V Poslanecké sněmovně prochází tento týden druhým čtením návrh zákona, který může ustanovit nepřijatelnost fyzických trestů. Proč je klíčové, aby se tak stalo? O tom píše v komentáři Petra Wünschová, zakladatelka Centra Locika, které se problematice věnuje.
V České republice používá tělesné tresty ve výchově 63 procent českých rodičů. Mezinárodní zdravotnická organizace přitom považuje tělesné tresty za nejrozšířenější formu násilí na dětech. Téma dětí a násilí je ale stále v Česku tabu, a to přesto, že svědky násilí v českých rodinách je 22 procent českých dětí a čtrnáct procent dětí zažívá násilí na vlastní kůži.
Bohužel tak na následky násilí od svých blízkých zemřelo za posledních devět let 49 dětí a devět set mělo vážné zdravotní následky. Dobrou zprávou po těchto smutných číslech ale je, že Poslanecká sněmovna aktuálně projednává zákon, který může pomoci situaci zásadně změnit.
A podpořit toto téma se rozhodla i renomovaná reklamní agentura Saatchi & Saatchi, která v rámci pro bono spolupráce s Centrem Locika právě spouští kampaň BaciBaci, která má za cíl této změně pomoci.
Vařečka a šťastný domov
Úderné video kampaně BaciBaci mrazivě přesně ukazuje, o jak absurdní rodičovský krok se jedná, pokud se snažíme děti vychovávat pomocí bití a výhrůžek. Video pracuje s faktem, že děti rády napodobují chování svých rodičů a jsou tak naším věrným zrcadlem.
Po zhlédnutí videa je, myslím, každému jasné, proč nedává smysl bít děti v zájmu toho, aby se chovaly slušně. A to i na základě dat. Neexistuje jediný výzkumem ověřený fakt, který by racionálně zdůvodňoval výchovu za použití tělesných trestů.
Naopak existuje rozsáhlá řada studií, které dokazují negativní vliv tělesných trestů ve výchově, a to i v podobě „pouhých facek“. Ztráta důvěry v rodiče a zážitek bolesti a ponížení od milovaných blízkých osob totiž u dětí prokazatelně zvyšují riziko rozvoje agrese (a to jak vůči druhým, tak vůči sobě) i dalších potíží v oblasti duševního zdraví.
Není proto překvapivý závěr mezinárodní studie zveřejněné minulý týden, která jasně ukazuje, že v zemích, kde v zákoně ukotvili nepřijatelnost tělesných trestů u dětí, došlo po deseti letech od účinnosti k významnému zlepšení duševního zdraví dětí a poklesl výrazně i počet pokusů o sebevraždu u dívek ve věku třináct až osmnáct let.
Násilí jako virus
Násilí v rodině neubližuje jen dětem, ale ničí to nejdůležitější – zdravé vztahy v rodině. Učí děti, že násilí patří do vztahů, že je v pořádku blízkému člověku ublížit, ponížit ho nebo v něm vyvolat strach, pokud se nechová tak, jak já chci. Stojí tak v základu většiny násilí ve společnosti včetně domácího násilí či násilí na seniorech.
Zkrátka pokud je dívka zvyklá od svého otce dostávat facky, když se nechová tak, jak si on představuje, nebere jako rizikový signál ani to, když ji poprvé udeří její partner v dospělosti. Stejně tak víme, že okolí i blízkým nejvíce ubližují právě ti, kdo sami zažívali od okolí bolest a ponížení.
Mnohem lépe funguje pozitivní motivace založená na empatii.
Násilí je jako virus a šíří se, pokud tomu nedáme společenské limity. A proto je tak zásadní nevystavovat děti již od malička této „infekci“ a budovat u nich odolnost tím, že jim budeme skutečnou rodičovskou autoritou a dobrým vzorem i v tom, jak zvládat zátěž a životní těžkosti, klást jim přiměřené výzvy a podporovat je v jejich dosažení.
Rozvíjet jiskřičky jejich talentu, nikoli je srážet a snažit se je motivovat strachem z trestu, neúspěchu nebo z ponížení. Vždyť dnes již dobře víme, že strach není dobrý motivátor, funguje krátkodobě, ale dlouhodobě nese celou řadu rizik a limitů.
Mnohem lépe funguje pozitivní motivace založená na empatii. Úspěšně se tyto principy využívají v koučování, vedení týmů, při tréninku vrcholových sportovců i moderních armád.
Nevidím proto jediný důvod, proč takto nevychovávat i naše děti. A věřím, že i v parlamentu zvítězí zdravý rozum nad traumaty minulosti a brzy budeme patřit mezi ostatní státy Evropy, které již zákon o nepřijatelnosti tělesného trestání dětí dávno přijaly.
