„Umění je pro mě neodmyslitelnou součástí života,“ tvrdí. Svými obrazy zaujala na prestižním veletrhu umění Volta v New Yorku, díky čemuž se Sofie Švejdová zapsala do povědomí na současné umělecké scéně u nás i v zahraničí.
Absolventka Střední umělecké školy designu v Praze a pražské UMPRUM má za sebou i stáž na Royal Academy of Fine Arts v Antverpách. Dnes Sofie Švejdová tvoří převážně abstraktní a expresivní obrazy. Asi před rokem zcela odložila malířské štětce a maluje pouze prsty.
„Udělala jsem to kvůli výstavě v Karpuchina Gallery s názvem Skleník. V době covidové jsme žili na chalupě a tam jsem neustále ryla záhony a kontakt z hlínou a půdou mi přišel podobný jako ten s barvou,“ popisuje. Začalo ji to bavit a svými prsty pomalovala už zhruba 400 metrů čtverečních.
Právě díky tomu, že dělá věci jinak, jsou její díla oblíbená. Nejraději se realizuje na větších formátech, které následně prodává za zhruba 150 tisíc korun. „Ale přirozeně maluji i menší a aktuálně i olej na papíře. U těch ceny začínají na deseti tisících.“
Cenotvorbu odkoukala od galeristy Jiřího Švestky a nijak radikálně ji nemění. „Je to pomalý proces, který se odvíjí od výstav, veletrhů a jiných pracovních úspěchů. Teď ceny konzultuji s mou současnou galeristkou Alexandrou Karpuchinou. Je pro nás důležité dílo nepodcenit, ale zároveň udržet dostupnost třeba právě těch menších prací. Nepotřebuji, aby se mi hromadily v ateliéru,“ vysvětluje malířka.
I když tvoří teprve pár let, už se jí podařilo získat stálé sběratele, a to jak v Česku, tak v cizině. S majiteli je stále v kontaktu, díky čemuž mohou doplňovat své sbírky. „Moji zákazníci, ale i obecně zájemci o umění, jsou stále více lidé z takzvané střední třídy. Umění už i u nás přestává být nedostupné zboží pro elity. Je to zdravý trend, který svědčí o tom, že se lidé naučili žít a ne jen přežívat. Také se nebojí do umění investovat,“ pochvaluje si.
I když by se mohlo zdát, že si k ní zákazníci hledají cestu i skrze Instagram, opak je pravdou. „Na první dojem to funguje, ale nakonec rozhoduje osobní setkání se mnou a především s mými díly. V mých obrazech je hodně věcí a energie, která se nedá předat přes fotografii na malém monitoru nebo telefonu.“
Daří se jí i u státních institucí, které ji oslovily paradoxně právě skrze Instagram, a vznikla z toho řada skvělých výstav jako například ta v galerii Vyšehrad nebo nadcházející v Galerii současného umění a architektury v Českých Budějovicích, která startuje v září.
Agenta ale Sofie zásadně odmítá. „V Česku se to finančně nevyplatí, je to spíš trend amerického trhu. Agenta musíte finančně ohodnotit a pokud autorovi zůstane z prodeje jen 45 procent, přijde mi to směšné,“ konstatuje.
I když se bránila i zastupující galerii, nakonec svolila ke spolupráci s Karpuchina Gallery. Kromě prodejů se jí starají o zastoupení na veletrzích, kam by se jako jednotlivec dostávala jen těžko. Navíc tak má skvělou příležitost propojit se se světovými galeriemi a zahraniční klientelou.
Myslí si Sofie, že jsou teď ženy umělkyně více vidět? „Tyto genderové tabulky jdou mimo mě. Já tvořím jako člověk, ne jako žena. Myslím, že by se mělo dbát spíše na kvalitu než na pohlaví autora,“ odpovídá rázně.
V pandemii se jí dařilo, změnila způsob tvorby, ale za zásadní moment kariéry to rozhodně nepovažuje. „Ten nastane, až umřu. U mě jde spíš o kontinuální a upřímnou práci. Největší strach mám z ustrnutí. Vždy, když mám pocit, že jsem některou techniku zvládla, nebo mě lidé začnou moc chválit, je to pro mě výstražný prapůrek, že musím jít dál. Ráda si dávám překážky a pak mám radost z jejich překonání,“ vysvětluje.
Takovou vysněnou překážkou je třeba výstava v newyorské Momě. Aktuálně se mladá autorka těší na zmiňovanou výstavu v Českých Budějovicích a na veletrh SWAB v Barceloně na začátku října.
