Nový film Anora provázejí zkazky o filmové události roku, která po nečekaném vítězství na festivalu v Cannes zaparkovala rovnou v pozici údajně hlavního oscarového favorita. Jako obvykle je třeba takzvaný hype trochu krotit, protože téhle novodobé Pretty Woman nesvědčí, když u ní hledáte něco víc než jen povyražení.

Zpočátku jde skutečně o pohádku pro poněkud odrostlejší děti. Princeznou je Anora, třiadvacetiletá brooklynská striptérka, s níž zákazníci rádi tráví čas, i když dokáže překvapit svojí vyřídilkou –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ třeba když v backstage usadí šéfa, že jí nemůže diktovat pracovní dobu, když neplatí zdravotní pojištění.

Po setkání se svým princem dá však vale práci v klubu úplně, jakkoli se jí kolegyně posmívají, že za týden bude zpátky na značkách.

Anoru si totiž vyhlédl jednadvacetiletý Rus Ivan, zcela odbržděný synek oligarchy, jenž dívce nabídne tisíce dolarů, aby se stala jeho „nadrženou přítelkyní“.

Následuje přesun do luxusního sídla, které má Ivan jen pro sebe, a pak i do Las Vegas, kde se po prohýřené noci pár rozhodne vzít. Jen tak mimochodem tam z Ivana vypadne, že se po svatbě s Američankou nebude muset vrátit do Ruska.

Ve spojení mladého páru jsou tedy samozřejmě hned záhy vidět trhliny, ke cti režiséra Seana Bakera ale slouží, že je dokáže efektními střihovými montážemi zaspárovat i pro diváka, který je tak společně s Anorou omámený pohádkovým světem, kde je díky penězům všechno možné, zároveň se ale transakční element nového vztahu zvláštně upozaďuje.

Máme prostě věřit, že by to těmto „hrdličkám“ mohlo bezelstně vyjít.

Baker, hvězda amerického nezávislého filmu díky titulům jako The Florida Project nebo Red Rocket, nás k nim připoutává i díky tradičně šťastné ruce na výběr herců.

Mikey Madison jako Anora i Mark Ejdelštejn jako Ivan dokáží do celé konstrukce zapadnout, jako kdyby byli ve svých rolích odjakživa, vypadají, že jen neodříkávají, co si opakovali při cestě na plac, ale že svoje postavy zvládli obdařit řečí těla, díky níž působí jako talenty sebrané přímo z newyorské ulice.

To samé platí i pro tři popletené arménské „gangstery“, které Ivanovi rodiče vyšlou situaci s Anorou „vyřešit“, nejlépe samozřejmě celý sňatek anulovat.

S nimi Baker ještě umocní komediální tón své novinky, kdy dění na plátně změní vyloženě ve frašku, kdy je ale nekončící proud násilí, nadávek a omylů zvláštně srdečný a neškodný, jako kdyby během newyorské noci vlastně pořádné nebezpečí nehrozilo.

Nejpozději během ní už ale na film praskne, že většina postav i přes zmíněný zápal jejich představitelů není moc zajímavá, takže ji Baker tahá po všech čertech, abychom se ani na chvilku nezastavili a jejich jednoduchost si plně neuvědomili. V jeho předchozích filmech osazenstvo takhle přímočaře uřvané nebylo.

Vzpomeňte třeba na vyhořelého pornoherce bez peněz ze zmíněné Red Rocket, jemuž dal Baker šanci být klukovsky sympatický, zároveň v lecčems opovrženíhodný, třeba když se podvodem snažil nalákat sedmnáctiletou dívku do svého oboru.

Baker se jeho „volností“ nedojímal, ale ani nevysílal do světa nějaká poselství o mocenských nerovnostech, prostě ho nechal dýchat.

Tady je ale režisér najednou svojí striptérkou zcela okouzlený, fandí jí, jak „hustlí“, skoro jako kdyby chtěl skrze ni nějak uctít veškerý „sex work“ a odstraňovat „stigma“, takže z ní dělá o poznání plošší hrdinku.

Přitom mu u nohou leží mnohem podnětnější motiv různých náhledů na prodávání vlastního těla, které je v některých kulturních okruzích vnímáno už takřka pouze emancipačně, jinde ale takové nové dogma nesdílejí.

Skoro jako kdyby si to Baker v posledním aktu uvědomil, že zkrátka musí Anoru nechat od sebe samotné trochu poodstoupit, dát jí šanci se vidět trochu v jiném světle, takže dovolí paralelně s hlavní zápletkou bujet ještě jednu love story.

Jde na to ale už moc pozdě, když už je divák moc rozdivočelý vším tím klením, takže ho úplné finále spíš vyhodí z konceptu, než aby ho zasáhlo zase jiným způsobem.

Anora točená na skutečných lokacích na filmový materiál v širokoúhlém formátu chce podle slov tvůrců i tlumenou, zrnitou paletou barev evokovat zhrublá sedmdesátá léta, zároveň je ale rozhodně nejlidovějším, nejpovrchnějším a nejbezpečnějším Bakerovým kouskem za poslední roky.

Jde v něm jen o to, kdy pro vás jeho brebentící situační energie vyprchá. Snad to bude až daleko v takřka dvouapůlhodinové stopáži.