Neboj! K poselství prosincového čísla Forbesu se příběh stojící za úvodní fotografií víc než hodí. Jsem na ní s dovolením já – o pár kilo lehčí a o třicet let mladší.
Je z 26. června 1991 a pořídil ji Tomki Němec, autor výpravné fotografické knihy s nedvojznačným názvem Václav Havel, vydané o čtvrtstoletí později. Snímek, jehož jsem nechtěným hrdinou, zabírá strany 178 a 179.
V jednadevadesátém jsem byl na vojně, v té době povinné. Po listopadu 89 jsem nadšeně dýchal svobodu, ale u útvaru v Táboře mě přidusil šok, poněvadž jsem se znovu ocitl v komunismu: většina lampasáků se s demokracií těžko smiřovala a vlastně – jak jsem si myslel – ani nemusela.
Demokracie za zdi kasáren ještě nedorazila. Proto mezi důstojnickým sborem způsobilo paniku a ve mně škodolibou radost oznámení, že na návštěvu přijede prezident Václav Havel.
V termín jeho příjezdu na mě připadla služba v kuchyni. Nástup měl být v šest ráno, takže jsem byl zaskočen, když naši směnu povolali už odpoledne předchozího dne. Záhy jsem pochopil důvod: ze sklepa jsme na náklaďáky vynášeli prošlé konzervy a plné vozy parkovaly kdesi za městem, aby Havel neobjevil vojenský šlendrián.
Začali jsme po čtvrté odpoledne, končili v pět ráno a ze sklepa přešli plynule do kuchyně, jež musela být potěmkinovsky vycíděna. Kdo nikdy neviděl podlahu, z níž se dá jíst, nebyl zkraje léta 1991 v Táboře.
Před polednem bylo definitivně hotovo a rozkaz zněl jasně: někam se uklidit, nevířit prach. Uklidil jsem se na stůl sloužící k řezání masa a vzápětí zařezával. Po hodinách nepřetržité dřiny jsem se přitom mínil jen chvíli natáhnout.
Nehodlal jsem spát, jen na chvíli zavřít oči a… Mé otevření očí máte před očima, já těm svým nevěřil. Tím spíš, že Václav Havel vzápětí z okénka, v němž se objevil, zmizel. Jenže v příští vteřině stál přede mnou.
„S kým jste se vsadil?“ ptal se pobaveně a já koktal, že s nikým, že jsem nic nepředstíral. Těžko šlo líčit noční anabázi, auta – to jsou paradoxy, pane Vaněk! – plná konzerv v polích… Prezident se usmíval, z lampasáků za jeho zády šlehala neskrývaná zloba.
S jistotou jsem čekal trest. „Saiver se dostaví k dozorčímu útvaru, volá prezidentská kancelář,“ znělo naštvaně z tlampačů na chodbách kasáren. Přišel jsem k telefonu, na druhém konci se člověk z pověření Václava Havla zeptal, zda se mi nic nestalo, a po mé záporné odpovědi se rozloučil s tím, že zavolá zítra. Takhle to šlo zhruba týden, poté mi dal na sebe kontakt, kdyby něco.
Jediným trestem, můj pane prezidente, bylo pokárání před nastoupenou jednotkou. Bylo mi to směšně fuk a hlavně – už jsem se nebál! Věděl jsem, že totalita za zdmi kasáren byla jen zdánlivá, že šlo o klam. Věděl jsem při veřejném pokárání, že na tribuně nade mnou stojí komunisté, a zároveň věděl, že už mi nemohou nic udělat. Viděl jsem, jak jsou jejich nehezké uniformy prosáklé bezmocí.
Tenhle triumfální pocit ve mně zůstává, budu ho mít v sobě navěky. Vždy budu sluníčkář, protože se nechci v psím počasí brodit bahnem.
Od smrti Václava Havla je to dnes deset let.
