Jeho výstava Void v pražské galerii Rudolfinum patří s desítkami tisíc návštěvníků mezi ty vůbec nejúspěšnější. Jak o svém umění, které se pohybuje na hraně sochařství a architektury, přemýšlí ve Spojených státech usazený umělec Jiří Příhoda?
Za sochou, ale před architekturou. Struktury větší než lidské tělo, ale menší než rodinné domy. Tak by se dala označit monumentální díla umělce Jiřího Příhody, muže, který umí proměňovat prostory kolem sebe jako málokdo u nás.
Naposledy mohl český divák vidět jeho díla v rámci nedávno proběhlého Signal Festivalu. Ve Šternberském paláci, kde jsme se s Jiřím Příhodou potkali i my, vystavoval hned tři rozměrné instalace: Capriccio, UAPs a Karbolu.
Do Česka se umělec, který žije s rodinou v Novém Mexiku, vrací pravidelně. Před rozhovorem například zmiňuje, že tu aktuálně pracuje na objektu, v němž by si lidé mohli vizualizovat své sny, ale i přání a představy.
„Interface by měl být tak jednoduchý, že by stačilo umělé inteligenci říct, o čem sníte, co si přejete, představujete a ona by vám to ukázala ve vizuální podobě. Ještě o tom nemůžu příliš mluvit, jsem vázán smlouvou, tak uvidíme, jak to celé dopadne,“ říká Jiří Příhoda.
Jeho výstava Void, kde bylo i osm chrličů vyrobených po vzoru těch z newyorského mrakodrapu Chrysler Building, a následně i instalace Nave vzniklá ve spolupráci s legendárním britským hudebníkem a producentem Brianem Enem, patří mezi nejnavštěvovanější počiny galerie Rudolfinum posledních let.
Z rozhovoru je však patrné, že spíš než o úspěchu je Jiřímu Příhodovi bližší bavit se o každodenní realitě uměleckého provozu. Ta – obzvlášť v případě malosériové produkce velkorozměrných objektů – nemusí být zdaleka tak jednoduchá.
Jak často kvůli zakázkám jezdíte do Prahy?
Napůl jsem v Americe s rodinou, napůl jsem v Česku – buď v Praze, nebo ve studiu u Litomyšle. Navíc jsem se teď vrátil k učení, tak tu nyní trávím o trochu víc času.
Kde učíte?
Na FAVU v Brně. Oslovil mě spolužák z AVU, Pavel Korbička, jestli bych se k tomu nechtěl vrátit. Chvilku jsem váhal, ale nakonec jsem si řekl, že to zkusím. Už jen kvůli tomu, abych zjistil, jaké to je, pracovat s dnešní mladou generací.
Co jste zjistil?
Musím říct, že studenti jsou o dost jiní než ti, které jsem měl na Akademii v Praze (Jiří Příhoda učil deset let na AVU v letech 2005–2015, pozn. red.). Přece jen jsem tam začal učit před dvaceti lety. A v čem přesně se liší? Přijde mi, že potřebují více svého prostoru, jsou citlivější na určitá témata, která jsme my předtím neřešili.
Určitě v tom hraje roli covid, fungovat několik let primárně na dálku s vámi přece jen musí něco udělat… Ostatně jsem to viděl i na svých dětech v Americe, které za chvíli dospějí do stejného věku jako tito moji noví studenti a studentky.
Myslíte, že zmíněná citlivost na určitá témata vede studenty k odlišnému uměleckému přístupu?
To bych neřekl. Věřím ale, že nás to jako společnost může posunout kupředu. Jen se obávám, zda nás tohle nakonec neučiní zranitelnější vůči kulturám a společnostem, které se tímto směrem posouvat nebudou…
Ať to ale bude jakkoli, dodám, že moje pedagogická role nespočívá v tom, abych všemu, co mladí chtějí zpracovávat, musel nutně rozumět. Jsem tam pro ně spíš jako průvodce a ne jako někdo, kdo má neomylný patent na rozum. Jsem tam jako ten, kdo má zkušenost, kterou oni nemají. A to se jim pokouším šetrně předat.
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Vojtěch Veškrna
Díla Jiřího Příhody na letosním ročníku Signal Festivalu | Foto Vojtěch Veškrna
Vraťme se teď na chvíli v čase. Jak jste se ocitnul ve Spojených státech?
Na začátku devadesátých let jsem potkal v Los Angeles svou nynější manželku. Narodila se ve Spojených státech, osmnáct let jsme žili tady, ale vzhledem k rodinným událostem jak z mé strany, tak ze strany manželky, jsme se později, když už jsme se konečně odhodlali mít děti, rozhodli – i kvůli jejich vzdělání – odstěhovat se do Ameriky.
V několika rozhovorech jste zmínil, že v USA se český umělec jen těžko prosadí. Věděl jste to už ve chvíli, kdy jste se do zahraničí stěhoval, nebo jste doufal, že navážete na kariéru, kterou jste měl rozjetou tady v Česku?
Nevěděl jsem to, ale trochu jsem to tušil. Do Ameriky jsem jezdil pravidelně od devadesátých let, takže jsem viděl, že proniknout do místní umělecké scény bude těžké. Trochu jsem ale doufal, že tím kýženým prostředníkem, kterého v USA v pokročilejším věku nutně potřebujete, bude to, že začnu učit.
Jenže tam na běžnou pedagogickou pozici na univerzitě máte několik stovek zájemců a ve velké většině tyto pozice získají lidé, kteří se okolo univerzity pohybují už dlouhé roky předtím, nebo jsou v USA známí, tak jako já tady.
Zájem je tak velký z jednoduchého důvodu: Univerzitní učení v USA – na rozdíl od Česka – vám zabezpečí spokojený život pro celou vaši rodinu.
Jak se provozuje umělecká kariéra na dálku?
Jezdím sem často, ale fakt, že žiju v Americe, mi pomáhá držet si určitý odstup.
V čem je tento odstup dobrý?
Díky němu vím, že když dělat výstavu, tak jedině v Rudolfinu nebo v podobně prestižní instituci. Vím, že člověk to musí udělat tak důsledně, že si na to klidně i půjčí. Ale nejde jen o lokaci.
Myslím, že odstup mi pomohl i v uvědomění, že nadprodukce v umění je vůbec to nejhorší. A že člověk musí dílo od díla sledovat, jestli se skutečně někam posouvá. Mně osobně stačí udělat dvě věci za rok, ale každá z nich musí být opravdu v něčem nová a podstatná.
Naposledy byly vaše objekty k vidění na Signal Festivalu. Následně ve Šternberském paláci Národní galerie zůstaly. V čem pro vás byla podstatná tahle akce?
Zaprvé jde o prostředí. Do interiérů a zahrad Šternberského paláce se jako umělec jen tak nedostanete. A zadruhé to má přesah v tom, že právě k tomuhle místu mám osobní vazbu. Jako student střední umělecké školy jsem se do místní zahrady rád zašíval. A vidíte – ještě pár dní zpátky tu stály moje objekty.
Odstup mi pomohl i v uvědomění, že nadprodukce v umění je vůbec to nejhorší.
Podstatné to pro mě bylo i tím, že jsem ve své práci otevřel nová témata a přístupy: UAP (Unidentified Aerial Phenomena, pozn. red.), používání AI, ale i prozaické použití LED světla v kombinaci s výrazným sochařským objektem a prostorem, ve kterém se nachází.
Je onen odpor k nadprodukci důvodem, proč nemáte galerijní zastoupení?
Spíše to vnímám tak, že kdybych ho měl, musel bych ze všech nastíněných standardů slevit a začít dělat něco trochu více prodejního a více se opakovat. Pokud se ale podívám kolem sebe, tak většina mých generačních souputníků také galeristy nemá.
Foto Ondřej Polák
Instalace Nave Jiřího Příhody a hudebníka Briana Enoa
Jak se dá takovým typem umění uživit?
Hrozně těžko. Jsem muž deseti řemesel. Vedle umění dělám grafiku, nedávno jsem například dokončoval knihu o americkém designu. Věnuji se i architektuře výstav – ve Veletržním paláci jsem dělal například expozici 1796–1918: Umění dlouhého století. Musím ale dodat, že rok před pandemiií a od výstavy v Rudolfinu plyne většina mých příjmů právě z umění.
Povedlo se mi prodat Chrliče, které „spadly“ před pražské sídlo J&T Banky, a těsně před covidem jsem dokončil objekt Vista Mars stojící mezi administrativními budovami centra Rustonka. Teď čekám na další zakázky, jsem předběžně domluvený s několika developery, ale znáte ty doby stavebních povolení a byrokracie…
Spojení s developery se nebráníte?
Vůbec. Buďme k sobě upřímní – pokud se nebavíme o velkých sběratelích, kteří jsou do umění ochotni investovat velké peníze a to do jednoho umělce, jsou pro mě osobně developeři téměř jediným možným partnerem. V Česku se sbírají obrazy a malé sochy, ale takové věci, které dělám já, skoro vůbec.
Ani tohle vás nikdy nedohnalo k tomu, abyste dělal třeba menší, komerčně přístupnější objekty?
Ne, mně to prostě nejde a mám za to, že kdybych podlehl, vytratila by se z mého umění jakákoli přesvědčivost, o kterou mi nejvíce jde a která má pro mě největší smysl. Daří se mi ji dávat do velkých věcí, všechno ostatní by byl ústupek. Mám strach dělat nekvalitní umění. Vím, v čem jsem dobrý, a to je práce s prostorem a jeho přeměna.
Je podle vás ochota neslevit to, co dělá umělce skutečně kvalitním?
To asi nedokážu posoudit. Ochota neslevit je ale až sebevražedný pohyb. Riziko, které z něj plyne, dle mého pomáhá dát vašemu umění naléhavost. Prostě jinak to nejde a přežij to, nebo padni. Když to naopak sekáte jako housky na krám, jakákoli naléhavost se ztrácí a umění se stává zbožím. Je mezi tím tenká hranice a kdo na ní umí lavírovat, tak je úspěšnější než já.
Oba typy umělců vedle sebe mohou koexistovat. Já tvořím sám a pomalu až těsně před výstavou si mohu nárazově najmout asistenty. Antony Gormley (britský sochař, který aktuálně společně s architektkou Pavlou Melkovou vystavuje v Rudolfinu, pozn. red.) zase v ateliéru nastálo zaměstnává šedesát lidí a stále dělá dobré věci.
A nic z toho není lepší než to druhé, je to prostě o rozvinutosti uměleckého trhu té které národní scény a kupní síle jejích účastníků.
Co vás tak fascinuje na práci s prostorem?
To, že ho můžete vcelku jednoduše přetvořit.
Na mnohé vaše objekty, zásahy do prostoru, působí kontemplativně. Je to vaše reakce na rychlou dobu, nebo by tohle bylo přílišné zjednodušení?
Přál bych si, aby ona meditace – i když tohle slovo nesnáším –, zpomalení, byla až druhou reakcí. V prvním momentu by jakýkoli návštěvník měl skutečně vnímat samotný prostor tady a teď. Myslím, že už párkrát se mi povedlo lidi znejistit, uvést je do stavu, kdy několik vteřin nechápou, co se kolem nich děje. To je pro mě ten důležitý moment, kdy se otevíráte vnímání bezprostředního okolí a emoci, která s vámi zůstane dlouho.
To je moment, kdy přestáváte fungovat racionálně, ale vracíte se myšlením někam úplně na začátek. Proto preferuji dělat velké věci, které diváka doslova obklopují. Právě ty mají schopnost takto na člověka zapůsobit a zároveň nejsou omezené nutností funkcionality jako design nebo architektura.
Foto Martin Polák
Foto Martin Polák
Foto Martin Polák
Výstava Void v pražském Rudolfinu | Foto Martin Polák
Popište mi, jak jste se dostal ke spolupráci s Brianem Enoem?
Potkal jsem na konci devadesátých let v galerii Nová síň, kde jsem byl skrze soutěž vyzván ke společnému projektu, který jsme nazvali Music for Prague. Tehdy jsme spolu pracovali poprvé, později pak v Rudolfinu na projektu Nave.
To, co jsme spolu v Rudolfinu vytvořili, bych rád nastálo někde umístil. Jeho generativní hudba by v objektu zněla nonstop a pavilon sám by byl přístupný nonstop. Bylo by to něco jako místo totálního zapomnění se před nástrahami světa.
Myslíte si, že se vám ještě podaří zopakovat úspěšnou výstavu v Rudolfinu?
To bude těžké. Výstava přišla po covidu, lidi byli natěšení. Navíc – a to je velmi důležitý moment – výstava byla zdarma a Rudolfinum bylo štědré. Samozřejmě bych byl rád, aby se podobná výstava zopakovala, ale netuším, zda a kdy nastanou stejně podobně příhodné podmínky.
Kolik vás jako umělce výstava stála?
Asi pět milionů, obdobnou sumu přidalo Rudolfinum. U mého umění je to běžné – třeba na takovou věž (umělecké dílo Rig vystavené v Rudolfinu v roce 2022, pozn. red) jsem si musel půjčit a dodnes to bance splácím. Situace by určitě byla jiná, kdybych měl za sebou silnou galerii, která by mi s tím pomohla a našla kupce.
Ještě se ale na moment vrátím k předchozí otázce – jestli se obdobná výstava, jako byla Void, bude v dohledné době opakovat. To podle mě závisí také na tom, jak dopadnou prezidentské volby ve Spojených státech.
Jestliže Amerika přestane podporovat Ukrajinu a nebude burcovat Evropu, aby se vzpamatovala, a ti, kteří mají moc rozhodovat, se nepřestanou starat jen o výši své penze, ale o to, co se děje za hranicemi EU, tak začneme být v problémech. A výstavy typu Void budou něco podobného jako muzikanti hrající na potápějícím se Titaniku.
