Když se v těchto dnech projdete pražským Karlínem, narazíte na Marťana.
Mezi administrativními budovami centra Rustonka, které na půdorysu bývalé továrny na lodní parní stroje postavila loni J&T Real Estate, se otáčí stříbrná ulita. Na lesklém plášti se odrážejí temné fasády okolních kancelářských budov, deformované zaoblením objektu, zatímco na velkorozměrné LED obrazovce ubíhá rudá krajina Marsu.
Momentálně asi největší objekt ve veřejném prostoru v Praze je dílem sochaře Jiřího Příhody. Stavba balancuje na pomezí mezi sochou a domem. Svým konstrukčním řešením i prostým faktem, že do objektu lze vstoupit, připomíná spíš obydlí.
Syrový, nehostinný interiér však s lesklým pláštěm ostře kontrastuje a k pohodlnému spočinutí rozhodně nevybízí.
Příhoda své dílo nazval Vista Mars. Latinské slovo označuje vyhlídku – když do objektu vejdete a vystoupáte do obvodu šroubovice na pomyslnou rozhlednu, nabídne se vám opět výhled na povrch Marsu.
Na vnitřní stranu LED panelu ho promítá projektor a navozuje tak dojem, že jste se z byznys centra teleportovali o miliony kilometrů dál a díváte se velkorysým oknem do vyprahlé pouště jiné planety.
Jestli má pustina bez života metaforicky odkazovat k hodnotové vyprahlosti korporativního světa, který sochu obklopuje, si musí divák zodpovědět sám. Umělec při interpretaci vlastního díla mluví spíš o vyhlídkách a očekáváních do budoucna.
Jisté je, že korporátní peníze v tomto případě umožnily realizaci mimořádného projektu. Což v místních končinách, ale ani v mezinárodním kontextu není vůbec standardem.
„Když máte mrakodrap na Manhattanu, rádi si před něj postavíte naleštěnou plastiku od Anishe Kapoora,“ konstatuje sochař Pavel Karous.
„Formálně může jít o výjimečnou práci, málokdy však touto cestou vzniknou kritická, provokativní nebo obsahově nosná díla. U samotných umělců často zafunguje autocenzura a výsledek pak sklouzne do roviny vyprázdněné dekorace nebo oslavného symbolu moci,“ myslí si.
Příkladem je podle něj novější tvorba Davida Černého, jenž plastikami za soukromé peníze osadil piazzettu u administrativního centra Quadrium v Praze nebo areál Hergetovy cihelny. Proti jeho starším pracím však postrádají údernost i vtip.
Černého kinetická hlava Franze Kafky | Foto Jindřich Nosek
Karous je expertem na plastiku ve veřejném prostoru a autor několika publikací a popularizačních pořadů na stejné téma. Sedí v různých městských i soukromých komisích, které umění do veřejného prostranství vybírají. A je rád, že se v Praze podařilo prosadit povinnost investovat procento z každé veřejné stavby do uměleckých děl.
„V Německu nebo ve Skandinávii takto vznikají výjimečné počiny, které často kriticky glosují demokratické instituce, před nimiž stojí.“ Hlavní město si zatím s vyčleněnými miliony moc neví rady.
„Určitá obezřetnost je lepší, než kdyby se zbrkle pořádaly nepřipravené soutěže a vznikala další podprůměrná díla,“ naráží Karous na skutečnost, že pražské ulice a náměstí „zdobí“ řada ohyzdností za veřejné peníze.
Není tedy jistá naděje v kapitánech kapitalismu, kteří dnes pro svá sídla chtějí prémiovou architekturu a taky prémiové umění? Pár zdařilých příkladů korporátního umění ve veřejném prostoru u nás najít lze.
Patří k nim třeba šestimetrová plastika Souhvězdí pasažérky od Pavly Scerankové před pankráckým sídlem Avastu.
Souhvězdí pasažérky od Pavly Scerankové | Foto Jiří Sedláček
Sochařka v ní reagovala na místní genius loci i jeho proměnu – na místě korporace původně stávalo autobusové nádraží. V plastice zpracovala Sceranková soudobým výtvarným jazykem postavu čekající na autobus. Stejný investor si u Jaroslava Róny objednal další monumentální dílo, které by se na Pankráci mělo objevit v lednu.
Také objekt Jiřího Příhody patří k tomu zajímavějšímu, na co lze v pražských ulicích narazit, jakkoli formou může připomenout slavné dílo už zmiňované globální umělecké hvězdy – Anishe Kapoora.
Realizaci Kapoorovy Cloud Gate v Chicagu (financované z veřejných peněz) provázely technické komplikace, přetažené deadliny i rozpočty. Dnes je však turistickým magnetem Chicaga.
Cloud Gate v Chicagu | Foto Timothy Neesam
I v případě Visty Mars se realizace protáhla na více než rok, přičemž poslední týdny umělec téměř bivakoval na staveništi s vrtačkou v ruce.
Další rozměr celému dílu by mohl dodat sám zadavatel, kdyby se odhodlal třeba k jeho využití pro veřejné debaty či jiné kulturní akce.
Sám Příhoda s tím má bohaté zkušenosti. V jednom ze svých starších sochařských objektů, umístěném do vsi nedaleko Litomyšle, provozuje s partou místních nadšenců komunitní centrum. To okysličuje život v obci a do vesnického prostoru přináší nečekané impulzy.
Vistu Mars už nevlastní původní investor: J&T Real Estate prodala areál Rustonky novým, korejským vlastníkům. Jejich zájmy v Česku zastupuje a minoritní podíl v Rustonce drží společnost White Star Real Estate.
„Zatím doufáme, že se dílo podaří konečně zkolaudovat a převzít. Poté se můžeme bavit o dalším využití,“ zareagoval na dotaz po dalším osudu Visty Mars marketingový ředitel Tomáš Grepl.
Byla by škoda, kdyby polemickou poušť Marsu nahradily reklamy nebo kdyby objekt přišel o svůj kritický osten tím, že zůstane zamčený a přístupný jenom zvenčí.
Je na novém majiteli, zda Příhodovo autorské gesto otupí na korporátní dekoraci či foto pozadí pro turisty – nebo odvážně využije jeho potenciál.
