Autorka následujícího komentáře sleduje Sex ve městě od chvíle, kdy se tenhle fenomén objevil na televizní obrazovce. A píše, proč tenhle byznys pořád funguje, i když si o jeho nových podobách myslíte cokoli.
Věc se má takhle – letos je mi dvaačtyřicet, přičemž fanynkou seriálu Sex ve městě jsem čtvrt století. Tolik letos uplynulo od chvíle, kdy se Carrie Bradshaw a její parta v roce 1998 představily publiku.
V době před streamovacími platformami jsem se na první díly koukala s mojí mámou. Obě jsme se skvěle bavily – od epizody jedna.
Moje máma, právnička, já, budoucí studentka žurnalistiky, a spolu s námi pár dalších holek (nu, spíš pár milionů dalších holek) v tu chvíli vědělo, že jsme svědkem něčeho jedinečného. Nového popkulturního fenoménu.
Něčeho, co změní podobu toho, jak se chtějí bavit mladé i ty trochu starší holky u televize. Něčeho, co změní kontext vnímání zábavy. Něčeho, co úplně změní pohled televizních tvůrců, producentů, dramaturgů a programových šéfů na to, co je vlastně ta správná zábava pro holky.
Protože ne, přátelé, nejsou to telenovely (z Jižní Ameriky) ani soap opery (z Ameriky severní, vhodně proložené reklamami na prací prášky a saponáty na nádobí, které tomuto žánru později daly jméno), co nás holky baví.
My holky se rády bavíme i jinak než u umývání nádobí a mytí nádobí, jak známo. Bavíme se chvílí, kdy Carrie poprvé vrazí na ulici do Božského a z kabelky se jí v tu chvíli vysypou kondomy.
A to k nemalému pobavení vysokého a charismatického newyorského finančníka, který se stal tak trochu Božským nás všech, přes všechny jeho nectnosti a strasti, které ústřední dvojici postupně potkaly.
Bavíme se, když nakupujeme boty. Bavíme se, když se jiné holky baví o tom, proč jim (jejich Božský) už nezavolal. Protože každé z nás kdysi někdo z našich Božských už (nikdy) nezavolal, že?
Až tak moc tě nežere (He’s Just Not That Into You), říkalo se tehdy v Sexu ve městě (a pak z toho úsloví byl i jiný, samostatný film). Ghosting, říká se prý dnes. Neodsuzujeme závislosti na patologických partnerských vztazích. I my jsme kdysi měly nějaké patologické vztahy. Jsme rády, že je to za námi.
První dvě série Sexu ve městě byly jedinečné. Co epizoda, to fenomén. Další čtyři série byly fajn, hlavně proto, že se v nich dělo to, co se občas opravdu děje každému, či spíše každé z nás.
V každém vztahu, v každé práci, v každém z našich životů, i když je vždy neprožíváme v lodičkách od Blahnika a kabátu Marni (no, někdy ano, tohle nás totiž taky naučila Carrie, koupit si pěknou věc, i kdyby na chleba nebylo).
Rozchody, strhující a zároveň ničivé vztahy, úspěchy, vzestupy, pády, chtěná, nechtěná, odkládaná, plánovaná i neplánovaná těhotenství, problémy s otěhotněním, finanční problémy, vážné nemoci, vážné nemoci blízkých, radosti i starosti s partnery, dětmi, rodinnými příslušníky.
Páteční večírky s kamarády, sobotní kocoviny, ztracení psi i ztracené iluze, nové šaty, staré a nepadnoucí šaty, rozbité vázy, rozbité boty, rozbité vztahy. A tisíce dalších věcí.
A taky spousta té značkové módy, šatů, kabelek, bot, šminek, pěkných kousků do vašeho interiéru, kytek, sladkostí a alkoholu. Což je obvykle to, co dejte holkám, když jim chcete udělat radost. Tehdy před lety to aspoň tak platilo.
Po pár (desítkách) let jsem se, pravda, dozvěděla, že to všechno bylo prý už tehdy nekorektní a špatné. No, co už.
Po seriálu přišly dva filmy – snesla se na ně vlna kritiky, místy zcela oprávněná.
Ale svatební šaty od Vivienne Westwood, modrý pták ve vlasech Carrie (skutečně mám na mysli stylizovaného opeřence v roli fascinátoru, a nic jiného) a safírově modré „zásnubní“ lodičky od Blahnika se opět staly součástí paradigmatu, stejně jako Liza Minelli zpívající hit Beyoncé „Single Ladies“.
Původní licence získala mnohamiliardovou hodnotu. Oba dva ne zrovna povedené filmy vynesly v kinech celého světa přes tři čtvrtě miliardy dolarů.
Na každý z dílů šesti sezon Sexu ve městě se dívalo okolo dvanácti milionů diváků v reálném čase, další stamiliony viděly 94 epizod seriálových příběhů Carrie, Mirandy, Charlotte a Samanthy v nesčetných reprízách. Vysílací práva postupně získalo sto zemí světa včetně Česka.
Následovalo 54 nominací na cenu Emmy (a sedm trofejí), 24 nominací na Zlaté glóby (a osm ocenění). A také nekonečné reprízy, miliony prodaných DVD kompletní série, doprovodný druhotný merchandising. A pak, po mnoha letech, přišlo And Just Like That… – česky A jak to bylo dál…
Vzešlo možná z covidové nudy. Možná z potřeby oprášit starý fenomén. Z nutnosti přitáhnout pozornost ke streamovací značce HBO, HBO Go, dnes HBO Max. Protože ne všechny holky frčely ve Hře o trůny, to si pojďme říct.
Autorka těchto řádků příkladně neviděla z této fantasy série jediný díl, snad proto, že nejsem fanynkou draků, ohně, bičování ani pseudohistorické módy.
Jenže natočit Sex ve městě po dvaceti letech znamená problémy. Hovory o sexu a partnerských vztazích by neměly být zraňující (co kdyby se třeba dotkly těch, kdo zrovna sex ani vztah nemají, pomyslete na to!). Čtyři hlavní hrdinky nemohou být jen bílé heterosexuálky, dělejte s tím, proboha, něco.
Jedna běloška se nám rovnou odhlásila, sláva, okamžitě ji mezi přáteli Carrie, Mirandy a Charlotty nahradí šik černošky, Indka, jeden poněkud oplácaný Asijec, dále nebinární postava s hispánskými kořeny, v ději (a rodině) nechybí ani dívka, která se cítí být klukem, a zástupci nejrůznějších dalších skupin zastupujících komunitu LGBT+ a LGBTQIA.
Nově jsou samozřejmě nekorektní i kožešiny, takže sbohem, ikonický kousku z šatníku Carrie, dlouhý až na paty, a vítej, veganská kabelko. Carrie už nemá sloupek, ale má podcast, a Charlotte místy není k poznání, protože její představitelka příliš propadla estetické chirurgii, eufemisticky řečeno.
Samozřejmě, že si spousta z nás, skalních, začala ťukat na čelo. První epizody nového projektu na nás působily nevěrohodně. Jako by všichni, tvůrci i herečky, byli trochu v křeči. Nejisté a nervózní. Kouzlo jakoby vyprchalo.
Jenže – pak jsme to celé dokoukaly.
And just like that, zničehonic, jsme se začaly my, opravdu skalní, těšit na novou řadu.
Protože chceme vidět Carrie i s šedinami a vráskami a vystouplými žílami na rukou a nohou, protože takhle to prostě chodí, když se vám blíží šedesátka. Chceme vidět Charlotte, která v osmapadesáti naopak odmítá stárnout – a je to na ní vidět.
Chceme vlastně vidět Mirandu, ať už zrzavou, nebo bělovlasou, jak opouští svého muže kvůli osobě jiného pohlaví, než byl její muž, protože přesně tohle se koneckonců stalo i její představitelce Cynthii Nixon.
Tato herečka, matka dvou dětí, po rozchodu s jejich otcem Dannym Mozesem utvořila pár s LGBTQ aktivistkou Christine Marinoni, za kterou se v roce 2012 i provdala, a mají spolu mimochodem další dítě.
Není tedy vyloučeno, že zvrat v milostném životě seriálové Mirandy iniciovala u scenáristů sama její představitelka.
Chceme, aby naše hrdinky najednou řešily i menopauzu nebo první menstruaci svých dcer.
A ne, neodvracíme se, když starší lidé (ano, z našich hrdinek a jejich partnerů jsou starší lidé, kdysi jim možná bylo třicet, ale teď je jim všem okolo šedesátky, tak to prostě je) mají pořád touhu po sexu – a následně skutečně mají sex. Není na tom nic šokujícího.
Sex ve městě nikdy nebyl pohádka. V pohádkách se totiž neobjevuje rakovina, smrt, ale ani anální sex, obří rotační vibrátory a gay porno. V původním Sexu ve městě tohle všechno bylo. A nikoho to neuráželo.
Proto mě, skalní fanynku, neuráží Miranda, která se hned v první epizodě nové řady And Just Like That… marně snaží navléci si postroj s dildem (říká se tomu strap-on), aby uspokojila Che. Ta scéna je vlastně komická a dopadne vtipně.
A Che, která se v jiné scéně rozbrečí kvůli svojí postavě, ta mě taky neirituje, naopak, už mě dokázala dojmout. S postavou přece kdysi bojovala i Miranda, vzpomínáte? Strážci váhy a ten tlouštík s koblihami s ledovou polevou!
Och, pardon, je vůbec korektní říkat dnes o někom, že je tlouštík?
And Just Like That… prostě není pro každého. Spoustu divaček bavit nebude. Bude je nudit, možná iritovat.
Vrátí se k prvním dílům původního seriálu a dál budou oplakávat nepřítomnou Samanthu (Kim Catrall se prý do nové série na krátkou scénu vrátí, očekává se i návrat Johna Corbetta coby Aidana Shawa, radíme mu vůbec nesedat na rotoped).
My ostatní se ale těšíme. Zvykly jsme si na nebinární Che i další nové kamarádky. S radostí sledujeme svatební šaty Vivienne Westwood, kterak dostaly nový účel a plášť (a ptáka doplnila elegantní síťka).
Radujeme se, že stylistce Molly Rogers, která nahradila Patriciu Field, tentokrát Michael Patrick King dovolil do jedné ze scén použít onen krémový klobouček s černou krajkou.
Tato kostýmní výtvarnice ho našla ve vintage obchodě v Paříži už pro první řadu And Just Like That…, ale režisér a producent jí ho tehdy do zamýšlené scény nedovolil použít, což vyvrcholilo elegickou básní. Kdo viděl doprovodný „Making of“ dokument k novému seriálu, ví, o čem mluvím.
Jsme rády, že jsou naše hrdinky starší, než byly, a přitom je kupodivu pořád zajímá milostný život. Nerezignovaly, i když jim umírají milenci a manželé. Pořád řeší svůj vzhled i váhu. Smějí se veganským kabelkám.
Nevědí, v jakém rodě oslovovat nebinární osoby, ani jestli jako žena s ženou, která se ale identifikuje jako nebinární, mají lesbický, nebo jiný sex.
A ano, najednou mají některé z nich i děti a už nemůžou celou sobotu léčit kocovinu čtením módních časopisů a ležením ve vaně. Někdy je bolí nohy a místo lodiček nosí najednou tenisky.
Jsou prostě jako my. Už zase.
Proto tenhle byznys pořád funguje. S Božským a Samanthou, nebo bez nich. Těšíme se na třetí řadu.
