Znají se od dvanácti, jsou spolu od sedmnácti a prožili toho za několik životů. Jan a Sabina Bednářovi v unikátním párovém rozhovoru o pulzujícím Miami, adrenalinu, vztazích i hledání klidu v Kanadě.
„Ještě než jsem se vůbec dozvěděl, že je Sabina těhotná, měl jsem sen, kde se mi zdálo, že je těhotná a že máme holčičku. Takže buď jsem jasnovidec, nebo je to chlapeček,“ říká Jan Bednář.
Ze všech stran ozývají podporující pokřiky, stmívání rozráží záplava blesků fotoaparátů a z reproduktorů se stále hlasitěji line hudba, kterou budete znát, pokud jste okolo roku 2012 chodili do klubů nebo často poslouchali rádio.
Než prozradím, co je to za píseň, dovolím si vám, laskavým čtenářům, popsat scenerii. Jsme na jachtě, která se příjemně houpe zhruba v rytmu pomalého usrkávání ginu s tonikem. Do tváře fouká něco, čemu se v anglofonních zemích říká gentle breeze.
Na přídi stojí Jan Bednář se svou ženou Sabinou, oba ve světlém letním oblečení, a za nimi se rýsuje unikátní panoráma mrakodrapů. Na jachtě je zhruba stovka lidí, které spojují dvě věci – jsou to přátelé Bednářových a všichni vypadají fantasticky. Ano, tohle je Miami. Sešli jsme se tu kvůli gender reveal party.
Večírku, na němž se odhalí pohlaví miminka a který započal u Bednářových doma na nedalekém ostrově Hibiscus. Jasně, mohla to být jedna zpráva v rámci skupiny na WhatsAppu… Ale to by nebyl jejich styl.
Foto Dasha Parker
V momentě, kdy hit Don’t You Worry Child od uskupení Swedish House Mafia (což je oblíbený song Bednářových z dob, kdy spolu začali chodit) kulminuje, se z malé lodi před naší jachtou ozve lehký výbuch.
V rozhovoru dále zazní:
- Proč manželé Bednářovi uvažují o stěhování do Kanady?
- Jak požádal Jan svou partnerku Sabinu o ruku?
- Kdy přišel v jejich vztahu hraniční moment?
- A jaké sny si ještě chtějí manželé Bednářovi splnit?
Nebe na krátkou chvíli zaplaví ohromný růžový oblak a účastníci výpravy křičí doslova euforicky: It’s a baby girl! Střih. Uběhlo pár týdnů a Jan Bednář skáče pozadu salto do kaňonu kdesi ve Francii. Uzounké průsmyky, obrovský vnitřní vodopád a cesta, na kterou když už jste se vydali, tak z ní není úniku.
Z čeho někoho jímá smrt už jen při pohledu na video, je pro jiného moment, kdy se cítí naživu Jakmile Jan Bednář po několika dnech dokončí tuto výpravu, připojuje se k němu manželka Sabina a společně v Paříži sledují, jak Carlos Alcaraz neskutečně otáčí finále Roland Garros proti Janniku Sinnerovi.
Uběhne dalších čtyřiadvacet hodin a už sedíme společně na Smetanově nábřeží. Na rozdíl od mnoha předchozích návštěv tohoto bytu s velkolepým výhledem na Pražský hrad jsme tu opravdu jen my. A místo oblíbené tequily Clase Azul pijeme fermentovaný čaj. Doba se mění, poznamenal by klasik.
Co se však nemění, je vztah k risku, který má Jan Bednář vřelý, což lze poznat z videa, kdy dělá ono salto vzad. Viditelně mu při tom uklouzne jedna noha a jeho tělo letí směrem dolů tak blízko skále, až se jeden musí zeptat…
Není to zbytečný risk, který nepotřebuješ? Máš dobrý život, těhotnou ženu…
JB: Nevěděl jsem, do čeho jdu, respektive že ten kaňon bude takhle brutální. Mám rád kontrolovaný risk. Miluju adrenalin, a když závodím v autě, jezdím na snowboardu v prašanu nebo na snowbiku… cítím se při tom naživu. A myslím, že statisticky je nebezpečnější občasná jízda autem.
Sabino, ty jsi uhnětená ze stejného těsta?
SB: Honzík mě určitě inspiruje. Třeba heliboarding bych se sama vyzkoušet nerozhodla. Nakonec to přitom není tak nebezpečné, jak si všichni myslí, ale sportovně a mindsetově je to jedna z nejtěžších věcí. Strašně intenzivní a rychlá. Třeba kaňony jsem si vyzkoušela nějaké základní, ale to, co dělá Honzík, bych nedala.
JB: Když stojíš u stometrového vodopádu, vedle tebe hučí ta voda a teď se musíš nahnout přes ten kraj a věřit tomu lanu… To přece jenom není pro každého. Taky si myslím, že se ti byznysem dost otupí emoce, takže to ani tak nevnímáš. Já se v této fázi svého života nevystavuju extrémní práci, takže ten sport mi to nahrazuje.
A co je takový nejsilnější společný dobrodružný zážitek, který vám utkvěl v paměti?
SB: Moje nejsilnější vzpomínky, respektive emoce, jsou pořád to, že jsme si pořídili expediční obytňák a projíždíme s ním cool místa na světě.
JB: A něco konkrétního?
SB: Asi Aljaška minulý rok. Horské ledovce, lezení, medvědi… Lezení po ledovci bylo dost extrémní, ale ohromný zážitek.
JB: Pustili nás do třicetimetrové díry jen s cepíny a museli jsme lézt nahoru.
SB: Nebo třeba velryby! Skočíš do vody s neuvěřitelným tvorem, který je velký jako solidní byt…
JB: Nebo super bylo, jak jsme zapadli u Lake Tahoe, zlámal jsem na tom všechny svoje navijáky a nástroje. A nic. Museli jsme tam zůstat přes noc. Ráno sníh trochu rozmrzl a vyjeli jsme. Obecně miluju ty věci spojené se sněhem. Když děláme heliskiing a ty jedeš metrem čerstvého prašanu… To je prostě nádhera.
Foto Dasha Parker
Cítím správně, že klidný, průměrně plynoucí život není něco, při čem se cítíte naživu?
JB: Pro mě je strašně důležité užívat si života, zažívat nové věci a vymýšlet věci nevšední. A nemusí být nutně adrenalinové ani drahé, ale vážně hlavně nevšední. Často si plánujeme život kolem toho, co by bylo cool udělat. Zároveň nás ale baví žít běžný rutinní život. Důležité pro nás je to střídat.
Celé to ale zní tak, že jen jeden z vás to v sobě má odmala…
SB: Já jsem žila v Mladé Boleslavi s rodiči a na letní prázdniny mě vysílali k babičkám do Borovice a na Řepín. Tam jsem byla hodně venku, ale obecně jsme nebyli rodina, která jezdí na kaňony nebo dělá paragliding.
JB: Jak jsem hrál do patnácti hokej, skoro jsem neměl čas na nic jiného. Když jsem skončil, byl jsem jako utržený ze řetězu, všechno jsem hned chtěl vyzkoušet. Navíc jsem takový, že mě ty věci nebaví každý den, musím to střídat. Tedy kromě padelu, ten teď drtím pořád.
SB: Sto koníčků, v žádném nejsme nejlepší, ale baví nás to. (smích)
JB: Teď ale chystáme cool věc. Odmalička mě bavily treasure hunts, hledání pokladu. Tak jsme nedávno najali lidi, kteří patří mezi světovou špičku v přípravě únikových her, a oni pro nás v arizonské poušti chystají hledání pokladu. No a…
SB: Tady do toho musím vstoupit. Představ si, že Honza mě přesně tímto způsobem požádal na moje narozeniny o ruku! Dal mi obálku s různými úkoly, které jsem musela plnit. A na konci byl prstýnek.
JB: Akorát jsem plánoval, že jí to bude trvat týden, a trvalo jí to dva měsíce. (smích)
SB: Úkoly v obálce mi daly souřadnice na místo v oceánu. Tak jsem si myslela, že to je ten dárek – že se půjdeme potápět. Najednou pod vodou Honza ukazuje na nějakou krabičku, tak jsem ji vytáhla nahoru a uvnitř byla mapa. On na mě, ať uhádnu, co to je za místo. Byl to ostrůvek pod Dominikánskou republikou. A on že teda tam letíme na výlet, což mě zase vedlo k tomu, že to je ten dárek. No a jak jsme letěli helikoptérou na ten malý ostrůvek, najednou z výšky vidím nápis: „Will you marry me?“
JB: Najal jsem tam domorodce, kteří na pláži z palmových listů napsali tenhle nápis. A já v tom vrtulníku Sabču požádal.
Budeme žít jako Indiana Jones!
Nic podobného jsem v životě neslyšel…
JB: A takové věci mě strašně baví. Už se nemůžu dočkat, až tohle budu chystat pro naše děti. Budeme žít jako Indiana Jones!
Jak dlouho jste spolu byli, než jste se vzali?
SB: Teď jsme spolu třináct let, vzali jsme se před šesti lety a Honza mě požádal o ruku zhruba rok a půl před svatbou.
JB: Ale známe se od dvanácti. Ze základky.
Jaký je recept na šťastný vztah, když se s partnerem znáš od dvanácti?
JB: První fáze našeho vztahu byla ta největší zamilovanost, kdy nic neřešíš. To jsme ještě byli na škole. Dalších sedm let jsme budovali ShipMonk a tam prostor pro vztahové problémy ani nebyl. Nepřemýšleli jsme nad tím. A Sabča byla neskutečně podporující. Jakékoli problémy ve vztazích byly v ten moment druhořadé, priorita byly problémy v práci. V roce 2021 jsme po exitu (kdy Jan Bednář nadvakrát prodal majoritu v ShipMonku přibližně za 350 milionů dolarů, pozn. red.) přešli do „fun režimu“, kdy jsme si chtěli zhruba tři roky užívat, než se budeme snažit o dítě. A teď máme novou kapitolu, právě potomka.
SB: Furt se něco děje. Občas od lidí slyším, že je to nuda. Že se ten vztah nevyvíjí. Ale u nás je pořád nějaká akce. Rosteme spolu. Každý osobně, ale vždy spolu. Naši single přátelé mají teď mnohdy problém se nějak přizpůsobit. Jsou s někým pár měsíců, něco tam nesedí a oni hned utečou.
JB: K tomu i vybízí ta dnešní doba. Možností je ve městech typu Miami strašně moc. Do toho sociální sítě, seznamovací aplikace… Lidé si myslí, že je všude tráva zelenější. Podle mě je základem jakéhokoli vztahu řešit problémy čelem. Grass is greener where you water it.
SB: A ty problémy samozřejmě přijdou. Přijdou vždy a všem.
JB: Je důležité mít jasně dané hodnoty a vědět, co ty i ten druhý od vztahu očekáváte. Stran rodiny, stran sexu, stran práce. Řekl bych, že jedním z důvodů, proč nám to tak dlouho funguje, je také experimentování a otevřená mysl, ať už v intimním životě, nebo obecně.
Měli jste v průběhu vztahu hraniční moment, kdy to vypadalo, že se rozejdete?
JB: Měli, zhruba po deseti letech. Museli jsme si od sebe dát pauzu a zamyslet se nad tím, co je pro nás důležité. Jestli být spolu je fakt to, co chceme. Já si během té doby uvědomil, že stojí za to za náš vztah bojovat.
SB: Byla to taková kulminace všeho z obou stran. Hodně se u nás projevily rozdílné způsoby řešení problémů. Dříve jsem nedokázala řešit problémy produktivně, byla jsem pasivně agresivní, silent treatment.
Čili jste se tenkrát oddělili i fyzicky?
JB: Ano. A pak jsem jí schoval další poklad. (smích)
SB: To si Honza dělá legraci, ale musím vážně říct, že jsme před opětovným sloučením regulérně vyjednávali nové podmínky. Jak budeme fungovat ve vztahu a jaká si dáme pravidla, jestli to má pokračovat.
JB: Fakt důležité jsou ty hodnoty…
Foto Dasha Parker
Foto Dasha Parker
Tím myslíš přesně co?
JB: Počkej, mám to v telefonu černé na bílém. Moje values jsou freedom – svoboda a tolerance. Curiosity and adventure – zkoušet nové věci, být otevřený novým zkušenostem. Passion – žít život se zápalem a prociťovat to… Něco, co Češi moc neumějí. Growth – pořád se posouvat, ať už ve sportech, nebo v kariéře. A kindness – být hodný na ostatní, respektovat se.
SB: Já mám podobné a pak navíc community, balance… Tam je to trochu mimo od Honzíka, i když se tam postupně dostává. (smích)
JB: Ty tři roky po exitu byly fakt intenzivní. Hodně jsme pařili. V Miami jsme průměrně potkávali padesát nových lidí týdně. A v nějakou chvíli to bylo už vychýlené, já se chtěl pořád bavit a pařit a na Sabču už to bylo moc. Proto tam vznikly některé konflikty, což vedlo k tomu odloučení. Pořád jsem to ale vnímal tak, že je to určité životní období, kdy máme fun, ale až budeme mít děti, skončí to.
SB: Jak jsme teď v očekávání, můžu potvrdit, že to tak opravdu je. Já tomu ale tehdy vůbec nevěřila. Nedovedla jsem si představit, že se tak nespoutaně bavíme a v jeden moment uděláme střih a začneme žít jinak. A najednou budu máma a Honza bude táta.
Navíc v Miami se dá asi jednoduše propařit do šedesáti, že?
JB: Dá, přesně to teď řešíme. Kde chceme vychovávat dítě? V Miami to není, to prostě není dobrý vliv na dítě. Kolem Miami jsou dobrá místa na výchovu jako Coral Gables nebo Boca Raton, ale obecně myslím, že je lepší vychovávat dítě v Česku. Nebo v Kanadě.
SB: Na druhou stranu bychom nechtěli, aby to vyznělo, že nemáme rádi místo, kde žijeme. Miami je super, jsou tu skvělí lidé, a hlavně parádní atmosféra. Měla jsem dřív velký problém nacházet si nové přátele, styděla jsem se mluvit s cizími lidmi a celkově jsem byla dost zatažená. Miami mě naučilo úplný opak a jsem za to moc ráda.
Měla jsem dřív velký problém nacházet si nové přátele, styděla jsem se mluvit s cizími lidmi a celkově jsem byla dost zatažená. Miami mě naučilo úplný opak a jsem za to moc ráda.
A opustíte tedy Miami?
SB: Zatím ani jeden nemáme vyhraněný názor.
JB: Shodujeme se jen na tom, že děti tam vychovávat nechceme. Čili ještě třeba pět let tam, ale až půjdou do školy, tak buď Kanada, Česko… Nebo úplně někde jinde na světě. (smích): Mně to samozřejmě taky dalo strašně moc, jednak co do přátel, ale v druhé řadě byznysově. Jsou tady skvělí lidé a základna našich nejbližších přátel.
Proč Kanada?
JB: My to tam milujeme. Stavíme ve městě Revelstoke dům. Máme rádi přírodu a hory. Kanada je hrozně raw, unexplored. Jdeš na týden do hor a nevidíš člověka. Můžeš do divočiny, jet po řece… Já tam jezdím na heliskiing. Třeba Alpy jsou úžasné, ale strašně busy. Kanada má obrovské neobydlené části. Jsi tam hodně aktivní v zimě i v létě… Prostě to na tebe má dobrý vliv.
SB: Asi nám to trochu připomíná dětství. Ten dobrý influence. Jak jsme hezky vyrůstali.
To zní jako naprostý opak Miami…
JB: Je to do jisté míry pravda. Máme ale v životě rádi kontrasty, Miami na sociální eventy, komunita podobně smýšlejících lidí, hodně podnikatelů, byznys. Do toho prázdná Kanada, příroda, hory. A pak Praha, což je pro nás primárně rodina a obrovský bonus, že je to z Prahy blízko kamkoli po Evropě.
SB: Takže zatím takový trojúhelníček, ale uvidíme.
Foto Dasha Parker
Od doby, kdy se Jan Bednář objevil na obálce klasického Forbesu, uběhly téměř čtyři roky. Tehdy měl ještě relativně čerstvě po prodeji kusu svého logistického impéria, za což inkasoval okolo 350 milionů dolarů. To ho pochopitelně – mimo jiné – katapultovalo do našeho žebříčku nejbohatších Čechů.
Ve fantastickém rozhovoru mluvil o tom, že uspět může každý, kdo se nevzdá, ale také o hledání nového CEO a pracovní budoucnosti, která už tehdy byla dost v mlze. Rodák z Bakova u Mladé Boleslavi ale pořád tvrdě pracoval, což se propsalo i do titulku, který jsme tenkrát zvolili – beast mode.
Během několika dnů, jež jsme spolu na podzim roku 2021 strávili, mi v hlavě nejvíc utkvěla jedna myšlenka, kterou kdesi v noci pronesl jeden z Honzových přátel: „Jan is great, but Sabina is the queen here.“
Zdánlivý detail, na nějž jsem si vzpomněl až po letech, byl jedním ze spouštěčů myšlenek o tom, věnovat aktuální obálku Forbesu Life právě oběma částem pravděpodobně nejzábavnějšího páru českého byznysu.
Honzo, je ShipMonk tvůj úspěch, nebo to je váš společný úspěch?
SB: Takto, byznysový úspěch je určitě Honzíkova zásluha. Neznám nikoho pracovitějšího. Nikoho, kdo jde do věcí s takovým to-do mindsetem. Celou tu dobu vůbec nepřemýšlel o tom, že něco nejde. A mě by ani nenapadlo ho v tom nepodporovat. Já jsem vytvářela prostředí pro to, aby se mohl plně soustředit na práci.
JB: Prostředí, ve kterém pracuješ a funguješ, je naprosto zásadní. Je to, jako když jsi profesionální sportovec, potřebuješ zdravou stravu, regeneraci a psychickou i fyzickou přípravu. V byznysu je to podobné. Pokud bys měl partnera, který neobětuje kousíček svého života pro tvůj benefit, nebudeš se dobře soustředit, nebudeš v pohodě, nebudeš stoprocentní a nakonec tě to třeba i kariérně bude držet dole.
SB: Já jsem v tom byla hodně ponořená, a když jsem viděla, s čím se Honza potýká, ani by mě nenapadlo mu cokoli vyčítat. Navíc jsem typ člověka, který rozhodně nesedí doma se založenýma rukama a nečeká. Prostě jdu a dělám si něco svého. V té době jsem studovala, pracovala v ShipMonku, trénovala na maraton a tak dále. Nikdy jsem to nevnímala tak, že bych trpěla nebo něco obětovala.
Takže jsi to chápala od začátku?
SB: My jsme upřímně tohle vůbec nemuseli řešit. Tím, že jsem tam pracovala a viděla jsem to z první ruky, nebylo to pro nás nikdy téma.
JB: Navíc s námi doma bydlel můj spoluzakladatel a CTO Vašek Jareš. Přišli jsme v deset z práce, udělali jsme si vodní dýmku a do jedné do rána jsme řešili práci. Vstali jsme v sedm a zase jsme řešili práci. A takhle to bylo čtyři nebo pět let. Sabča si od toho vůbec nedpočinula. Například můj brácha, ten to absolutně nedával, nemohl s námi ani sedět.
Bylo to esenciální pro váš úspěch?
JB: Dávám tomu ohromnou váhu, podle mě bychom to jinak nikdy nedotáhli tak daleko. A nejlépe to vidím v porovnání s dnešní remote dobou. Fokus na práci máš jen pár hodin, pak už ani nedáváš pozor. A my jsme měli 24/7 prostor pro spolupráci. Vyřešili jsme tímto způsobem tolik věcí, že si to ani nedovedeš představit. Prvních sedm let mohl každý problém náš byznys zničit, ale zároveň jsme brutálně rostli a od začátku jsme byli ziskoví. Každý den jsem měl pocit, že se někam posouváme.
Ty jsi to vnímala stejně?
SB: Mně to přišlo hustý hned na začátku, když firma ještě byla BedaBox a dělala package forwarding a pak se rebrandovala a začala dělat celý servis pro e-commerce. To byl mou optikou takový skok, kterého bych se sama strašně bála. Ale ten klíčový tým byl tak semknutý, že byl ready na každou výzvu.
JB: Sabča z toho měla větší úzkosti než já. (smích)
SB: Tohle mi vždy nakonec dodalo obrovský klid – věděla jsem, že to zvládneme. Ať to bude cokoli, Honza to vyřeší.
JB: A pak ses bála, že nebudu schopný přestat pařit? (smích)
SB: Vidíš, tak jsem asi nemusela. (smích)
Foto Dasha Parker
Čili vy jste za celá ta léta ani nezažili nějaký výraznější propad?
JB: To ne, ale po mém částečném exitu šel trh e-commerce dolů, respektive přestal růst. Udělali jsme pár akvizic, integrace byla náročná a tak dále. Ale pro mě byl největší zlom, že mě ten byznys přestával bavit.
Jak to?
JB: Když jsme rostli o stovky procent, měl jsem každou chvíli novou firmu. Když jsme začali růst o patnáct procent ročně, už to bylo něco jiného. Navíc jsme tou dobou více zkorporátněli. Už to nebylo tak, že jsem si mohl zajít do skladu něco vyřešit, protože tam najednou bylo osm vrstev lidí pode mnou. Byznys mě přestal bavit a uvědomil jsem si, že firmě nedávám, co potřebuje. Takže jsem za sebe našel CEO a stáhl se. Mě zkrátka víc baví ta dynamická fáze.
SB: Pro mě bylo docela těžké to celé sledovat, protože jsem viděla, že je z toho vyhořelý a nebaví ho to.
JB: Asi jsem nebyl úplně vyhořelý, ale motivaci pro řešení problémů máš jinou, když tě to baví a jsi do toho zapálený. Když jsem do něčeho passionate, nic mě nezastaví. Když nejsem interested, jdu pryč. To je úplně upřímně i můj strach z budoucí kariéry. Finanční motivace u čehokoli dalšího, co budu dělat, je úplně jiná než před deseti lety. Netuším, jestli v sobě najdu ten drive.
SB: A ještě se tě lidé konstantně ptají: What’s next?
JB: Právě. Já nemám žádné next. Next je užívání si života. Deset let jsem makal na tom, abych byl tam, kde jsem teď. Přičemž mi přijde jako největší blbost teď jít do nějakého projektu jenom proto, že se to očekává.
Nemám žádné next. Next je užívání si života.
Neopustila tě vášeň primárně kvůli tomu exitu?
JB: To byl primární důvod. Když nemáš ten hlad, je extrémně těžké tomu dávat sto procent. Tohle se podle mě lidem stává po exitu, ale taky třeba s dětmi. A asi je to i normální.
Je to tak, že člověk do jisté míry ztratí i svou identitu? Pamatuji si zdánlivou drobnost, kdy byl ShipMonk součástí tvého uživatelského jména na Instagramu, a to už je pryč.
SB: Takových lidí známe osobně strašně moc. Řekni mi, kdo jsi bez své práce… Spousta lidí nedokáže odpovědět.
JB: Měl jsem to do jisté míry taky tak, ale už před lety jsem kolem sebe měl spoustu lidí, kteří si tím procházejí, takže jsem byl trochu ready. Plus jsem našeho CEO hledal téměř dva roky, čili jsem se na to chystal. Svůj purpose teď hledám v jiných aspektech života, ne v práci. I když… Taky jsem si našel svoje třeba v rámci naší family office, kde budujeme mimo jiné nějaké nemovitosti, to mě hodně baví. Development a jeho kreativní aspekty jsou něco, co mi sedí.
Už jste se nastavili na roli budoucích rodičů?
JB: Hrozně se na to těším. Baví mě si o tom číst, baví mě poslouchat naše přátele a jejich zkušenosti. Je velmi zajímavé si uvědomit, kolik nástrojů, znalostí a technologií je dnes k výchově dětí k dispozici. To je něco, co naši rodiče vůbec neměli, a přesto udělali skvělou práci. To člověk musí obdivovat.
SB: Nás vychovali v zásadě intuitivně. A vyšlo to skvěle.
JB: Právě. A my teď děláme všechno pro to, aby se nám to povedlo taky. Na rovinu, naše dítě se narodí do hodně privilegované pozice a poslední, co chceme, je, když to řeknu lidově, aby to byl fracek, který si ničeho neváží.
SB: Nad tímhle hodně přemýšlíme. Jak našim dětem dát to, v čem jsme vyrostli my. Možná nám v tom pomůže ta Kanada, příroda…
Honzo, několikrát padlo, co se od tebe naučila Sabina. Jak je to obráceně?
JB: Sabča je brutálně empatická a přemýšlí nad emočními věcmi mnohem více než já. Učí mě dávat si na to pozor, ať už ve vztahu, nebo i vůči externím lidem. Hodně mi nastavuje zrcadlo v tom, jak se chovám, a celkově cítím, že mi to pomáhá. Velmi ji také obdivuju v tom, že ji baví překonávat těžké věci, ať už je to trénink na maraton, ale i třeba trénink psa. Já jsem na tohle líný. Kdybych v šest ráno měl jít běhat a ono pršelo, v životě nevstanu a zůstanu doma.
Z čeho máte strach?
SB: Mně se na to těžko odpovídá, protože mi přijde, že teď se cítím fyzicky i emočně nejlépe, jak jsem se kdy cítila. Samozřejmě do toho vstupují věci, které člověk neovlivní, například jsme nedávno řešili velké zdravotní komplikace s mou babičkou. Tak to je jediná věc, o kterou se obávám – zdraví blízkých.
JB: Vidím to stejně. Když se mimo to zamyslím nad svým životem, byl jsem nejvíc happy v každé jednotlivé fázi, v níž jsem se nacházel. Když jsem jako dítě blbnul někde u bazénu v létě, byl jsem hrozně happy. Na gymplu jsem byl hrozně happy, pak jsem odjel do Ameriky a byl jsem hrozně happy, na vysoké to samé a při budování byznysu totéž. Čili mám vážně pocit, že život je křivka, která jde vzhůru doprava. A věřím, že s dítětem to půjde ještě výš.
Foto Dasha Parker
Napadá mě poslední věc. Máte na bucket listu něco, co jste ještě nezažili a hodně to zažít chcete?
JB: Bungee jumping z vrtulníku nad aktivním vulkánem.
Prosím?
SB: Já už bungee jumping nedělám. (smích)
JB: Je to něco, co se dá zařídit, a hodně mě to láká. Pak chci vyzkoušet jetpack, raketový batoh. Dělá ho jedna britská firma a je to hodně cool. Jo, a chceme si projet Mongolsko tím obytným vozem. A chci se víc dostat do závodění auty, takže jsem teď koupil veterána a pojedu jednu rallye v Jižní Americe. Eventuálně bych rád dal i Dakar. První místo na bucket listu ale je doručit zdravé dítě.
SB: A vychovat z ní princeznu z Bakova.
