Oceňovaná fotografka a dokumentaristka Jarmila Štuková se ve své tvorbě často věnuje silným ženským tématům.
Reportovala například o násilí na ženách v Afghánistánu, dětské prostituci v Etiopii nebo žehlení dívčích prsou v Kamerunu. Její nejnovější dokument Moje nová tvář, který nedávno získal cenu veřejnosti na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, přichází s neméně naléhavým tématem.
Časosběrný snímek vypráví příběh Martiny, spoluzakladatelky projektu Burn Figters, který pomáhá lidem s popáleninami. Impulzem k založení projektu, za který získala Cenu Olgy Havlové, byla osobní zkušenost.
Martinu v listopadu 2013 její bývalý přítel polil kyselinou z autobaterie. Brutální útok jí způsobil popáleniny na obličeji, rukou i nohách a také ji připravil o zrak.
Dokument, vznikající téměř dekádu, mapuje její postupné vypořádávání se s následky útoku a návrat do běžného života. Zachycuje nejen klíčové události a velké kroky, ale také Martinin vnitřní boj, pochybnosti a bolest – fyzickou i psychickou.
Nově se musí zorientovat ve světě bez vizuálních vjemů, změnit životní styl, práci, koníčky a znovu budovat vlastní identitu s novým zevnějškem, na kterém si vždy zakládala. Musí se tak srovnat nejen s bolestivou léčbou a prostředím plným bariér, ale také s pocitem, že už ji kvůli jejímu vzhledu nikdo nebude milovat.
V jedné z úvodních scén, ve kterých se dozvídáme o podrobnostech osudového dne, jako bychom sledovali situaci z Martinina úhlu pohledu. A i když po většinu času slouží kamera spíše jako nestranný pozorovatel, její prožívání nám přibližují zintenzivněné okolní ruchy nebo rozostřené pozadí.
Zaznamenávané situace a výjevy z každodenního života doplňují také pravidelné videodeníčky, ve kterých se Martina svěřuje se svými momentálními pocity a zkušenostmi.
Navzdory minimalistické kameře a autentickému zaznamenávání každodenních výjevů se místy může zdát, jako bychom místo dokumentu sledovali klasický hollywoodský film. A v mnoha ohledech některé aspekty hollywoodského vyprávění doopravdy následuje.
Sledujeme psychologicky prokreslenou hrdinku, která se snaží dosáhnout konkrétního cíle – návratu k běžnému životu. V průběhu se potýká s řadou překážek, které se jí postupně daří překonávat. A po dlouhé a obtížné cestě se dočká šťastného a romantického finále.
Zásadní rozdíl ale spočívá v tom, že se nejedná o fikci, ale autentickou výpověď ženy z masa a kostí. Právě kvůli tomu by filmové zpracování mohlo snadno sklouznout k teatrálnosti. Autorkám se ale podařilo zvolené téma zpracovat velmi citlivě, a to i navzdory explicitnímu zobrazení reality.
Martinin příběh je totiž stejnou měrou inspirativní, jako je bolestivý. O to víc nás zasahuje, protože víme, že nepřestane existovat po vypnutí obrazovky či odchodu z kina.
