Náhodná policejní prohlídka, jeden tajuplný dobrodinec a nějakých 80 let – to všechno bylo zapotřebí, aby se čtyři obrazy, které byly svého času součástí asi miliardové sbírky uměleckých děl ukrývaných Hitlerovým dvorním obchodníkem s uměním, vrátily ke svým právoplatným majitelům.
Stejně jako tisíce dalších Židů po celé Evropě i rodina Deutsch de la Meurtheových opustila za druhé světové války svůj domov a dala se na zoufalý útěk před nacisty pochodujícími směrem na Paříž.
Od té doby uplynulo necelých 80 let, než přišla v září loňského roku Diegu Gradisovi, představiteli druhé generace židovských přistěhovalců z Francie, do jeho domu ve švýcarském městečku Rolle zásilka se čtyřmi menšími kresbami. Jednalo se o ta samá díla, která kdysi zdobila zdi pařížského sídla jeho dědečka, byla odkázána jeho babičce a později odcizena nacistickými okupanty. Nakonec skončily obrazy v soukromé, utajené sbírce syna Hitlerova dvorního obchodníka s uměním.
Pařížské sídlo rodiny Deutsch de la Meurtheových | Foto Forbes
Jak říká Gradis, „rabování uměleckých děl neobere člověka jen po finanční stránce, připraví ho to i o kousek vlastní identity“.
Tohle je příběh o dvou rodinách, čtyřech pozoruhodně hodnotných uměleckých skvostech a také o nápravě historické křivdy. Ale hlavně je o tom, jak si obrazy patřící rodině Deutsch de la Meurtheových našly cestu zpět domů.
Deutsch de la Meurtheovi
Gradisův pradědeček Henry Deutsch de la Meurthe byl francouzský průmyslník, jenž zbohatl na obchodu s ropou a spolu se svou rodinou žil v zámožném 16. obvodu Paříže.
Ke konci 90. let 19. století si Henry do interiéru svého okázalého sídla pořídil čtyři kresby od tehdy málo známých umělců: dva portréty – jeden černobílý a druhý v barvách, a dvě krajinomalby vyvedené v odstínech hnědé. Jeden z obrazů pod názvem Portrét dámy z profilu pocházel z ruky Augustina de Saint Aubina. Další představoval autoportrét malířky Anne Vallayer-Coster, mezi jejíž patrony se řadila samotná Marie Antoinetta.
Poslední dva byly zase díly francouzského malíře 18. století Charlese Dominiquea Josepha Eisena. Celkovou hodnotu těchto výtvarných děl přitom odhadlo německé ministerstvo kultury na poněkud skromných 5575 dolarů.
Prvotní skica obrazu Comedy Les Moissonneurs, 1768, od Charlese Dominiquea Josepha Eisena | Foto Forbes
Henry nakonec roku 1919 zahynul při tragickém výbuchu lodi, jejíž motor se snažil opravit, a čtveřici kreseb bylo souzeno zůstat v rodině tak dlouho, dokud nevypukne druhá světová válka.
Začátkem června roku 1940 opustila Gradisova babička Georgette Deutsch de la Meurthe Paříž a vydala se do Antibes za svou sestrou. Tu ale nacisté zatkli a poslali do Osvětimi, kde byla zavražděna, a tak se Georgette ujali znepokojení rodinní přátelé z Baselu. Ve Švýcarsku žila v exilu až do konce války. Gradisův otec se zase se svou sestrou vypravil do Maroka, kde bydlel jejich otec.
Opuštěného sídla Deutsch de la Meurtheových se mezitím zmocnilo vedení nacistických okupačních vojsk. Georgette se téměř okamžitě po osvobození Paříže roku 1944 do města vrátila, avšak po rodinném majetku nebylo ani stopy. Osamělá a opuštěná se už nedokázala přimět k tomu, aby se ve zpustlém domě znovu usídlila.
„Válka ji doslova zničila. Vzala jí sestru, se kterou si byly velmi blízké. Nikdy se z toho, co tenkrát zažila, úplně nedostala,“ vypráví Gradis. „V životě by nedokázala znovu žít na místě, které pro ni bez rodiny ztratilo veškerý význam.“
Druhý náčrtek Comedy Les Moissonneurs, 1768, od Charlese Dominiquea Josepha Eisena | Foto Forbes
Tak jako mnozí další Židé přeživší válku požádala i Georgette roku 1946 francouzskou vládu o restituce čtyř obrazů, nějakého rodinného nábytku a dalších uměleckých děl. Až do své smrti roku 1987 o tom ale nikomu neřekla, takže byla celá rodina obzvlášť zaskočena, když se v březnu roku 2018 od německého fondu Lost Art Foundation dozvěděla o kresbách, které se jí navíc jejich tehdejší držitel rozhodl vrátit dobrovolně.
Čtveřice obrazů za sebou měla skutečně dlouhou a prapodivnou pouť. Ve víru války přešla od jedné židovské rodiny ke druhé. Jejich osudy však měly pramálo společného.
„Neúnosné břímě“
Cornelius Gurlitt (na hlavním snímku) byl synem Hildebranda Gurlitta, jednoho z nechvalně známých nacistických znalců výtvarného umění, jehož úkolem bylo obstarávat díla pro Hitlerovo Führermuseum. Podle odhadů americké vlády zabavili nacističtí pohlaváři v letech 1933–1945 celou pětinu movitých uměleckých děl nacházejících se v Evropě. Po válce se přitom Hildebrandovi díky jeho vzdálenému židovskému původu v podstatě podařilo vyhnout trestu za jeho účast na rabování.
Když ovšem v září roku 2010 cestoval postarší, elegantně oblečený Cornelius vlakem z Curychu do Mnichova, pohraniční hlídka u něj našla podezřele velký obnos peněz. Případ byl předán daňovým úřadům, načež ke Gurlittovi zavítala s rutinní domovní prohlídkou policie a mimoděk učinila jeden z největších uměleckých objevů 21. století.
Autoportrét Anne Vallayer-Coster | Foto Forbes
Mezi odpadky a prošlými konzervami bylo v Corneliově bytě nalezeno téměř 1500 uměleckých pokladů, které zdědil po svém otci, včetně děl z rukou takových mistrů jako Claude Monet, Pierre-Auguste Renoir či Henri Matisse. Původně se hodnota znovuobjevené kolekce odhadovala na neuvěřitelnou miliardu dolarů, nejnovější posudky jsou ale o něco skromnější.
Objev vzbudil v Německu celonárodní senzaci, zčásti i kvůli Corneliově bizarnímu chování. Ten byl totiž známý tím, že ve svém bytě v lukrativní mnichovské čtvrti Schwabing žil jako poustevník.
Na své sbírce lpěl natolik, že si dokonce jeden kousek od Moneta vzal s sebou do nemocnice, uvádí Shlomit Steinberg, správkyně Izraelského muzea v Jeruzalémě.
Až do své smrti v roce 2014 nepřestal tenhle samotářský podivín hájit své právo na drahocenné dědictví, a to i přes podezřelé okolnosti, za nichž k předmětům jeho otec ve své době přišel.
„Co to je za stát, který si jen tak vystavuje můj majetek?“ rozčiloval se (se slzami v očích) Gurlitt mladší v rozhovoru, který roku 2013 poskytl německému listu Der Spiegel. „Musejí se ke mně vrátit.“
Široká mediální pozornost, kterou na sebe strhla Corneliova osoba, mezitím nedávala spát držiteli jiné umělecké sbírky s pochybnou minulostí a vazbami na Hildebranda.
Zanedlouho poté, co roku 2013 vypukla v médiích kauza s objevením Corneliovy skrýše, obdržela policejní stanice na jihu Německa žádost o vyzvednutí několika výtvarných děl z jistého soukromého objektu. Záhadný majitel, který se rozhodl výtvory dobrovolně odevzdat, přitom policii prozradil, že jsou napojené na Hildebranda Gurlitta, a to skrze jeho dceru (a Corneliovu sestru) Benitu.
Portrét dámy z profilu, Augustin de Saint Aubin | Foto Forbes
Právě mezi 22 uměleckými výtvory z Benitiny kolekce byly nalezeny i čtyři kresby z domu Deutsche de la Meurtheových, po nichž se před lety slehla zem.
Benita Gurlitt zemřela roku 2012 – krátce předtím, než se Corneliovo tajemství vynořilo na povrch. Jenže na rozdíl od svého bratra se Hildebrandova dcera za to, co po otci zdědila, styděla. V dopise z roku 1964, adresovaném Corneliovi, psala: „Myslím, že se z otcova nejdůvěrnějšího a nejcennějšího odkazu stalo neúnosné břímě. Pokaždé, když na něj pomyslím, přemáhá mě chorobný strach. Všechno, co máme, je uzamčené v grafickém kabinetu nebo ukryté za zataženými závěsy – ty práce nikdo nevidí a nikdo se z nich netěší.“
V rozhovoru pro Forbes Diego Gradis uvedl, že totožnost toho, kdo předal majetek jeho rodiny policii, zná. Slíbil prý však, že ji veřejnosti neodhalí.
Podle zpráv z německých médií patřil byt, z něhož byly obrazy odvezeny, Nikolausi Fräßlovi, Benitinu manželovi a někdejšímu učiteli výtvarnictví, sídlícímu v německém Kornwestheimu.
Svědci a poslové
V září roku 2018 přijal Diego Gradis pozvání německé vlády přijet do Berlína a kresby si prohlédnout. Tenkrát byly ještě součástí výstavy Gurlittovy „pokladnice“. Gradis poté fotky obrazů ukázal svému otci, který si živě vybavil, jak ještě před válkou visely na stěnách jeho rodinného hnízda.
„Samozřejmě ho to hluboce dojalo. Otci bylo zrovna 97 let. Je to opravdu dojemný pocit, znovu držet v rukou předměty, které kdysi patřily mé babičce a jejímu otci. Babička totiž neměla vůbec nic. Válka ji o všechno připravila,“ nechal se slyšet Gradis.
Kresby byly Gradisovi předány loni v září a momentálně jsou po dobu jeho cestování uloženy v trezoru ve Švýcarsku. Jejich vlastník s nimi ale plánuje vyrazit na výstavní turné, aby si je mohli prohlédnout lidé po celém světě.
Nejsou to ty nejkrásnější ani nejzajímavější obrazy v historii, přiznává Gradis. Jejich hodnota ovšem spočívá v tom, čím vším si musely projít. „Musejí se stát svědky a posly,“ dodává.
Nedatovaná fotografie Georgette Deutsch de la Meurthe | Foto Forbes
To, že od doby, kdy si kresby jeho pradědeček pořídil, zůstala čtveřice pohromadě, je hotový zázrak, pokračuje Gradis. Všechny obrazy podle něj pojí jakási „sourozenecká“ pouta a Gradisova rodina je za žádných okolností nechce rozdělit.
„Po celou tu dobu zůstaly pohromadě. Všechno, čím si prošly – je to zkrátka fascinující příběh. Neměl bych to srdce je od sebe odtrhnout,“ říká Gradis. „Spojuje je nějaká neviditelná, duchovní aura – opravdu mám pocit, že kdyby nebyly spolu, mohlo by se stát něco špatného.“
Gradisově rodině přitom štěstí přálo víc než mnoha jiným. Podle Andrey Baresel-Brand, která ve fondu Lost Art Foundation šéfuje oddělení pro dokumentaci ztraceného umění, jsou obrazy náležející rodině Deutsch de la Meurtheových čtyřmi z celkových devíti děl napojených na Gurlitta, která se mají vrátit ke svým právoplatným majitelům.
Pro zbytek pokladů z této sbírky, stejně jako pro valnou většinu uměleckých děl uloupených za druhé světové války je „návrat domů“ v nedohlednu. Skupiny jako německý fond Lost Art Foundation ovšem i nadále usilují o identifikaci ztracených uměleckých výtvorů a jejich předání majitelům. „Je to něco, co mohou židovské rodiny získat zpět,“ uvádí Baresel-Brand, „a domnívám se, že nic lepšího pro ně udělat nemůžeme.“
Nespočet muzeí odnedávna předměty, u nichž existuje podezření, že byly konfiskovány nacisty, vystavuje s cílem upozornit veřejnost na problematiku restitucí ukradeného umění. Jednu takovou výstavu pořádanou Izraelským muzeem v Jeruzalémě si podle Shlomita Steinberg oblíbili lidé z celého světa.
„Je to hodně dojemné. A to i pro návštěvníky, kteří nemají židovský původ,“ uvádí správkyně. „Už jen z lidského hlediska vás to zkrátka nemůže nechat chladnými.“
