I s přílivem čím dál prestižnější klientely do jeho newyorského butiku trval Pierre Cartier na tom, že společnost se nesmí odklonit od svého původního směru: „Nikdy nesmíme přijít o svou současnou reputaci, jinými slovy, musíme prodávat jen velké drahokamy.“
Psal se rok 1910 a vnuk Louise-Françoise Cartiera, zakladatele stejnojmenné šperkařské značky, rozhodl o investici do kamene tak velkého a významného, že s sebou nesl obrovské riziko.
Pokud by kámen neprodal, znamenalo by to pro cash flow firmy a vůbec její fungování výraznou ránu. Přesto Pierre nepochyboval o tom, že se riskantní tah vyplatí. Jak se totiž v Americe přesvědčil, sláva a velikost diamantů tam byly vším.
Šperky s sebou občas nosí historii, která se dotkne všech jejich majitelů. Právě neslavně proslulý 45karátový diamant Hope je učebnicovým případem. Diamant indického původu od svého objevení v 17. století francouzským obchodníkem s drahými kameny Jeanem-Baptistem Tavernierem údajně přivodil nepěkný osud nejen svým majitelům, ale i těm, kdo se kolem něj jen pohybovali.
Pokud by měly být všechny pověry pravdivé, zmiňovaná „nepěknost“ zahrnuje roztrhání psy v Konstantinopoli, zastřelení na jevišti nebo setnutí gilotinou v případě Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty, kteří měli diamant mezi svými korunovačními klenoty.
Cartier ho koupil v Paříži jen několik měsíců poté, co otevřel svou newyorskou pobočku. Toho roku byl už několikátým majitelem prokletého kamene. Od Simona Frankela, obchodníka s diamanty v New Yorku, ho získal turecký sběratel a od něj francouzský dealer Rosenau, který jej Cartierovi prodal za 500 tisíc franků – dnes by šlo o necelých 51 milionů korun.
Mladý Pierre Cartier
Majitelem tak unikátního kousku musel být někdo dostatečně bohatý, aby si mohl Hope dovolit, dost zapálený do drahých kamenů, aby chtěl velký modrý diamant, a hlavně dost odvážný, aby se nenechal odradit pověrami o kletbě. Frankel hledal kupce sedm let a za tu dobu se dostal do tak tíživé finanční situace, že musel kámen prodat pod cenou.
Právě tehdy si Cartier se stále se rozšiřující sítí poboček i klientskou základnou přišel na své. Pierre a jeho bratři Louis a Jacques se zkušeně pohybovali na pařížské scéně, kde se většina obchodů s těmi nejlepšími drahými kameny uskutečňovala, a postupně začali nenápadně vysílat zprávy o koupi do zámoří.
Moc dobře si uvědomovali, že bohaté americké dámy by daly ledasco za možnost předvádět před svým okolím jedinečný kámen z francouzské metropole. Bratry Cartierovy nezviklalo ani novinové varování, které jim prorokovalo, že dokud bude Hope v jejich vlastnictví, nikdy se jim nepodaří vyšvihnout se zpět na pozici lídra trhu.
Právě naopak, Pierre se na zkazky o kletbě vůbec neohlížel a byl přesvědčený, že pro diamant našel perfektního kupce: americkou dědičku Evalyn Walsh McLean.
Ta byla šperky přímo posedlá a díky svému otci, který doslova narazil na zlatou žílu a vlastnil jeden z největších zlatých dolů v Americe, byla taky nehorázně bohatá. Navíc se ve dvaadvaceti provdala za o tři roky mladšího Neda McLeana, jehož rodina vydávala deník The Washington Post.
O novomanželích se všude říkalo, že mají víc peněz než rozumu, ale Evalyn se za svou lásku ke klenotům nestyděla: „Nemá smysl, aby mi někdo vyčítal moji zálibu ve špercích. Nedokážu si pomoct, jsou prostě moje vášeň. Cítím se díky nim šťastná. Popravdě řečeno, když zrovna odmítnu si na sebe nějaký šperk vzít, moje rodina volá doktora, protože musím být nemocná.“
Evalyn se s Cartierovými setkala na svých líbánkách v Paříži. Když se do města lásky s manželem o dva roky později vrátili, Pierre neváhal a sjednal si s nimi schůzku. Už z minulých obchodů věděl, že šperky, po kterých Evalyn dychtí, musejí být výrazné a významné, a tak doufal, že se na Hope přímo vrhne.
Evalyn později vzpomínala, jak před ně s tajemným výrazem položil balíček a vyprávěl jim o dechberoucí cestě kamene od francouzských korunovačních klenotů k londýnskému lordovi, tureckému sultánovi až do jejich hotelového pokoje. Když pak Cartier vyndal skvost ze zapečetěného balíčku, dvojice ani nedutala.
Bohužel to však nestačilo. Možná nevěřili povídačkám o kletbě, možná je nezaujalo umístění diamantu, možná už během svého výletu zkrátka utratili příliš – Evalyn s Nedem odešli s prázdnou.
Zklamání Pierra neodradilo od tušení, že pro diamant přece jen našel perfektní klienty. Přesunul se tedy k plánu B. Poslal diamant do USA, nechal ho zasadit do kroužku z menších diamantů, které daly obřímu modrému kameni ve svém středu pořádně vyniknout, a znovu ho ukázal Evalyn.
Tentokrát ji zaujal znatelně víc, ale stále nebyla přesvědčená. Pierre jí nabídl, že si ho může na pár dní půjčit a rozhodnout se až pak, a dobře si přitom uvědomoval, že když ho jednou bude mít, vracet se jí bude jen těžko.
Evalyn se opravdu chytila. Když toho večera přišla domů, nechala diamant na svém nočním stolku. „Po celé hodiny na mě ten kámen přímo zíral a v určitý okamžik uprostřed noci jsem si uvědomila, že po něm toužím. Když jsem si ho pak připnula okolo krku, spojila jsem s ním svůj osud,“ vzpomínala.
Evalyn se svým diamantovým „osudem“
Druhý den ke Cartierovi dorazila zpráva, že McLeanovi chtějí diamant koupit. Diamant je měl stát 180 tisíc dolarů (dnes by šlo zhruba o 110 milionů korun). Klenotníkovi se ulevilo.
Jenomže jak tomu u obchodů s podobně zámožnými klienty bývá, nedošlo k transakci hned, a dokonce ani několik týdnů poté, co byl obchod sjednán a manželé diamant obdrželi.
Na žádost klientky zařadil do smlouvy klauzuli, podle které by měli McLeanovi ve „fatálních případech“ nárok diamant vrátit, přesto se Evalyn neměla k platbě. Naopak dokonce poslala náhrdelník Cartierovi zpátky, ten se ale nenechal odbýt a majitelce ho vrátil i s další výzvou k platbě.
Účtenka, kterou se McLeanovi zdráhali proplatit.
V březnu 1911, dva měsíce od dohody o prodeji, už měl Pierre prodlev dost a s bratrem Louisem se rozhodli podat žalobu. Když si Evalyn uvědomila, že od koupě není cesty zpět, rozhodla se nechat kámen alespoň posvětit.
Když diamant během církevní ceremonie ležel na sametové podložce, najednou jako na povel zahřmělo a do kostela uhodil blesk. Většinu lidí by to donutilo vycouvat, ale Evalyn právě naopak – od té doby nosila diamant jako talisman. Prodej byl završen začátkem roku 1912 a McLeanovi kvůli němu museli prodat jiný vzácný kámen, smaragd.
Cartierovi se prodej diamantu Hope po finanční stránce přesto nevyplatil. Po odečtení všech právních nákladů byl s výsledným účtem v minusu. Pierre však ani na moment nepochyboval o tom, že i ztrátový obchod měl svou cenu. Ze jména Cartier totiž udělal newyorskou stálici.
Opulentní okázalost McLeanových ve skrytu duše fascinovala každého a okořeněná klepy o kletbě byla pro tehdejší média ještě lákavější. A přestože se Cartier v prvních letech vyhýbal reklamě (podle Louise se to pro klenotnictví jejich úrovně nehodilo), skloňování svého jména u fotografií ve všech společenských rubrikách vítali bratři s otevřenou náručí.
Evalyn si diamantu užívala až do konce života, a i když na jeho prokletí nevěřila, v životě ji potkalo nemálo pohrom. Manžel ji opustil kvůli jiné ženě a později zemřel v psychiatrické léčebně, noviny The Washington Post zbankrotovaly, syn zemřel při autonehodě a dcera na předávkování.
Během hospodářské krize musela Evalyn diamant dokonce zastavit za 37 500 dolarů, aby nepřišla o dům. V den, kdy mělo dojít k navrácení, jela vlakem z Washingtonu do New Yorku a do zastavárny přišla úplně sama, bez ochranky, neměla dokonce ani tašku.
Diamant i další zastavené cennosti si nastrkala do šatů a šla na oběd s přáteli. Tam se ale zpozdila, a tak musela vlak zpátky do Washingtonu dobíhat. Při zběsilém úprku po nástupišti se jenom modlila, aby jí diamant nevypadl z kapsy.
Dnes už je Hope pod přísnějším dohledem. Ve Smithsonově institutu je bezpečně uložený na podstavci ve skleněné vitríně a ročně přiláká sedm milionů návštěvníků. Hodnotu má dnes asi 350 milionů dolarů, tedy něco kolem osmi miliard korun.
Prokletí, zdá se, pominulo.
