V dramedii Opravdová bolest bratranci cestují v Polsku na místa, kde trpěli jejich předci, zatímco diváci se vracejí do dob, kdy v televizi běžel cyklus Americké nezávislé léto. Necelých devadesát minut v kině už dlouho nepůsobilo tak lehce.
Ve druhé sérii seriálu Bílý lotos se trojice Američanů s italskými kořeny honosí v luxusním resortu vznešenou ideou, že se na Sardinii bude vzdělávat o svých předcích.
Je v tom vágní, banální představa, že se po dekádách nějak napojí na lidi, které nikdy nepotkali, což vyvrcholí scénou, kdy je ze svého pozemku vypoklonkuje italská stařenka, která v trojici plody svých kořenů rozhodně neviděla.
Podobnou, byť jemnější ironii, v sobě má i finále druhého režijního počinu herce Jesseho Eisenberga, v němž sám hraje muže jménem David.
Ten spolu se svým bratrancem Benjim, kterého ztvárnil Kieran Culkin, odlétá z New Yorku do Polska, kde mají navštívit dům, kde žila jejich babička, jež přežila holocaust. Po příletu se tak připojí k organizované skupině, v níž lidé nejen židovského původu sledují podobný záměr.
David a Benji jsou však jiní. Ten první je sice neurotický, ale vždy seriózní a adekvátně reagující, jeho příbuzný však takt postrádá.
Průvodci například na starém židovském hřbitově vmete do tváře, že skupinu jen zahlcuje daty a čísly, ve vlaku do koncentračního tábora Majdanek zase ztropí scénu ohledně privilegií. „Vám nepřijde divné, že skupina Židů v Polsku jede první třídou do koncentráku?“ ptá se.
Opravdová bolest se tak navzdory názvu přelévá do ironické komedie, v níž si Benji užívá, že může Davida vyvádět z míry, zároveň mu ale vyčítá, že se o něj přestal zajímat.
Benji je vůbec zajímavá postava, v níž Kieran Culkin (za roli často zmiňovaný mezi horkými oscarovými kandidáty) o pár stupňů zjemňuje svého nesnesitelného Romana ze seriálu Boj o moc, zároveň jde pořád o sobce, který na sebe potřebuje strhávat pozornost, jakkoli skrývá velké trápení.
V tom možná vězí hlavní otázka Eisenbergova scénáře. Jak vlastně nazírat na své problémy, které se zdají velké, na místě, kde se před několika dekádami děla ta největší zvěrstva historie?
Filmař nejvíc proslavený rolí Marka Zuckerberga ze snímku Sociální síť však k odpovědi naštěstí nepřistupuje s citlivostí vševědoucího robota, který by bratrance peskoval, případně před závěrečnými titulky jejich problémy příhodně vyřešil.
Opravdová bolest ale naštěstí ani nesklouzne k pohodlné relativizaci, kdy by konstatovala, že nějaké problémy přece byly vždycky, takže lze porovnat holocaust s bipolární poruchou.
Úsporná scéna v koncentračním táboře naopak pořád patří k nejsilnějším, zvlášť když kamera Poláka Michała Dymka nezakrývá, že Majdanek fungoval prostě na předměstí normálního města.
Na Eisenbergově konceptu může být iritující, že je mu v lecčems až příliš vidět do karet, že jde zkrátka o další malou milou konverzačku zkonstruovanou přesně pro potřeby festivalu v Sundance, v níž až na hraně parodie neustále znějí Chopinova klavírní nokturna, zatímco se kupí drobné anekdoty a jednoduché situace, v nichž se postavy postupně odhalují.
Naprosto osvětleno, chce se říct s odkazem na knihu Jonathana Safrana Foera, podle níž v Česku vznikl film velmi podobný Opravdové bolesti.
Eisenbergovi se ale pod tím vším možná podařilo vystihnout ještě jeden, skrytý detail, totiž vždy lehkým nekomfortem poznamenaný vztah mezi bratranci či sestřenicemi. Je totiž možná jedním z nejzvláštnějších, které v životě máme, protože si nejsme ani blízko, ani daleko.
Jako děti jsme začínali vlastně jako rodina, pak se z nás ale spíš stali přátelé. Často dost vzdálení. Je i tohle opravdová bolest?
