Antonym Gormleym vtělili především poselství, že bohatství spočívá v tom, vidět v okolním světě přirozenost a reflektovat ji do prostředí, které člověk vytváří – ať už jako architekt, nebo klient, který si jeho práci objednává.

„Můžete klidně hodinu koukat na kámen a je to víc než uměle vytvořená atrakce, za níž navíc někdy jezdíte tisíc kilometrů. Období bezbřehosti končí, budeme potřebovat učit se úspornosti. Ale nemusíme z toho být jen nešťastní, pokud ovládáme schopnost vidět hodně v málu,“ říká Pavla Melková.

Tento přístup učí své studenty na Fakultě architektury ČVUT a uplatňuje jej i ve své architektonické praxi, v níž se často věnuje revitalizaci památek nebo veřejného prostoru.

Ateliér MCA, který v roce 1996 založila s architektem Miroslavem Cikánem, je držitelem dvou cen Grand Prix Architektů a dvou nominací na nejprestižnější světovou architektonickou cenu Mies van der Rohe Award.

Stojí například za realizací památníku Jana Palacha ve Všetatech (2019), vstupu do krypty v Národním památníku hrdinů heydrichiády (2012), za rekonstrukcí pražského Bastionu XXXI U Božích muk (2011) a řady církevních památek, včetně například Husova sboru na Vinohradech od architekta Pavla Janáka (2009).

Rekonstrukce památek má podle Pavly Melkové směřovat jednak k tomu, aby je lidé mohli dále aktivně užívat, ale zároveň i k tomu, aby mohli číst to, co jim sdělují o minulosti.

„Cílem je nejen uchovat historickou hodnotu, ale především památku rozmluvit, tak, aby promlouvala k současným lidem,“ představuje svůj přístup k rekonstrukci historických monumentů, který podrobněji rozvinula již ve své knize Živá památka spolu s profesorem Jorgem Otero-Pailosem z Kolumbijské univerzity v New Yorku, kde absolvovala Fullbrightovo stipendium.

Moment rozmluvení památky aplikovala Melková například při již zmíněné rekonstrukci Bastionu na pražském Karlově.

„Je to místo bývalého městského opevnění, které bylo dlouho brownfieldem. Smyslem bylo, aby tam lidé opět mohli chodit,“ představuje objekt, který dnes slouží ale jen jako restaurace.

„Snažili jsme se dům vybavit univerzálně, aby mohl sloužit i kulturním akcím, ale dnes se tak bohužel nevyužívá,“ podotýká k tomu spoluautorka stavby zapuštěné pod zem tak, aby respektovala horizont hradeb, skrývající řadu reminiscencí, jako je věž otočená dolů nebo boží muka – současné umělecké dílo odkazující na původ jména místa.

Nejaktuálnější realizací Pavly Melkové a ateliéru MCA je právě probíhající revitalizace pražského náměstí Jiřího z Poděbrad.

„Úkolem tohoto místa je poskytnout co nejfunkčnější a nejinspirativnější rámec pro setkávání lidí. K tomu se snažíme vytvořit architekturou co nejlepší podmínky. Před kostelem, kde vedla úzká cesta, vzniká nové náměstíčko, jehož plocha má vybízet k tomu, aby se na ní mohly odehrávat společenské i kulturní akce i spontánní setkání,“ říká spoluautorka návrhu.

Náměstí se podle Melkové od doby, kdy tam byl postaven Plečnikův kostel, nikdy zcela nedodělalo: „Vždy se tam něco přidávalo po kouskách a došlo to až do neudržitelného bodu, kdy se to začalo řešit například těmi hroznými betonovými květníky, které měly vymezovat cestu,“ posteskne si.

Ani to ale neodradilo lidi tam chodit. „Síla domů okolo a kostela dokázala nekultivovanost parteru přebít. Doufám, že teď se tam ale budou cítit o hodně lépe,“ říká architektka, která je například také spoluautorkou revitalizace horní části parku Folimanka, Komenského náměstí na Žižkově nebo koncepce rozvoje Kampusu Dejvice.

Její kritické vnímání veřejného prostoru dospělo v roce 2012 do bodu, kdy založila v rámci IPR Kancelář veřejného prostoru, v jejímž čele stála do roku 2017. Poté se opět vrátila k tvorbě architektury, umění a také poezii.

„Ráda se teď dívám na okolí očima běžného uživatele a zkoumám jeho vnímání. Snažím se pořád ho jen nehodnotit jako profesionál, který neustále hledá, co by se kde mělo měnit,“ říká Melková.

Její architektura obsahuje stejnou jednoduchost a krásu, jaká je k vidění na výstavě. Sama ale zdůrazňuje, že není minimalistická ve smyslu uměleckého směru minimalismu.

„Naopak, na rozdíl od tohoto umění, které odmítá jakékoli významy a vztahy k okolí, a je jaksi zahleděné do vlastní formy, naše architektura chce být kontextuální a zprostředkovávat člověku vztah k okolnímu světu,“ prohlašuje.

Melková v poslední době podle svých slov pečlivě zvažuje, kterým projektům se věnovat: „Čím jsem starší, tím více si uvědomuju vzácnost času,“ vysvětluje šedesátiletá architektka.

„A stále víc si vážím, pokud architekt potká klienta, ať už soukromého, anebo i veřejného, se kterým souzní nejenom v estetice, ale i v osobních a společenských hodnotách. Z toho pak vznikají věci, kterým oběma dává smysl věnovat čas a výsledek může být obohacující pro ně i společnost,“ dodává.

Vyhledávání...

Nebyly nalezeny žádné výsledky. Zkuste prosím zadat jiné klíčové slovo!

...nebo si přečtěte rubriky

P.H. Excel