Uměleckým aukcím se vyhýbal. Bál se jich. Představa, že se od muže s dřevěným kladívkem po chvíli ticha ozve „neprodáno“, ho vlastně děsí dodnes. I když už Theodor Pištěk minulý měsíc oslavil devadesátku a pořád drží nepřekonaný status nejdražšího žijícího umělce Česka.
Nedělní odpoledne, pět stupňů nad nulou a klasicky listopadově pod mrakem. Takové počasí bylo 29. listopadu před dvěma lety. Vlastně skoro to nejlepší, co se dá udělat, je, zalézt si do vany s teplou vodou a relaxovat. Přesně to udělal i Theodor Pištěk, kterému kamarádi celý život říkají Dóda.
Ale ne proto, aby odpočíval, chtěl uniknout. Utéct před tím, aby sledoval, co se na aukci Galerie Kodl ve velkém sále pražského Žofína právě odehrávalo. Sál byl tehdy oproti zvyklostem bez jediného dražitele. Pandemie covidu-19 je vyhnala do online světa. Theodor Pištěk to odpoledne vystoupal na další schod světa uměleckých hvězd.
Mezi víc než dvěma stovkami dražených děl byl totiž obraz, který pro něj měl a pořád má obrovský význam. Adieu, Guy Moll – malba závodní červené Alfy Romeo s číslovkou sedm na chladiči a několika vzkazy kolem.
Na spodní části obrazu je útržek papíru s rozloučením adieu a vpravo černobílá fotografie s autogramem slavného závodníka Guye Molla, který se mezi světovými válkami utkával na závodních tratích s hvězdami, jako byl Louis Chiron nebo Marcel Lehoux.
Jeho profesionální kariéra ale trvala jen dva roky, když v roce 1934 skončila smykem a letem mimo závodní trať v italské Pescaře, což byl zároveň okamžik, který ukončil i Mollův život. Theodor Pištěk mu tímto obrazem vzdal hold. A vlastně jím tehdy ještě nevědomky vzdal hold i sám sobě. A nenápadně i své ženě Věře.
Foto František Ortmann
Jak obraz Adieu, Guy Moll vznikl?
Začal jsem ho malovat, ještě když jsem měl ateliér v Praze na Korunní. Četl jsem si tenkrát v nějakém starém motoristickém časopise příběh závodníka Guye Molla a hrozně mě to vzalo za srdce.
Třeba tím, jak v roce 1934 vyhrál závod v Německu za volantem italské Alfy Romeo. Vyhrát před Hitlerem přitom měly německé vozy Mercedes nebo Auto Union. Jenže vyhrál Alžířan s o třídu horším autem.
Maloval jste ho pětadvacet let? Proč tak dlouho?
Nejdřív jsem si udělal jen kresbu, odložil jsem ji a chtěl jsem udělat něco jiného. Pak jsem přišel do ateliéru, objevil jsem ho a zase se k němu vrátil. Původně ale vypadal jinak. Auto původně stálo uvnitř haly. Měl jsem tam i draperii.
Celé to mělo divadelní, možná až funerální atmosféru, což bylo ovlivněné brzkou Mollyho smrtí. Nakonec jsem to celé přemaloval. A takhle to pokračovalo dál. Třeba dva roky jsem na to nesáhl. Nakonec jsem ho měl v ateliéru doma v Mukařově, kde ho uviděl pan Kodl, který mi pomátl hlavu a přesvědčil mě, že ho musím dodělat.
Mně to ale vyhovovalo. Vlastně jsem byl rád, že budu mít někoho, kdo mě bude tlačit. Během pár měsíců pak bylo hotovo.
Martin Kodl ale nebyl jediný, kdo Theodoru Pištěkovi navrhl, aby v roce 1992 započatý obraz dokončil. Druhým člověkem byla jeho žena Věra, která zemřela necelé tři roky předtím, než plátno po pětadvaceti letech dokončil.
Pištěk po její smrti doma zůstal sám s jezevčicí Ájou a práce na obraze byla to, co ho pomáhalo držet nad vodou. Jako připomenutí své ženy pak na pravý roh šasi červené Alfy Romeo připsal další a nejméně viditelný vzkaz: VĚRA.
Adieu, Guy Moll. Nejdražší Pištěkův obraz, který vznikal pětadvacet roků. Před dvěma lety šel do aukce s vyvolávací cenou patnáct milionů. Nakonec za něj nový majitel zaplatil o deset milionů víc
Jak jste se dozvěděl, za kolik milionů se tento obraz prodal?
Že se to prodalo za milion dolarů, mi zavolal až můj syn. Já to nesledoval.
Co jste na to říkal?
To bylo, a pořád pro mě je, něco neuvěřitelného.
Proč? Už předtím se vaše obrazy prodávaly za milionové částky.
Pro mě není důležitá ta suma. Pro mě je důležité, aby to dobře dopadlo. Já jsem leta letoucí nechodil do aukcí. To se změnilo, až když jsem se potkal s Martinem Kodlem. Pro mě je hrozná představa toho, jak tam sedí lidé, licitátor představuje můj obraz a po chvíli ticha se ozve: „Neprodáno!“
A pokračuje se dál. To bych snad skočil pod tramvaj. Představa, že můj obraz, který je i kus mě samotného, nikoho nezajímá a nikomu se nelíbí, je přímo strašlivá. Proto jsem se aukcím vyhýbal. Za tu hrůzu spojenou s čekáním, jestli to dobře dopadne, mi to nestálo.
Nakonec vás ale Martin Kodl přesvědčil, abyste aukce zkusil. Jaká byla ta první?
Já jsem podivnej chlap. Sledovat, jak se někdo handrkuje o můj obraz, to ne. Ze začátku jsem to prožíval strašně, ale lepším se. Kodl ze mě udělal profesionála a teď už to snáším o něco lépe.
Potkal jste se majitelem vašeho nejdražšího obrazu?
Galeristé si dávají pozor, aby se autor obrazu s jeho majitelem nepotkávali. Chtějí být ti, kdo s ním jsou v kontaktu a kdo zajišťuje, aby se obraz i po prodeji dál objevoval na výstavách. Proto ani já nevím, kdo ho má.
Předtím, než jste kývl na účast v aukcích, jste obrazy prodával jak?
Jak se to běžně dělá. Do ateliéru za mnou chodili zájemci a já jsem jim vytahoval věci, které jsem jim chtěl ukázat a nabídnout.
Zarputilost, s jakou se Theodor Pištěk vyhýbal aukcím, ho velmi pravděpodobně připravila o značnou část peněz, které za své obrazy mohl dostat. Zatímco on sám je prodával za stovky tisíc, v aukcích za ně po několika letech jejich majitelé dostávali milionové sumy.
Na konci listopadu se to jistě stane znovu. Do aukce jde totiž plátno s názvem Zátiší s lampami s vyvolávací cenou pět milionů korun. Martin Kodl odhaduje, že by se konečná částka mohla výrazně přiblížit hranici deseti milionů.
Co říkáte na to, že Zátiší s lampami jde do prodeje?
Dozvídám se to až od vás. Když ze mě jeho majitel tenhle obraz před lety lákal, říkal, že má novostavbu, jejíž část je od architektů navržená tak, aby tam viselo právě Zátiší s lampami. Teď říkáte, že se bude prodávat. S jedním kolegou jsme si stěžovali, jací jsme nešťastníci, protože jakmile se zavřou za obrazem dveře ateliéru, jsme bezmocní.
Znám i strašlivé případy, kdy si někdo koupí obraz, zemře, manželce se to nelíbí a obraz skončí někde ve sklepě. To, že vaše dílo někde visí, že někomu dělá radost, to je hlavní důvod, proč člověk vůbec maluje. Namalovat něco a mít to schované? Takový obraz pak vlastně ani neexistuje.
Ecce Homo. Obraz z roku 1983, který je dlouhodobě v soukromé sbírce jednoho z Pištěkových sběratelů. Galerista Martin Kodl jeho hodnotu odhaduje až na třicet milionů korun.
Bylo důležité obrazy prodávat, abyste zabezpečil rodinu?
Když se na to díváte takhle, tak pro mě finanční stránka není důležitá. Měl jsem to jinak než ostatní malíři, které jsem znal. Já jsem si na živobytí vydělal prací kostýmního výtvarníka v ateliérech na Barrandově. To byla velká výhoda, protože kolem mě byla spousta kluků, kteří neměli žádný film, takže museli prodávat. A aby prodávali, museli jít lidem na ruku. Já jsem si mohl malovat, co jsem chtěl.
Je z vašich obrazů nějaký, který máte radši?
V tom hraje velkou roli veřejnost. Lidé většinou chtějí vidět Ecce Homo nebo Josef N. Víc pak na ně myslím i já, ale jinak žádnou prioritu nemám. Jsem ctitel všech vlastních obrazů a na každém si najdu něco, co mám rád.
Adieu, Guy Moll prodaný v aukci za víc než pětadvacet milionů je sice nejdražším Pištěkovým obrazem, ale nebude to téměř jistě navždy. Ještě větší zájem totiž vzbuzuje malba z roku 1983 s mužem v kombinéze automobilového závodníka pojmenovaná Ecce Homo, která je v soukromé sbírce.
Martin Kodl hodnotu obrazu odhaduje až na třicet milionů korun. Podle Theodora Pištěka jde o obraz, který měl bouřlivý život. „Posledních dvacet let je ale v rukách majitele, který se k němu chová báječně a půjčuje ho na všechny výstavy, kde o něj mají zájem. To je majitel obrazu, o kterém každý autor sní,“ říká.
Stavba č. 2. Abstrakce, která se během dvou let dostala do aukce dvakrát. Poprvé se prodala za 3,7 milionu. O rok a půl cena stoupla o další čtvrt milion.
Malujete ještě?
Mám rozpracované dva obrazy, ale zlobí mě ruce, takže mám problém v nich něco udržet. Mám problém se podepsat nebo i udržet příbor. Podle doktorů se to prý navíc ani nezlepší. Úplně přestat malovat ale ještě nechci. Ten pocit, kdy obraz dokončíte, to je zvláštní magie, kterou bych chtěl ještě zažít.
Bohužel ale nikdy nedokážu předem odhadnout, kdy ta chvíle přijde. O nějakém obrazu si říkám, že bude trvat půl roku, než ho dokončím, ale za dva měsíce přijdu do ateliéru, sednu si na židli, koukám na něj a vidím, že už není co dokončovat, protože je hotovo.
Když přejde pocit z hotového díla, později už se nevrátí? Třeba když ho po delší době vidíte na výstavě.
Ano, ale ne v takové intenzitě. S tím prvním okamžikem, kdy vás to převálcuje, se to nedá srovnat.
Daroval jste někdy nějaký váš obraz?
To nedělám. Jde o to, že k nim mám zvláštní majetnický, vlastně spíš majetnicko-rodinný vztah, takže něco visí u mých synů. Než šel do aukce Adieu, Guy Moll, nějakou dobu byl doma u mladšího syna Martina. On když pak obraz odejde k novému majiteli, cítím se stejně, asi jako kdyby vám syn nebo dcera odešli do Austrálie.
Víte, že se to jednou stane, ale pořád vám záleží na tom, abyste zůstali v kontaktu. S každým obrazem, který
jsem dal pryč, jsem ten pocit měl. Pokaždé jinak silný, ale vždycky tam byl.
Racek letící do snu. S rozměry 2,3 x 3,2 metru jde o největší Pištěkův obraz v aukci. Před osmi lety se prodal za necelých 3,5 milionu korun.
Velkou část profesního života Theodor Pištěk prožil s Milošem Formanem. Kromě vzpomínek má doma v ložnici vystavenou sošku Oscara za kostýmy k filmu Amadeus a v obývacím pokoji na stěně plaketu o nominaci na Oscara za film Valmont. Třetí z velkých hollywoodských filmů, na kterém dělali spolu, byl kontroverzní Lid versus Larry Flynt z roku 1999. Přátelé zůstali dál až do Formanovy smrti, ale na další film již nedošlo.
Proč vaše spolupráce s Milošem Formanem skončila?
Původně to vypadalo, že budu dělat Goyovy přízraky, protože když Forman potřeboval něco číst, chtěl to radši v češtině. Do Ameriky jsem mu posílal Goyův životopis, tudíž jsem od začátku věděl, co chystá. Problém ale byl, že jsem se nesnášel s producentem Saulem Zaentzem, který za tím filmem stál. S ním jsem nemohl najít společnou řeč. To byl ten hlavní důvod.
Když jste spolu pracovali během doby, kdy v Československu vládli komunisté, Forman vás nepřesvědčoval, abyste v Americe zůstal?
Ne. Sám čekal, kdo mu co nabídne za práci, a neměl pomyšlení na to, aby se o mě staral.
A vy sám jste emigrovat nechtěl?
Poměrně brzy se mi narodily děti a to se pak špatně emigruje, ačkoli příležitosti samozřejmě byly. Když jsme dělali Valmonta, šéfka kulturní rubriky Washington Times mě pořád přesvědčovala, abych se nevracel. Přiletěla za mnou do New Yorku a měla v ruce koncept tří smluv na tři filmy. Na mně bylo si jen vybrat.
Problém byl, že v Los Angeles bylo potřeba začít pracovat už druhý den. Mazal jsem tak na český konzulát, abych to zkusil domluvit, a náhodou jsem tam narazil na bývalého spolužáka.
Byl to takový ten spolužák, který ke mně chodil na narozeniny a cpal se obloženými chlebíčky od mojí mámy. Tenkrát jen suše oznámil, že jestli druhý den neodletím do Prahy, bude z toho velký malér. Takže takhle nějak to bylo.
Ze života. Obraz z roku 1978 uzavírá desítku nejdražších Pištěkových děl. Brzy z ní ale nejspíš vypadne. Na konci měsíce jde do dražby plátno Zátiší s lampami s vyvolávací cenou pět milionů korun.
Vláčil, Menzel, Forman, Vorlíček… S jakým režisérem se vám pracovalo nejlíp?
S těmi, co to měli jako zábavu, protože zábava pak bylo i filmování. Chvíli se točilo, chvíli se dělaly fóry… To byla nádhera. Ale filmové ceny za tyhle filmy nebyly, to je fakt.
Takže Oscara jste si musel vydřít?
S Formanem a Američany bylo utrpení pracovat. Kdyby tam na plac přišel Láďa Menšík a začal dělat fóry, jak byl zvyklý doma, vůbec by to nechápali. Strašně tím žijí, takže nejdou večeřet, protože druhý den točí a musí si to ještě zkoušet. Stejně to měl i Forman, který se přes pauzu zavřel někam do kamrlíku a nebyla s ním řeč.
Vůbec nejhorší ale na americkém filmu bylo přijít s tím, že s něčím budou potíže. Nebo nedej bože rovnou říct, že něco nepůjde. To byl konec. Už ani nevím, o co šlo, ale Forman mi jen řekl, ať prý si nějak poradím. Myslel jsem, že mě vzteky raní mrtvice.
A poradil jste si?
Nejspíš ano. Co mi taky zbývalo.
Na návštěvě u Harrachů. Jeden z prvních Pištěkových obrazů prodaných v aukci. Zájmu pomohlo i to, že se v nabídce objevil jen čtyři měsíce po konci velké retrospektivní výstavy v Národní galerii. Jeho cena se vyšplhala na téměř 3,5 milionu korun.
Vynahrazoval vám Miloš Forman tenhle přístup někdy jindy?
Určitě během našich cyklistických výletů, které miloval. Formanovi totiž někdo tenkrát řekl, když bude jezdit na kole, bude tu do 120, tak jsme po Amadeovi začali podnikat čtrnáctidenní cesty po Evropě. Projeli jsme takhle Holandsko, Belgii a hlavně Francii.
Všechno jsme si vezli na kole s sebou. Vyjeli jsme třeba z Paříže a jeli jsme dolů do Nice.
Forman byl šéf výpravy, což se poznalo podle toho, že měl na řídítkách držák a na něm michelinského průvodce. To bylo jediné, co jsme měli. Ráno jsme se vzbudili a řešili jsme, kam pojedem.
Našli jsme hospodu s michelinskou hvězdou a cíl byl jasný. Denně jsme takhle ujeli nějakých šedesát sedmdesát kilometrů. Podle toho, jak daleko byla hospoda, kam jsme chtěli dojet.
Takže od hospody k hospodě…
Ráno jsme se nasnídali, přes poledne jsme vynechali oběd a odpoledne i svačinu. To bylo proto, abychom se večer mohli s prominutím nažrat v tom michelinském podniku. Vzpomínám na takové první tři ročníky jako na jedny z nejlepších zážitků v životě.
Jak jsme neměli absolutní představu, kudy pojedeme a kam vlastně dojedeme, viděli jsme Francii za kulisami. Zažívali jsme francouzský venkov přesně takový, jaký byl ve filmech.
Městům jste se vyhýbali záměrně?
Když tam byl nějaký podnik vhodný k návštěvě a bylo to v dosahu, jeli jsme a Forman tam objednával pokoje v super hotelech. Tenkrát z něj byli všichni na větvi.
Přijeli jsme někam na kolech, zpocení, smradlaví, takže by nás nejspíš normálně vyrazili, ale díky Formanovi jsme měli dveře otevřené a nikdo nedal najevo, že z nás možná nejsou dvakrát nadšení, protože v oknech sušíme ponožky. Forman tohle neřešil.
Pamatuju si, jak k nám po předávání Oscarů prohlásil: „Užívejte si to, volové, nebude to trvat věčně.“ Tak si užíval a já s ním.
Portrét pana P. Další z obrazů s automobilovou tematikou zachytil detail výjimečného vozu Ferrari Enzo a jeho majitele, právníka Roberta Pergla. V aukci se prodal za 2,5 milionu.
Na několika obrazech Theodora Pištěka je vidět automobil značky Porsche. Na největším z jeho obrazů nabízených v aukci pojmenovaném Racek letící do snu je model 959 v téměř životní velikosti dokonce ústředním motivem díla. Jde navíc o třetí nejdražší autorův obraz, který se v roce 2014 v aukci prodal za téměř 3,5 milionu korun.
Kdy jste si koupil první porsche?
Někdy v šedesátých letech, když jsem se seznámil s ředitelem Tuzexu. V tom nejhorším socialistickém marasmu mi jednou ráno zazvonil telefon a na druhé straně byl on s tím, jestli bych nechtěl porsche. Tenkrát se k němu dostali tak, že jim sem nějaký Němec vozil auta, která se pak prodávala za tuzexové bony, a v jedné zásilce dovezl i nádherné Porsche 356 ve stříbrné barvě se žlutým koženým interiérem.
Tak prý jestli bych se na něj nechtěl podívat. Já samozřejmě chtěl, a když jsem ho uviděl, málem jsem omdlel, jak parádní bylo. Všude možně jsem si půjčil peníze a druhý den jsem byl majitelem.
Netrvalo to ale nijak dlouho a přišlo se na to, že všechna takhle přivezená auta byla do jednoho kradená. Chvíli to vypadalo, že se budou muset vracet, ovšem jen do té doby, než se přišlo na to, že jedno z nich, BMW Glas, si koupil i syn prezidenta Novotného. V tu chvíli se na celý problém zapomnělo a mně porsche zůstalo.
Máte ho ještě?
Bohužel jsem ho musel prodat a dodnes toho lituju. Pak jsem ale pracoval pro Filmexport, který koupil kreslené filmy Ferdy Mravence. Dělalo se to v Mnichově, takže jsem pořád pendloval mezi Prahou a Mnichovem. Když došlo na podepsání smlouvy, domluvil jsem si, že místo honoráře jsem na rok a půl trvající přejíždění mezi Prahou a Mnichovem dostal nové porsche.
To jsem pak vrátil, ale po revoluci jsem si koupil vlastní 911. Ani to už ale nemám. Nesmím řídit a nemohl bych se na něj jen koukat. Trhalo by mi to srdce. Teď jsem rád, že ještě chodím. Špatně, ale přece. Tak snad to ještě nějakou dobu vydrží.
