Téma emancipace prostupovalo celým jejím dílem, které dlouho stálo ve stínu jejího slavného manžela. Teprve nyní, dvacet let po své smrti, se Eva Švankmajerová plnohodnotně emancipuje na výtvarné scéně i jako svébytná umělkyně. V DOX právě začala její první samostatná retrospektivní výstava.
Na umělecké scéně dlouho stála ve stínu svého slavného manžela Jana Švankmajera. Přitom se výtvarné tvorbě věnovala se stejným nasazením a působila spolu s ním od začátku 70. let v surrealistické skupině. Společně manželé vystavovali sice už od šedesátých let, ale samostatná tvorba Evy Švankmajerové dosud veřejnosti komplexním způsobem představena nebyla.
Po velké loňské výstavě Disegno Interno v kutnohorské GASK, která k příležitosti devadesátin Jana Švankmajera rozsáhle představila tvorbu obou manželů, a vydání monografie s názvem Jsem malířka, se nyní Eva Švankmajerová, která žila v letech 1940 až 2005, konečně dočkala i první samostatné výstavy – a to v Centru současného umění DOX.
Její název vycházející z díla „Běda obrazu, který potřebuje slovní výklad“, je přitom dost paradoxní. Obrazy Evy Švankmajerové v sobě totiž ukrývají mnoho významů odvozených od momentů z jejího osobního života, ironickou interpretaci dějin a umění, všeobecné úvahy nad fyzickým údělem žen i dobové politické narážky. A jejich pochopení se bez kontextu neobejde.
Už vůbec to pak neplatí pro její rébusy, které šifrovaně ilustrují různé výroky. Naopak mediumní kresby, jimž se začala věnovat od devadesátých let v rámci působení v surrealistické skupině, vysvětlení nepotřebují – jedná se o automatické zobrazení proudu nevědomí, který v danou chvíli zrovna vedl její ruku.
Foto Galeria Klatovy / Klenová
DOX prezentuje vedle maleb a kreseb také originální keramiku, malovaný nábytek nebo návrhy filmových plakátů Evy Švankmajerové.
Ta přitom původně vystudovala řezbářství a scénografii, což se později projevilo i ve společné tvorbě s Janem Švankmajerem, za nějž se provdala v roce 1960. Šlo o ještě tentýž rok, kdy se seznámili při práci v divadle. Společná díla však na výstavě prezentována nejsou, až na kulisy z filmu Jáma a kyvadlo.
Samostatná tvorba Evy Švankmajerové je neodmyslitelně spjata především s jejím soukromým životem i tělesnou intimitou. „Její tvorba je velmi niterná a vychází z jejího vlastního prožitku. Upřímně v ní sděluje veškerá svá traumata a problémy,“ říká kurátorka výstavy Anna Pravdová.
Foto Tomáš Cindr / DOX
Na plátně Švankmajerová reflektuje okamžiky související s fyzickou rovinou života ženy a jejím tělesným prožíváním, jako je porod, menstruace či deflorace. Když je vystavovala v půlce osmdesátých let v Praze, jednoho z návštěvníků to natolik popudilo, že několik z nich prořízl.
Ani zobrazení vztahu s manželem se ale umělkyně ve svých obrazech nevyhýbala, humorně jej pojala například v cyklu Podvojné účetnictví.
Častěji než veselé okamžiky svého života ale reflektovala své tíživé nálady a myšlenková rozpoložení, ač jejím stylem, inspirovaným v naivismu Henriho Rousseaua, vyznívají vždy i se špetkou humoru a ironie. V dětství malířka dočasně trpěla hluchotou a vychovávala ji babička, jíž měla kompenzovat ztrátu syna. Její matka se přitom věnovala jejím dvěma bratrům.
Foto Jan Slavík / DOX
Touhu po rovnoprávnosti žen, kterou však kvůli fyzickým rozdílům považovala za nedosažitelnou, vtělila Švankmajerová i do svého Emancipačního cyklu, který patří k vrcholným plátnům její tvorby. Interpretovala v něm slavná díla starých mistrů obrácenou optikou, když v nich prohodila role žen a mužů.
Boticceliho Venuše je v jejím obraze Venoušem, v její parafrázi na Manetovu Snídani v trávě kolem oblečené ženy polehávají nazí muži a na rozdíl od Rubense unášejí na jejím obraze Leukippovy syny, ne dcery.
Podobně jako její manžel se i Eva Švankmajerová inspirovala arcimboldovským principem manýrismu a v jednom souboru jejích obrazů je tam možné hledat další ukryté tvary, jako je například keř v podobě vlka na obraze s červenou Karkulkou.
Silný je i motiv „Vanitas“ – lebky symbolizující spravedlivý osud všech lidí. „Manýristická zátiší s lebkou tu transformuje do krajiny a zároveň se tím vysmívá všemu potentátství a lidem, kteří si na něco hrají a zakládají si na svých pozicích. V těchto obrazech vidíme, že stejně všichni skončíme stejně,“ říká kurátorka s tím, že na Evině životě i tvorbě je výjimečné to, že ona si na nic nehrála a za nic se neschovávala.
„Neměla ráda autority, politiky ani učitelky. V obraze Pedagožky zlatoústé se vysmívá autoritě učitelek, které znásilňují svobodnou dětskou a tvůrčí duši,“ dodává Anna Pravdová.
Foto DOX
Na svých obrazech se Švankmajerová vysmívá různým autoritám. Na obraze Tenis například zobrazila Stalina, jak hraje tenis se svou vlastní hlavou. Podle kurátorky ale jeho tvář namalovala podle fotky Klementa Gottwalda, jemuž přimalovala knír.
Politiku ironicky komentovala i ve svých rébusech, kdy se vysmívala různým frázím, které v tehdejší době zaplavovaly každodenní život. Jednou z nich je například „Mír bude zachován, vezmeme-li zachování míru do svých rukou“.
Manželé Švankmajerovi se v roce 1968 rozhodli emigrovat do Rakouska, z nějž se ale brzy zase vrátili domů a veřejně pak až do roku 1989 vystavovat nemohli. „Celá surrealistická skupina se scházela v ilegalitě, nemohla vydávat své texty ani vystavovat,“ dodává Pravdová.
Surrealisté se zajímali o alchymii, hermetismus a psychoanalýzu a pracovali s nevědomím a sny. Typickou prací Evy Švankmajerové, která tento směr odráží, je velký cyklus Mutus liber, který vychází ze záhadných rytin ze 17. století.
Foto Jan Slavík / DOX
Nezanedbatelnou částí díla Evy Švankmajerové je, podobně jako v tvorbě jejího manžela, explicitní erotická linka, pojatá spíše humorně než lascivně. Propisuje se i do její keramiky; její mísy mají bradavky a džbány vyříznutý otvor ve tvaru ženských pohlavních orgánů nebo penisu.
„V devadesátých letech bylo natočeno, jak je Eva osobně instaluje na výstavě v Klatovech. Je to velmi vtipná scéna, protože se jí to nedaří složit a otáčí džbány tak, aby to na nich nebylo vidět. A Jan Švankmajer jí na to říká, proč to dělala, když to nechce ukazovat, ať na to hodí hadr,“ říká Pravdová s tím, že se umělkyně obávala, co na to řeknou sousedi.
„Navzdory tomu, že to vypadá, jako by Švankmajerovi byli trochu exhibicionisté, v soukromí takoví nebyli. Eva byla velmi stydlivá a uzavřená,“ dodává.
Foto DOX
Práci s keramikou si Švankmajerová osvojila už v dětství, kdy vyrůstala v oblasti, kde má velkou tradici – Kostelci nad Černými lesy. V jiné keramické sérii džbánů také zhmotnila porod hrnku, jako by šlo o animační filmovou sekvenci.
Tvořila i spolu s manželem, kdy tuto keramiku signovali „J a E Kostelec“. Společný výtvarný ateliér ale měli na Šumavě, kde si ještě za minulého režimu pořídili malý zdevastovaný zámeček a trávili tam léto. Eva Švankmajerová navrhla také řadu filmových plakátů – a to nejen k titulům jejího manžela, ale i k filmům Věry Chytilové nebo Karla Kachyni.
Foto Jan Slavík / DOX
Největším inspiračním zdrojem kromě vlastního života byla pro Evu Švankmajerovou především poezie: „Co se znám, trpím cyklickými depresemi. Vždycky, když jsem se zabývala poesií, kteroukoliv z jejích forem, mi bylo líp či snesitelně. Vždycky. Běžný život se svými vztahy a prchavostí a pachtěním mě míň bolel. A mohla jsem takto leccos oplácet,“ zapsala si jednou do deníku.
I její dílo je plné poezie, která se dá číst temně i humorně – především ale vyzařuje autenticitu, pro niž po dosud málo známém díle Evy Švankmajerové v současnosti velice touží i sběratelé.
