Najít po téměř sto letech neznámou skladbu velikána české klasiky se nestává často – a přesně to se nedávno podařilo Institutu Bohuslava Martinů. Romance pro housle a klavír zazní ve světové premiéře již v úterý 8. listopadu na benefičním koncertě, který tato organizace pořádá s cílem upozornit na přínos hudební vědy v propagaci české kultury doma i v zahraničí.
Jak se pečuje o odkaz Bohuslava Martinů, jednoho z nejvýznamnějších světových skladatelů 20. století, v kontextu krize energií, války na Ukrajině a všeobecně upadající podpory do umění a kultury?
„Žádná hudba nevznikla zcela nezávisle na své době. Muzikologie jako vědecká disciplína proto pomáhá odhalovat kontext jejího vzniku a lépe chápat i aktuální hudební směry,“ vysvětluje Aleš Březina, ředitel Institutu Bohuslava Martinů. Jeho misí je shromáždit veškeré dostupné dokumenty o skladateli a tím dál šířit jeho hudební odkaz i význam pro českou kulturu.
Martinů totiž v důsledku politického vývoje prožil většinu života v zahraničí a české publikum tak jeho kompletní dílo dlouho neznalo. „Chceme ho symbolicky navrátit zpět do vlasti a umožnit, aby na jednom místě bylo možné dohledat všechny prameny, díky nimž se docení jeho přínos pro obraz České republiky jako kulturní a intelektuální země,“ dodává Březina. „A nakonec i upozornit na úspěchy českých vědců v oboru, o němž sice často slyšet není, zato ovlivňuje hudební interprety po celém světě.“
Díky mravenčí práci Institutu tak skladby Martinů zaznívají nejen v jeho rodné vlasti, ale i na předních světových pódiích od New Yorku po Tokio. Mají je v repertoáru špičkové orchestry a interpreti světového renomé jako François-Xavier Roth, Magdalena Kožená či Berlínští filharmonikové a Londýnský symfonický orchestr v čele se Sirem Simonem Rattlem.
Neúnavným propagátorem je i Jakub Hrůša, čerstvě jmenovaný ředitel Londýnské královské opery v Covent Garden, jehož můžete spolu s Březinou vidět i ve filmu 6 symfonií Bohuslava Martinů, uvedeném loni na ČT Art. Další film, hraný dokument Jakuba Sommera s názvem Můj život s Bohuslavem Martinů s Terezou Hofovou, Petrem Stachem a Annou Fialovou v hlavních rolích vznikal také za odborné konzultace Aleše Březiny.
Kromě toho Institut nezahálí ani ve virtuálním prostředí a pro veřejnost vytváří online katalog plný fotografií, korespondence a dalších zásadních pramenů.
Bohuslav Martinů se narodil ve věži poličského kostela sv. Jakuba v roce 1890. Celé město se mu složilo na stipendium na pražské konzervatoři: studia však nedokončil, později se stal hráčem České filharmonie a po odchodu do Paříže vyhledávaným skladatelem, který se přátelil s Francisem Poulencem nebo Janem Zrzavým.
Před nacismem utekl do Ameriky, kde se stal jedním z nejslavnějších autorů své doby. Jeho skladby si objednávaly legendy amerického hudebního světa jako Bostonští symfonici v čele s Charlesem Munchem a Sergejem Kusevickým, ale třeba i Albert Einstein.
Do rodného Československa se navzdory svému přání nikdy nevrátil, a když v srpnu 1959 zemřel jako americký občan, zanechal po sobě neuvěřitelný hudební odkaz čítající šest symfonií, patnáct dokončených oper a dalších téměř čtyři sta kompozic.
Nejdůležitějším úkolem institutu je tak příprava kritické edice díla – shromažďování a vyhodnocení veškerých dochovaných pramenů. Největší český muzikologický projekt tohoto století, který vychází v nakladatelství Bärenreiter, je naplánován na několik desetiletí dopředu: nyní je v tisku jedenáctý z celkem 106 plánovaných svazků. Už teď ale sbírá jedno prestižní ocenění za druhým.
„Jenom od vzniku Institutu do vydání prvního svazku uběhlo dvacet let,“ popisuje Březina rozsah projektu, jehož existence je z velké části financována soukromou Nadací Bohuslava Martinů. Ta byla založena v roce 1977 na popud Martinů vdovy Charlotty s cílem šířit skladatelův odkaz a spravovat příjmy z provozování jeho děl.
Jenže tantiémy se brzy stanou minulostí: za necelých sedm let autorská práva k Martinů skladbám vyprší. Tým Institutu v čele s Alešem Březinou proto přišel s elegantním nápadem, jak pomoci zajistit kontinuitu výzkumu i po roce 2029.
Skrze formát benefičních koncertů oslovuje české filantropy s ambicí představit jim dílo Martinů i přínos muzikologie pro českou kulturu. V komorním prostředí méně známých pražských koncertních sálů se od roku 2015 vystřídali špičkoví čeští i zahraniční interpreti jako íránsko-americký cembalista Mahan Esfahani, Ivo Kahánek, Josef Špaček, Martina Janková nebo Pavel Haas Quartet. Ostatně i Bohuslav Martinů měl svého mecenáše: Paul Sacher byl ve své době třetí nejbohatší muž planety.
„Díky benefičním koncertům jsme navázali úzkou spolupráci zejména s finanční skupinou RSJ, jejichž podpora bude zásadní v momentě, kdy Nadace Bohuslava Martinů přijde o hlavní zdroj svých příjmů, z nichž činnost Institutu již po dobu téměř třiceti let usilovně podporuje. Kromě toho jsme za pomoci Pavla Kysilky a dalších filantropů vydali knižně sbírku esejů Jakuba Hrůši věnovanou právě provádění Martinů díla,“ dodává Březina.
Sám Březina je úspěšným hudebním skladatelem. Jeho tvorba zazněla ve filmech jako Obsluhoval jsem anglického krále, Knoflíkáři nebo Musíme si pomáhat.
Zatím poslední benefiční koncert se uskuteční osmého listopadu v Profesním domě na Malostranském náměstí v Praze a kromě známých skladeb zazní i zmiňovaná Romance pro housle a klavír z roku 1930 v provedení Petra Nouzovského a Martina Kasíka.
Skladba pochází z pozůstalosti francouzského fotografa ukrajinsko-židovského původu Borise Lipnitzkého, a zcela náhodně ji v izraelské Národní knihovně v Jeruzalémě objevila muzikoložka Natálie Krátká. „Něco podobného mohl složit klidně během jediného dne,“ dokresluje Březina. Odkaz Bohuslava Martinů je zkrátka fascinující i dnes.
