Za svou kariéru kouče jsem pracoval s několika miliardáři a ve dvou případech i s celými jejich rodinami a musím říct, že hned dva současné televizní seriály poodhalují hodně reálií ze života nejbohatších lidí na světě. Tím prvním je seriál Miliardy (Billions), druhým Dědictví (Succession). Oba jsou podle mě věrným odrazem miliardářské skutečnosti. Jak nám můžou napomoct rozumět způsobu uvažování, který je nejbohatším lidem vlastní?
Zdání klame
Hlavní hrdinové obou seriálů jsou typickými představiteli nelítostných, nezřídka až maniakálních lídrů, jejichž cílem je zničit jakoukoli konkurenci. A přesně to jsem vypozoroval u všech selfmade miliardářů, s nimiž jsem se potkal. Zatímco si my všichni ostatní myslíme, jak skvělé životy musí vést, ve skutečnosti jsou miliardáři obyčejní, komplikovaní a chybující lidé, jejichž životy a touhy zdaleka neuspokojuje počet domů, jachet a helikoptér, které vlastní.
Má zkušenost je taková, že vám opravdový balík peněz život jen zkomplikuje a zbaví ho skutečné radosti. Oba zmiňované seriály podle mě velmi trefně ukazují, jak se díky nedozírnému bohatství můžete vzdálit zbytku lidstva natolik, až nakonec ve svých osamělých rezidencích na konci světa propadnete nejhlubšímu zoufalství.
Důvěra nad zlato
Jeden z dílů nesl symbolicky název „Důvěra“. Symbolicky proto, že právě důvěry se miliardářům nedostává, a to v míře rovnající se snad jen nejhorším zkušenostem lidí, kteří byli v životě systematicky zneužíváni.
Představte si svět, ve kterém každý, s kým se potkáte, od vás něco chce. Ať už je to ředitel střední školy, na kterou chodí vaše děti, nebo člověk, se kterým jste se seznámili na nějaké party. Miliardáři jsou zkrátka pořád ve střehu a v podezření, častokrát právem, že je okolí neobdivuje pro jejich smysl pro humor, intelekt nebo osobnost. Dřív nebo později – a tak se to jeví většině miliardářů – od nich každý, včetně nejbližších příbuzných, chce peníze.
Osazenstvo seriálu Miliardy (Billions)
Po důvěře miliardáři prahnou ze všeho nejvíc. Ve zmiňovaných seriálech je dobře vidět, jak daleko jsou ochotní zajít v jejím zkoumání a prověřování, až tu důvěru vlastně sami zničí. Nebo svým chováním nedají šanci k jejímu navázání.
Aby si dva lidé mohli věřit, musejí se o to samozřejmě zasadit oba. A tak když se hrdina jednoho ze zmiňovaných seriálů jakožto nejmocnější muž ve firmě rozhodne vyzkoušet, nakolik může důvěřovat své rodině i dalším lidem, zachází přitom do extrému a činí tak jen proto, že se nevědomě snaží ovládat, ba i zničit důvěru jiných dřív, než by mu ostatní učinili totéž.
Proto se miliardáři častokrát cítí bezpečněji a klidněji s lidmi, které si platí, například s trenéry či kurátory svých osobních sbírek. Tam jsou karty jasně rozdané: jejich vztah je čistě obchodní. Stejně to mám i já jako kouč – jsem placený od toho, abych s movitými klienty mluvil na rovinu a upřímně. A nejsem jejich kamarád. Jen tak náš vztah funguje, protože oni si kupují mé služby a já se na základě toho nebojím být k nim co nejupřímnější.
Dvě rozdílné miliardářské rodiny
Rodina hraje klíčovou roli i v životě miliardářů. Pracoval jsem pro jednu takovou, v níž rodiče upřednostňovali své vášně pro vědu a umění a taky charitu. Byli vděční za to, čeho v životě dosáhli, a své hodnoty se snažili předat i svým dětem, odmalička vedeným nikoli k mamonu, ale k radosti ze života. Děti měly mít dokonce na paměti, že část svého kapesného musejí odvádět na pomoc slabším, byť si mohly vybrat, na jaký charitativní účet přispějí. V téhle rodině se na peníze nahlíželo jako na něco, co život usnadňuje a vylepšuje, ale současně to není „určující“ a jediné měřítko úspěchu.
Pracoval jsem ale i s rodinou, kde byly peníze alfou a omegou všeho. V téhle rodině byly jediným měřítkem úspěchu právě peníze. A platila velmi specifická pravidla chování. Dokážeš to samé co já? Nebo alespoň polovic toho co já? Láska tu byla obchod. A jaké překvapení, že se nikdo z rodiny necítil v pohodě. Na cokoli, co děti udělaly, nahlíželi rodiče jako na test, který měl prokázat, jestli jsou schopny zdědit impérium.
Klid dědiců
Lidé narození v bohatých rodinách jsou častokrát pragmatičtí a žijí životem, který by ostatní miliardáři označili za skromný. Faktem je, že peníze mnohdy vnímají jako dědictví, které je potřebné zachovat a předat dál. Proto si například vydržují „jen“ dva nebo tři domy a v nich minimum služebnictva. Tihle „obyčejní miliardáři“ bývají relativně šťastní – nesoustřeďují se na rozmnožování majetku, ale radují se z toho, jací jsou a jak tráví svůj čas.
Větší radost ze života cítí i proto, že nemají potřebu srovnávat se s jinými miliardáři.
