Mohou dvě rozdílné kultury žít na jednom území spokojeně a harmonicky? Na první pohled se zdá, že v Austrálii se to povedlo. Že současní Australané žijí s původními obyvateli v míru, ctí je a připomínají si je při každé příležitosti. O pár soustředěných pohledů později si ale říkáte, jestli ta velkolepá úcta nemá spíš esteticky zakrýt to, že převzít opravdovou zodpovědnost se nikomu ve skutečnosti moc nechce.
Aboriginská stopa je v Austrálii dnes velmi patrná, ať se hnete kamkoli.
Australské surfařské značky, jako je třeba Rip Curl, dělají speciální kolekce s tradičními motivy, v galeriích visí na čestných místech obrazy aboriginských umělců, když otevřete jejich web, jako první na vás vyskočí okno, které vás ujišťuje, že si instituce dobře uvědomuje, že sídlí na půdě původních obyvatel, a plně to respektuje.
Ujištění je obvykle i v jednom z mnoha původních jazyků – každý kmen mluví jinak a kromě jazyků mají i mnoho nářečí. Podobné vzkazy vidíte nejen v muzeích, ale i v kavárnách, veřejných institucích či veřejném prostoru.
Přitom ještě před pár lety se tu člověk s jakoukoli známkou existence Aboriginců setkal jen v opravdu odlehlých místech, spíš náhodou a rozhodně ne ve velkoměstech.
Přitom tu byli vždycky. Když kapitán Cook v roce 1770 prohlásil Austrálii za zemi nikoho a domníval se, že je liduprázdná, žil tu možná i milion původních obyvatel.
Podle Australského statistického úřadu je jich dnes už zase zhruba podobný počet, přičemž v důsledku zavlečení evropských nemocí jich v roce 1930 bylo jen sedmdesát tisíc.
Zatímco Australané se drží na pobřeží, většina původních národů žije v takzvaném outbacku – v zapomenutých a poměrně nehostinných částech vnitrozemí. Jinde se s nimi jako turista prakticky nemáte šanci potkat.
Nebýt referenda, které se tu konalo v říjnu minulého roku, byla by ta úcta k předkům až dojemná. Jenže většina Australanů v něm odmítla reformu a změnu ústavy, která by Aborigincům přinesla větší práva.
Přestože ve velkých městech se voliči vyslovili spíš pro „ano“, celkově něco přes 57 procent hlasovalo pro „ne“ – nechceme uznat, komu patří půda, na které po celá staletí žijeme.
Změna měla původním obyvatelům zajistit vlastní poradní orgán parlamentu, který by při přijímání zákonů více myslel na tuto komunitu a též řešil její největší problémy, jako je chudoba, nezaměstnanost, ale také problém s alkoholem či drogami, které jsou důsledkem společenského znevýhodnění a odsunutí na okraj společnosti.
Jiné je to ve státě Severní teritorium, kde tvoří Aboriginci třicet procent obyvatel. Tady také leží slavná skála Uluru a přilehlý národní park, tedy jejich posvátné území, které bylo roku 1985 původním obyvatelům, lidem z kmene Anangu, oficiálně vráceno a Australané se všemi službami, které tu provozují, jsou tu jen v pronájmu.
Uprostřed pouště, na dohled od Uluru, tak vyrostl Ayers Rock Resort, který tu supluje městečko s hotely, restauracemi a dalšími službami, jako je třeba pošta, a je tu i vlastní letiště. Zároveň tu však opravdu důsledně dbají na zapojování Aboriginců do svých služeb. Dávají jim práci i vzdělání v jednotlivých oborech.
Za tímto resortem stojí společnost Voyages, která teď také uvedla unikátní představení Wintjiri Wiru, které nejen vypráví příběh původního místního kmene Mala, ale také se na jeho vzniku Aboriginci podíleli.
Tradiční legendu o zlém duchovi a svých předcích, kterou si Anangové předávají po generace už tisíce let, vypráví jedna z nich, Christine Brumby, za doprovodu světelné show tvořené tisícovkou dronů a laserů. A celé se to odehrává při západu slunce a za tančícími drony se v dálce tyčí Uluru.
Život domorodých lidí přibližuje také interaktivní workshop Karrke Aboriginal Experience v nedalekém Kings Canyon, který tu pořádá společnost Discovery Parks provozující také ubytování.
Workshop vedou členové domorodé komunity a vysvětlí vám během něj, jak ve zdejších podmínkách – všude kolem je opravdu jen skalnatá oranžová poušť – dokázali tisíce let přežít, a umožní vám nakouknout do jejich výjimečné kultury.
