Je 7:45 ráno, dodávka troubí, poslední lidé vybíhají z domu na dvorek a já si v rychlosti mezi třemi auty natahuju o tři čísla větší gumové kalhoty, holínky a pláštěnku. Kouří se od pusy, mrznou prsty, začíná pršet, ale to nikoho nezajímá. Jako každé ráno odjíždíme na vinici, kde budeme skoro dva týdny česat víno na šampaňské malého rodinného podniku Piollot Pére et Fils, pěstujícího v regionu Champagne víno už pět generací.
Sbírat víno zrovna ve Francii mi přišlo romantické už od patnácti, za dalších patnáct let to ale poprvé nabralo reálné podoby. Chtěla jsem si vyčistit hlavu a zároveň si poprvé v životě vyzkoušet pořádnou manuální práci od rána do večera na čerstvém vzduchu, která se mi od kancelářského stolu často jevila jako to důležité, co mi v životě chybí. A nejen mě, podle časopisu Monocle si takhle jezdí hlavu vyčistit designéři, právníci nebo CEO’s třeba do toskánského hradu Castello di Potentino, kde několik týdnů dobrovolně sbírají víno a starají se o olivovníky.
Tip na malou šampaniérskou firmu rodiny Piollotových jsem dostala od známé známého. Ve vesničce Polisot takto funguje několik dalších podniků, přičemž Piollotovi svou značku šampaňského provozují od roku 1985. Do té doby své vinohrady pronajímali a dnes se o celý proces stará jedenáct lidí včetně rodiny. Nás brigádníky má čtrnáct dnů na starosti třiadvacetiletá dcera Jeanne a já se nemůžu u společných obědů a večeří nedívat na ten rozpor, na její drsné a velké ruce, které odrážejí celoroční práci na poli a které byste čekali spíš u šedesátiletého dělníka než u křehké a milé dívky.
Na sklizeň nás přijelo celkem čtyřicet brigádníků z Itálie, Francie, Srbska, Austrálie nebo Česka, a to napříč celým věkovým spektrem – od hledajících se sedmnáctiletých francouzských mladíčků až po dvaasedmdesátiletého Brita Jana, který k Piollotovým přijel už pošesté s jasným rozhodnutím, že chce jednou ve vinohradu umřít. Ten mi taky říká, jak si to tady zamiluju a že tu za dva týdny získám druhou rodinu. Já si zatím moc jistá nejsem, na pokoji s dalšími devíti lidmi na ocelových postelích se cítím jako v sirotčinci a začínám si vzpomínat, proč jsem vždycky nesnášela dětské tábory.
Celkem jedenáct dnů pracujeme osm hodin denně od osmi do šesti večer, s patnáctiminutovou přestávkou dopoledne a odpoledne a hodinovou pauzou na oběd. Platí nám deset euro za hodinu, přičemž za jídlo se nám strhává osmnáct euro denně a nějaké daně. První dva dny tak nějak plavu na vlnách absolutní bolesti i absolutní poetičnosti. V té se koupou momenty, kdy vám přistane v ruce uzrálý a těžký trs hroznu, kdy ke svačině dostanete kus čokolády s toastovým chlebem (v deset ráno ten nejlepší sendvič na světě), kdy si utřete pot z čela a usmějete se na sebe se Srbem, který vám vůbec nerozumí… A proti nim stojí chvíle, kdy máte každých patnáct minut vysypat kbelík plný hroznů do přepravky, načež se s bolestí jako nikdy v životě asi minutu narovnáváte a snažíte se nemyslet na křeče v bedrech, které jsou s blížící se šestou hodinou večerní čím dál tím ukrutnější.
Od začátku jsem si tuhle brigádu představovala jako takovou pracovní meditaci, kdy si budu přemýšlet nad svými věcmi nebo nebudu přemýšlet vůbec a budu se jen soustřeďovat na tady a teď, na ustřihnutí vína z keře, na trapně francouzské mindfulness. Nakonec se ale ukazuje, že je sbírání vína skvělá skupinová terapie.
Jednotlivý vinohrad stříháte vždy ve dvojicích, a tak za chvíli víte všechno o všech navzájem: že Brita Jana v sedmdesátkách ostříhali na československých hranicích, aby se neplánovaně vrátil do Česka za třicet let, kdy žil v Prokopském údolí s partou umělců bez elektřiny a vody, že si Ital Leonardo na vinici vydělává na doktorát nebo že Australanka Georgie cestuje, aby se srovnala po rozchodu s přítelkyní.
Postupně vám tak dochází, že jste opravdu jako na dětském táboře. Na nic si nehrajete, říkáte, co máte na jazyku, svěřujete se, děláte hloupé vtipy a smějete se, jako by na pole nepatřila žádná ega. Najednou v tom nejste sami: ať už ve fyzické bolesti, nebo nějakém mentálním bordelu, který navíc po příjezdu z vinice vypláchnete sklenkou šampaňského a ubalenou cigaretou na zahradě, kde všichni společně sedíte ve špinavém oblečení a je vám krásně jako nikdy.
Jakkoli pateticky to může znít, na vinici si sáhnete na dno fyzických sil, do své hlavy, ale taky do jakési prapůvodní lidské pospolitosti, pro kterou jsem sice nikdy neměla zvláštní cit a potřebu, jenomže tady si připomenete, jak dobré je se k sobě prostě chovat hezky.
Ať už hledáte libovolnou pravdu, ve víně ji rozhodně najdete. I když u toho kloužete po svahu v gumácích a proklínáte celý svět. Dvoutýdenní válečka u moře je totiž fajn, ale dělání, dělání to je prostě lék (a očividně to ví čím dál více úspěšných).
