Některé projekce z festivalu ve Varech ve vás z různých důvodů zůstávají i po letech. Já to tak mám třeba s Duší Paula Giamattiho, úplně prvním filmem, který jsem na svém prvním festivalu v roce 2009 viděl. Bez lístku, na akreditaci, na zemi ve Velkém sále. Nebo s Libanonem, dusivým válečným infernem, po kterém jsme se stejný rok nezmohli na slovo ještě daleko za Puppem.
Také si pamatuji, jak do Thermalu uhodil blesk, a projekce Čarodějnice s Anyou Taylor-Joy, jednoho z nejlepších hororů posledních let, se na dlouhé minuty zastavila. Ječelo se tak až na promítání filmu Bez kalhot, samozřejmě ve chvíli, kdy si Channing Tatum sundal kalhoty.
A v paměti mám třeba také dlouhý, klidný a hluboký spánek, do něhož jsem se propadl při Dobrých časech s Robertem Pattinsonem. Pak jsem na něj šel pro jistotu znovu a byl z toho jeden z mých nejoblíbenějších filmů vůbec.
Jeden takový zážitek mám ale i z letošního festivalu. Úplně na blind jsem šel na britský soutěžní film Bod varu. Nepředcházely ho žádné ohlasy z Cannes ani z Berlinale, netočil ho nikdo známý, ve Varech se promítal úplně poprvé na světě.
A pak najednou sedím bez dechu v narvaném Thermalu až do konce, který mě vyplivne do bouřlivých standing ovation. Co se to právě stalo?
Bod varu režiséra Philipa Barantiniho začíná bublat během jednoho večera v luxusní londýnské restauraci, jejíž kuchyni má na povel šéfkuchař Andy v podání Stephena Grahama. Tahle předvánoční šichta ale bude všechno, jen ne šťastná a veselá, když se všechno začne sypat ještě před příchodem prvních hostů.
Zázemím restaurace šmejdí kontrola z hygieny, chybějí suroviny, personál držkuje nebo přichází do práce pozdě. A když se otevře, ukáže se, že se manažerka prostor přebookovala. Navíc se navečeřet přišel i jiný šéfkuchař, jenž se stal celebritou a s nímž má Andy nevyřešené spory. Není divu, že v plastové lahvi, kterou Andy nepouští z ruky, není voda, ale něco ostřejšího. Všechno se mu rozpadá pod rukama, včetně osobního života.
Barantini, který sám pracoval jako kuchař v londýnských luxusních restauracích, natočil Bod varu na jeden záběr. Skutečně. Dvaadevadesátiminutový snímek odehrávají se v restauraci a před ní se podařilo po dlouhém zkoušení a dvou ostrých záběrech natočit hned napotřetí. Ve výsledném tvaru tak nemusíte pátrat po rádoby neviditelných „švech“, v nichž by se střihy skryly a forma na sebe ani nijak neupozorňuje jako nějaký laciný trik.
Spíš vás dokonale vsákne do nervního prostředí, jehož tempo diktované objednávkami, otravnými hosty i potravinovými alergiemi je opojně svíravé. Bod varu má možná parametry thrilleru, zároveň ale realisticky hledí na extrémně stresující práci, jejíž tlak lidé v gastru tlumí drogami i alkoholem.
Andy je tak ve fenomenálním Grahamově podání spíš tragickou postavou, která se snaží život marně vyžonglovat. Vzpomněl jsem si na Adama Sandlera v Drahokamu.
Pokud byste Bod varu chtěli zažít, máte jen jednu jedinou možnost, protože se film promítá pouze ve středu 1. prosince ve 20 hodin ve 37 kinech zapojených do akce Tady Vary ve vašem kině. Je to jedinečná šance, protože tenhle film přesně zhmotňuje sílu festivalů, potažmo kin, kde vás film může na hodinku a půl zcela pohltit.
Jen je možné, že si pak doma budete muset pustit Ratatouille na uklidnění.
