Fanfaron je podle slovníku mluvka, vejtaha, muž poněkud snobského a hlučného chování. Možná že ano. Ale pro tenhle účel je to taky člověk, který má rád život, ví, že není moc dlouhý, a hodlá si ho pořádně užít. A taky ví, že si možná žijeme nad poměry, ale pořád ještě pod naši úroveň.
Byl jsem včera u Kocoura. Dal jsem si pět piv a smažák.
A víte, dal jsem si taky plus minus tři myslivce, a to proto, že myslivce u Kocoura mám prostě rád, a když ho někdo objedná, někdo další ho pak otočí.
A kdyby ne, otočím ho já.
Jo, a pak jsem si teda dal taky červený víno, protože přišla neplánovaná návštěva a měla ho tak nějak příhodně s sebou. A je téměř jistý, že jsem si pak dal ještě panáčka rumu kvůli dobré chuti, rozumíte.
Foto NFA
Tudíž dneska mám kocovinu. Dvakrát Ibalgin 400 g je nutnost.
Ale v tomhle měsíci je to naposledy. Protože i fanfaroni mají své měsíce. Začíná mi Suchej únor s velkým S.
Nedám si v příštích dnech a týdnech ani kapku a vlastně se na to strašně těším. Vím totiž moc dobře, co to se mnou dělá a jak to funguje. Dával jsem si Suchej únor dávno předtím, než se tak začal jmenovat, patří do mého liturgického kalendáře stejně jako Velikonoce, Vánoce a Mezinárodní den žen. Už víc než patnáct let.
Takže vím, co teď bude. Dneska budu obřadně zalívat čaj, který se stane na příští týdny nápojem, co si člověk udělá, když přijde z práce – místo toho, aby s nezaměnitelně krásným zvukem odšpuntoval flašku červeného z Ribera del Duero. Ten čaj nejspíš bude černej.
V příštích dnech budu každý den počítat, jak moc dobrej jsem a kolik dnů už nepiju. To mi vydrží tak tejden. Pak počítat přestanu. A všimnu si, že moje břicho, ten nevítaný průvodce středním věkem, začíná pomalu zacouvávat.
Budu líp spát, a to i proto, že se domů z čajovny těžko vrátím ve čtyři ráno, jak mívám občas ve zvyku v měsíce, co nejsou tak suché jako únor. V práci budou možná lidi kolem mě v prvních dnech muset našlapovat po špičkách, protože tělo nebalzamované špiritusem všeho druhu bude najednou přecitlivělé. Ale pak začnu pracovat víc a líp.
Oběd bez vína většinou pokládám za něco jako manželství bez sexu, ale tentokrát vyzkouším celou řadu různých nápojů, vypiju hektolitry crodina a birellu a moje výkonnost přes den se rozhodně zvedne. Pravda, možná nebudu mít tak často střelené fanfaronské nápady, ale i za to budou v práci nejspíš rádi.
Začnu běhat. Ano, ano, tu činnost, kterou vlastně nemám moc rád, zase zařadím do svých dnů a po pár protrápených kilometrech budu rád. Ráno mě nebude brzdit ani kocovina, ani třeba jen únava z dlouhých nocí a dní prokládaných tu červeným, tam plzeňským či onde skotskou.
Dneska
mi prostě začíná měsíc, kdy budu míň unavený, víc pracovitý
a pravda, nejspíš trochu míň zábavný.
Měsíc, který dlužím svému tělu. Tomu dopřeju odpočinek, protože – tak nějak si to jako medik a biochemik amatér představuju – mu dám prostě oddech od toho věčnýho odbourávání C2H5OH. Vždyť to musí být strašná makačka! Co se můj žaludek musí natrávit, moje játra a ledviny naodbourávat!
Teď máte chvíli volno, jatýrka a ledvinky moje. A odpočine si duše, tak často probouzená a drásaná ginem s tonikem.
S koncem února přijde v hlavě lehký zmatek. Bude mi totiž tak dobře, že si budu i nahlas před zrcadlem říkat: Proč bych sakra měl zas chlastat? Co mi chybí? Neprodloužím si to?
Zatím se mi to bohužel nikdy nepodařilo a 1. březen býval dnem, na který jatýrka, ledvinky a dušička nevzpomínají rády. Jak to bude letos?
Kdo ví, vlastně toužím po tom, dát si třeba další měsíc bez. Nebo aspoň dohromady čtyřicet dní. Mimochodem, čtyřicetidenní půst, co začíná na Popeleční středu, letos 26. února, a končí až Velikonocemi, je dobrá alternativa k sucháči v únoru. Fikaní křesťani teda mají ještě vymyšleno to, že v neděli půst neplatí, takže se těch čtyřicet dní s šesti nedělema uvnitř dá krásně přežít.
No, uvidíme. Poslední den v únoru, letos až devětadvacátého, se totiž u Kocoura slaví narozeniny a tomu odolat je úkol pro Titána, nota bene pro Fanfarona.
Uvidíme, protože během Suchýho února si potvrdím, že se dá i do hospody či kavárny jít a dát si něco bez etanolu – dokonce i v Česku, kde se alkoholem zalívá i třeba první školní den nebo prostě to, že je středa.
Takže vítej, únore suchý! A ty, kdo v něm pojedou se mnou, vřele zdravím příhodným pokřikem: Na zdraví!
