Její jméno začalo být širší veřejnosti známé až po roce 1989. Dílo české fotografky Heleny Wilsonové je přitom jedinečným svědectvím o životě svobodných lidí v nesvobodné zemi. Fotografie Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, Ivana Martina Jirouse, ale i autorské cykly jsou teď k vidění v prostorách Galerie hlavního města Prahy.
Výtvarník Jan Steklík, sochař Karel Nepraš, malíř Zdeněk Beran nebo grafička Naděžda Plíšková, básník a konceptualista Eugen Brikcius, výtvarní teoretici Věra Jirousová a Ivan Martin Jirous. Ti všichni se jednou ocitli před objektivem fotografky Heleny Wilsonové, rozené Pospíšilové.
Její celoživotní dílo – v galerii reprezentované 140 černobílými fotografiemi – nyní představuje výstava v Domě fotografie v centru Prahy. Že jste její jméno nikdy neslyšeli? Fotografka emigrovala na konci sedmdesátých let do Kanady, a do širšího povědomí se tak začala dostávat až po revoluci.
Velké retrospektivní výstavy se rodačka ze severočeského Návarova dočkala až dnes. „Výstava byla přáním ředitelky Galerie hlavního města Prahy Magdaleny Juříkové,“ říká kurátor výstavy a teoretik fotografie z Uměleckoprůmyslového muzea Jan Mlčoch. „Paní Juříková se velmi dobře znala s Karlem Neprašem, takže výstava vznikla díky jejich přátelství,“ dodává.
Přátelství, které se Heleně Wilsonové povedlo navázat s představiteli Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu a dalšími představiteli neoficiální kulturní scény, je ostatně pojítkem celé retrospektivy. Snímky zachycují přátelská setkání, hospodské pitky U Svitáků, ale i odvrácenou stranu života v normalizaci.
„Její tvorba je osobním svědectvím o životě svobodných lidí v nesvobodné zemi. Klíčovým tématem byla, a je dodnes, svoboda,“ dodává kurátor výstavy. Že se bude Helena Wilsonová skrze fotografie dotýkat právě tohoto tématu, určilo do velké míry i její dětství. Jako malá zažila válku a po převratu přišla její rodina o rodný lesní statek a zámeček.
K fotografii měla blízko díky své babičce, která se činnosti věnovala na přelomu devatenáctého a dvacátého století, ale i matce, profesionální fotografce a žačce významného fotografa Jaromíra Funkeho. Helena Wilsonová se fotce věnovala na grafické škole v Hellichově ulici, později působila pro časopisy Tvar, Krásná jizba a Umění a řemesla.
I proto by se její fotografický styl dal podle kurátora Jana Mlčocha popsat jako všestranný. Vedle komerčních zakázek pro zmíněné časopisy se věnovala dokumentární tvorbě se sociálním přesahem a autorským projektům či portrétování. „Až tato výstava ukazuje, jak široká její tvorba byla,“ míní kurátor.
Foto Helena Wilsonová
Foto Helena Wilsonová
Foto Helena Wilsonová
Zlomovým okamžikem v životě Heleny Wilsonové byl rok 1967, kdy se jí povedlo vyjet do Londýna. Právě tam potkala svého budoucího muže, hudebníka Paula Wilsona. „Studoval Orwella a chtěl pochopit, jak funguje totalita. I proto se s Helenou přestěhoval do Prahy,“ uvádí Jan Mlčoch.
Oba se pak v tuzemsku spřátelili s „nonkonformními umělci“ z okruhu Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, Paul Wilson se stal členem kapely The Plastic People of the Universe.
Helena Wilsonová, dívka vyrůstající na zámku, vždy fotila lidi stojící na okraji společnosti. Vedle soustavného dokumentování paralelní kulturní scény normalizačního Československa se ale věnovala i autorským cyklům, jako je Vejce nebo Vltava.
Za pozornost stojí i cyklus fotografií z pohřbu Jana Palacha nebo série Přeměna napětí zachycující zdánlivě banální výměnu elektrických rozvodů v jejím bytě v centru Prahy.
Zajímavostí je, že Helena Wilsonová byla učitelkou Libuše Jarcovjákové. „Libuška se k Heleně hlásí, protože je její žačka z grafické školy. A věřím, že Helena by byla spokojená i s výkonem své žačky,“ směje se Jan Mlčoch.
Hlavní město Helena Wilsonová opustila na konci roku 1977, kdy emigrovala do Kanady za svým mužem Paulem. Ten se kvůli četným vazbám na underground a neoficiální kruhy stal po vzniku Charty 77 nepohodlným a byl dříve toho roku vyhoštěn. Fotografka se ani po emigraci tvorby nevzdala a pokračovala v ní i v Kanadě.
Foto Helena Wilsonová
Fotografovala tu pro muzea, časopisy nebo aukční domy. Významnou se v tomto období stala série zachycující indiánské umělce a umění původních národů. I tyto fotografie jsou součástí pražské výstavy.
Do vlasti se vrátila po roce 1989, aby tu spravovala restituovaný rodinný majetek. V devadesátých letech pak navštívila Havanu, kde se opět se svým fotoaparátem dostala na okraj a fotila místní chudinské čtvrti.
Zbytek života prožila Helena Wilsonová primárně v Česku, zemřela před pěti lety v Torontu. Výstava ve dvou patrech Domu fotografie se uskutečnila díky darům autorky, kdy podstatnou část svého archivu věnovala Uměleckoprůmyslovému muzeu v Praze.
Výstava je k vidění až do 23. února následujícího roku.
