Freddy Heineken byl jedním z nejbohatších lidí v Evropě. Z rodinného pivovaru vybudoval impérium s miliardovým obratem. Devátého listopadu 1983 jej společně s jeho řidičem unesl gang ozbrojených mužů – k přepadení došlo přímo před amsterodamskou centrálou firmy. Jaké byly jejich požadavky? Jedenáct milionů dolarů.
Výše požadovaného výkupného patří dodnes k největším na světě. Tehdejších 11 milionů odpovídá dnešním zhruba 30 a pivovarnický gigant je měl únoscům vyplatit ve čtyřech různých měnách, přičemž celý balík vážil 90 kilogramů. Nizozemská policie samozřejmě počítala s tím, že únosce dopadne, než dojde k předání výkupného. Šlo i o její prestiž, protože únos přitáhl k zemi tulipánů a větrných mlýnů celosvětovou pozornost.
Alfred „Freddy“ Heineken, vnuk zakladatele stejnojmenné značky a geniální marketér a obchodník, odcházel 9. listopadu 1983 vpodvečer ze své kanceláře. Venku před budovou se měl sejít se svým šoférem Abem Dodererem. Místo na něj ale narazil na ozbrojené muže, kteří jej a Doderera po krátké potyčce násilím vtáhli do opodál stojící dodávky.
Výběrové řízení
Tehdy samozřejmě nikdo netušil, že je Heineken už pár měsíců pod pečlivým dohledem pětice mužů mapujících každý jeho krok. Gang celou akci perfektně naplánoval a těšil se na královské výkupné. Pětici tvořili Cor van Hout, Willem Holleeder, Frans Meijer, Jan Boellaard a Martin Erkamps. Znali se odmala: společně vyrůstali v jedné z nejchudších čtvrtí Amsterodamu.
Vůdcem gangu byl van Hout. V rozhovoru, který dal později nizozemskému novináři Peteru R. de Vriesovi, líčí své úspěšné podnikatelské mládí. Začínal ve stavebnictví a také v realitách, kde si prý vedl velmi dobře. Čím dál častěji ale při podnikání uplatňoval ostré lokty, a tak není divu, že se dostával do konfliktu se zákonem. Rychle si s kamarády zvykl na život na vysoké noze, k němuž patřily luxusní automobily, sázení na koně a opulentní večírky. Když přišla ekonomická recese, došly mu peníze, a tak přemýšlel, jak se k nim zase co nejrychleji dostat. Nizozemská policie měla tehdy podezření, že van Houtův realitní byznys byl ve skutečnosti jen zástěrka, která měla krýt zlodějny jeho gangu, konkrétně sérii nevyřešených ozbrojených přepadení.
Zatímco jinde v Evropě došlo v předchozí dekádě hned k několika únosům byznysmenů a politiků, v Nizozemsku panoval klid. Než vstoupili na scénu van Hout a jeho kumpáni. Začali vytipováváním, koho by se vyplatilo unést. „Nejdřív jsme si ujasnili, že aby to vůbec stálo za to, musí jít o skutečnou pecku. Mělo to pro nás znamenat doživotní zaopatření – samozřejmě ne za mřížemi. Obětí měl být někdo, za koho by mohlo být rychle vyplaceno velké výkupné,“ vzpomínal vůdce budoucího gangu.
Alfred „Freddy“ Heineken se sklenicí svého piva
Freddy Heineken se na seznamu potenciálních terčů objevil jako jeden z prvních. „Měl zkrátka fůru peněz,“ shrnul van Hout s tím, že ho ještě jako kluk vídával projíždět ulicemi Amsterodamu v naleštěném mercedesu. Otec jeho kamaráda Holleedera pak pro Heinekena dlouhá léta pracoval – než dostal výpověď kvůli výtržnostem.
„Byli jsme při výběru hodně nároční. Obětí měl být fakt velký boháč, ale nemělo jít o člena královské rodiny nebo o politika,“ vysvětloval van Hout. „Naši kandidáti na tom zároveň měli být dobře i po zdravotní stránce. Kde ale najdete takového supermana?“ vtipkoval van Hout.
Na novoroční oslavě roku 1982 se gang konečně domluvil na Heinekenově únosu. Rozhodnutí zapili sklenkou šampaňského Dom Pérignon a následovalo několik měsíců příprav, během nichž se gang postupně vyzbrojil arzenálem zbraní, zaopatřil šest kradených aut a nastražil návnady, které měly svést policii na falešnou stopu.
Rukojmí
Heineken s Dodererem byli po únosu odvezeni do skladiště v Západním Amsterodamu, kde únosci vystavěli falešnou zeď, za kterou ukryli dvě zvukotěsné cely. Únos měl podle plánu trvat jen 48 hodin, nakonec se ale protáhl na 21 dní.
Miliardář a jeho šofér byli svlečeni, únosci jim zabavili všechny věci a strčili je do těsných cel, zcela izolovaných od okolního světa. Heineken později přiznal svou původní obavu, že ho unesli teroristé ze západoněmecké Frakce Rudé armády. Strach měl i z toho, že mu v cele dojde vzduch, který do ní přiváděla jen jedna tenká trubka.
Únosci mezitím slavili. A vrátili se ke svým každodenním životům, aby nevzbudili podezření nejen u policie, ale ani u svých příbuzných a známých. Přestože se zajetí protahovalo, Heineken svým únoscům imponoval odvahou a humorem. „Ten chlap měl fakt tvrdou povahu. Byl dobrý psycholog,“ přiznal van Hout.
Šedesátiletý miliardář si na únoscích vynucoval lepší jídlo i podmínky. Gang zaskočil tím, že od něj požadoval vývar consommé a další delikatesy. Následně se pokusil jednoho z členů gangu uplatit, aby jej pustil na svobodu. Na svůj pobyt ve vlhké a studené cele později zavzpomínal: „Vždycky jsem si schovával kousek chleba na noc nebo na ráno, protože nikdy nevíte, jestli budete mít i zítra co jíst.“
S tvrdými podmínkami v zajetí se musel vyrovnat také Doderer, který pro Heinekena pracoval už 40 let. „Abych přežil, musel jsem něco dělat. Cokoli, prostě něco. Po několika dnech jsem si pro sebe vymyslel program, který mě takhle udržoval naživu. Pokoušel jsem se v omezených podmínkách i cvičit. Musel jsem zkrátka pořád vyvíjet nějakou aktivitu,“ řekl později novinářům.
Oba unesení museli svým únoscům několikrát postát kvůli fotkám dokazujícím, že jsou naživu. Za celou dobu však jediného ze svých únosců nespatřili, a dokonce ani neslyšeli: domluva probíhala výhradně psanými vzkazy.
Výkupné
Orel. Zajíc. Myš. Sova… Únosci věnovali pečlivou pozornost i samotnému plánu, jak si říct o výkupné. První kontakt obstarala obálka, v níž byly Heinekenovy hodinky, Dodererovy doklady a požadavek výkupného. Obálka přistála ve schránce jedné z menších policejních stanic. Až by bylo výkupné připraveno, měl se v místních novinách objevit inzerát: „Louka se zelená pro Zajíce.“
Gang v rámci přípravy detailně prostudoval několik nejznámějších únosů: například únosy Johna Paula Gettyho nebo Charlese Lindbergha. Aby policii co nejvíce zmátli, nahráli na magnetofon vzkaz od Heinekena a Doderera a ten pak přehrávali do telefonů v telefonních budkách po celé zemi. Předposlední krok obstaralo auto s vysílačkou, přes kterou únosci instruovali policii, aby shodila výkupné odvodňovacím kanálem z dálničního mostu.
Plán byl téměř dokonalý. Nakonec jej zhatily okolnosti mimo kontrolu únosců i policie. Únosci požadovali, aby výkupné dopravil z Heinekenova domu v městečku Noordwijk na místo určení neozbrojený policista v označené dodávce. To ale nakonec znemožnily davy novinářů, které se před domem shromáždily.
Následovalo několik dní mlčení, než se únosci znovu ozvali a navázali s policejními vyjednavači kontakt přes šifrované inzeráty v novinách. V mezičase si policie posvítila na základě anonymního udání i na van Houta a jeho kumpány. Brzy objevila sklad v Západním Amsterodamu a její podezření zesílilo, když si únosci brali v čínské restauraci pokaždé dvě jídla s sebou.
Mezitím vrcholilo plánování opakovaného pokusu o předání výkupného. Policie měla obavy, aby se obětem únosu nic nestalo, současně ale chtěla sledovat trasu výkupného z helikoptéry s pomocí kamery s nočním viděním. Tenhle plán byl na poslední chvíli zhacen technickými problémy.
Neozbrojený policista měl znovu shodit výkupné odvodňovacím kanálem z dálničního mostu. Místo bylo označené dopravním kuželem, odkud gang únosců policistu navigoval s pomocí vysílaček. Plán vyšel, pětice poštovních pytlů s penězi propadla kanálem a přistála na korbě přistaveného malého náklaďáku. Únosci ujeli nepozorováni a peníze ukryli v sudech, které zakopali v lesíku v jihovýchodní části Amsterodamu. Z místa pak odjeli – jak už je v téhle zemi dobrým zvykem – na kolech.
Následující den však zjistili, že jsou v hledáčku policie, a tak svolali poradu. Nedokázali se shodnout, jestli prchnout ze země, nebo zůstat. Meijer nakonec zůstal, zatímco van Hout a Holleeder utekli do Paříže. Schovávali se ve Francii a následně v Karibiku, až byli nakonec vydáni zpátky do Nizozemska. Tam na ně roku 1987 padlo obvinění z únosu.
Nizozemská policie sice výkupné vyplatila, ale nedostala nazpátek instrukce, kde rukojmí hledat. Podnikla proto razii ve vytipovaném skladu v Západním Amsterodamu. Tam se policisté zprvu nechali zmást falešnou zdí, ale nakonec byly obě ukryté cely objeveny. „Nemohli jste přijít trochu dřív?“ uvítal prý své zachránce Heineken.
Heineken a Doderer pár dní po osvobození
Gang si z výkupného před zakopáním do země rozdělil 2,5 milionu dolarů. Skrýš se zbytkem peněz objevili náhodní návštěvníci lesa a svůj nález oznámili policii.
„Freddy nás dostal“
Jan Boellard byl za únos odsouzen k 12 letům vězení a v base si odseděl ještě dalších 10 let – za zabití celníka.
Frans Meijer se vzdal policii poté, co prý spálil svůj podíl z výkupného kdesi na opuštěné pláži. Následně předstíral, že trpí psychickou poruchou, a byl proto internován v léčebně. Z ní ale utekl a zmizel do Paraguaye. Po vleklých tahanicích byl nakonec v roce 2002 vydán zpět do Nizozemska. Loni byl postřelen při pokusu o ozbrojené přepadení vozu převážejícího peníze. Vyfasoval další tři roky vězení.
Nejmladší člen gangu Martin Erkamps, kterému bylo v době únosu pouhých 21 let, dostal za svůj podíl na akci devět let vězení. V roce 1996 byl zatčen za pašování drog ve Španělsku. Na následujících 10 let zmizel ze světa, až se přednedávnem jeho jméno znovu objevilo, a to v souvislosti se sporem, který vedl s investory v Panamě.
Zrazený zloděj
Vůdce gangu van Hout byl zastřelen v roce 2003 na odchodu z jedné amsterodamské restaurace. I po propuštění si dál liboval v luxusu a stal se neoficiálním šéfem nizozemské mafie zvané „Penose“. Už dříve byl cílem dvou atentátů, ale nakonec byl zrazen člověkem, který patřil k jeho nejbližším.
Van Hout a Holleeder byli nejen kamarádi z dětství, ale i švagři. Léta strávili na útěku a přežili i pobyt za mřížemi neslavně proslulé francouzské věznice Sante. Přesto to byl právě Willem „Wim“ Holleeder, kdo nakonec naplánoval vraždu svého kamaráda. Tvrdí to alespoň Astrid Holleeder v knize Jidáš: její bratr údajně léta terorizoval svou rodinu, aby přinutil Astrid a její sestru – van Houtovu ženu – vyzradit van Houtův úkryt.
Holleeder, kterému se přezdívá „Nos“, byl z naplánování van Houtovy vraždy obviněn na základě audiozáznamů, tajně pořízených právě Astrid Holleeder. Na záznamech se Holleeder doznává i k dalším trestným činům, například k objednání vraždy Thomase van der Bijla, který mu pomáhal „vyprat“ peníze z výkupného. Holleeder všechna obvinění popírá, ale pokud bude usvědčen, hrozí mu doživotní vězení.
Heinekenovo dědictví
Freddy Heineken si upevnil renomé tvrďáka, kterého nerozhází dokonce ani únos. V odpovědi na otázky jednoho ze svých přátel prý jednou zavtipkoval: „Mučili mě… Nutili mě pít carlsberg!“ Únos neměl vliv ani na to, jak dál řídil své pivní impérium. V čele firmy stál neochvějně až do roku 1989 a do roku 2001 zasedal v čele představenstva. Zemřel o rok později.
V něčem se ale Alfred Heineken přece jenom změnil: z byznysmena, který se často ukazoval ve společnosti a okouzloval média bonmoty, byl po únosu člověk, který se stáhl do soukromí a jen zřídkakdy poskytoval rozhovory.
Založil také bezpečnostní agenturu, do níž přivedl několik bývalých policistů. Nechal opevnit svůj dům a cestoval výhradně v neprůstřelném autě. Jak lakonicky konstatoval v rozhovoru pro novinářku Barbaru Smith: „Můžu se kdykoli sebrat a letět do Karibiku… Ale nikdy už nevyrazím v Amsterodamu do kina.“
