Na začátku to byl příběh klasického digitálního nomáda. K práci stačil Tomáši Slavíčkovi jen notebook, tak proč nevyrazit do světa, neodpočinout si od studeného Česka a stereotypu v kanceláři.
Jeho malá pauza se ale trochu protáhla.
Čtěte také: Vítejte v kavárně, kde chtějí zákazníky naučit, aby si povídali
Pět let poté, co Slavíček vyrazil na cestu s jednosměrnou letenkou, ho najdete v Hanoji, hlavním městě Vietnamu. Sedíme s ním na břehu jezera a nad námi září červené a bílé lucerničky, které se táhnou až ke vchodu malé kavárny. Slavíčkovy kavárny.
Tomáš Slavíček ve své kavárně. (Foto: Patrik Walter)
The Sunset Café otevřel letos v dubnu, takže je to pro něj ještě pořád nezvyk. S provozováním kavárny žádné zkušenosti neměl, v hlavě si nosil jen sen, jak rád by si to někdy zkusil. A pak přišla šťastná shoda okolností. Ve chvíli, kdy hledal novou příležitost, se sama objevila.
„Jednou večer jsme tu seděli s přáteli. Kavárna patřila vietnamské ženě jednoho z nich. Několik let v tom jen utápěli peníze, nevydělávalo to. Já byl ve fázi, kdy pro mě focení a psaní, kterému jsem se dlouhá léta věnoval, byly jen rutinou. Trošku jsme popíjeli a já jim říkám: Tak mi na to dejte dva tři měsíce a já to tu změním k lepšímu,“ vzpomíná.
Nakonec to nebylo tak snadné. Trvalo dalších osm měsíců, než Slavíček prostory kavárny na břehu obrovského jezera Ho Tay dostal do rukou. „Ten barák jsem přebíral úplně prázdný, byl tu jen záchod a umyvadlo.“ Neradostný pohled. Nenechal se ale odradit a vzal to jako výzvu. „Aspoň si to tu můžu zařídit po svém,“ říkal si a najal si dělníky, kteří se opřeli do práce. Otevírali po týdnu!
Slavíček složil nové menu – napůl vietnamské, napůl západní. Najal a vycvičil vietnamskou obsluhu a téměř okamžitě se dostal do provozního zisku.
Takových podnikatelských talentů je spousta, ale nutno dodat, že rozjet byznys ve Vietnamu není jako otevřít si kavárnu na Letné. Slavíček denně překonává pořádně obtížné bariéry. V první řadě jazykovou: „Vietnamsky se učím za pochodu, což je složité, takže zatím umím jen základy. Hodně mi to komplikuje jednání s místními zákazníky. Dovedu od nich přijmout objednávku, ale už si s nimi nepopovídám,“ popisuje.
To je přitom pro získávání místních zákazníků klíčové. Zatím má proto stále zákazníky spíše z řad z expatů, se kterými si vybudoval osobní vztah. Teď by rád získal podobné klienty z řad místních.
Kromě jazyka mu to ale komplikují i kulturní rozdíly. „Místní jsou, co se týče jídla, velice konzervativní, neradi experimentují. Kdybych tu na to denně nedohlížel, začala by mi obsluha v kuchyni sama pomalu měnit recepty, aby se podobaly vietnamské kuchyni,“ směje se kavárník a barman v jednom.
Výhled z kavárny.
Kavárna se totiž po setmění mění na bar, a tak má Slavíček na pultu vyskládané mimo jiné i ořechovice od Žufánka. „Jsou spíš pro cizince, ale pár Vietnamců už také ochutnalo. Ti pak chtěli, abych jim z Česka dovezl pár lahví domů,“ usmívá se. V menu má ale i nabídku místních specialit, především kávu kupuje od lokálních zdrojů a připravuje ji po místním způsobu.
Vietnamci jsou také zvyklí na, řekněme, jiný styl obsluhy. „Servírka se k vám v restauraci nepohrne. Když něco chcete, tak si musíte zařvat přes celý podnik,“ líčí Slavíček. U něj to tak ale není. „Vysvětluji jim, že neprodáváme kafe. Prodáváme službu,“ tvrdí.
Nutno dodat, že když jsme kavárnu navštívili, usměvavá servírka u nás byla během půl minuty, automaticky nesla skleničku se studeným čajem a komunikovala s námi dobrou angličtinou. V chaotické a tradicionalistické Hanoji takový malý zázrak.
Snadné to Slavíček nemá ani s ostatními kavárníky v okolí. Ve Vietnamu je mezi podnikateli velmi silný konkurenční boj. Navíc od sebe bez zábran kopírují. „Jak má něco soused, musím to mít druhý den taky,“ popisuje místní smýšlení pětatřicetiletý dobrodruh. „Včera jsem fotil do nabídky nový koktejl. Dnes ho má kavárna vedle taky,“ dává k dobru nejnovější příklad. „Já ale naštěstí vím, že nebude tak dobrý, nejspíš nedodrží správný postup a namíchají tam nějaký levný alkohol, aby na tom ušetřili,“ mává nad tím rukou.
Sousedé o sobě občas dají vědět, třeba mu nametou smetí před kavárnu. „Tak to tady mezi podniky prostě chodí,“ krčí rameny. Tohle nezmění, může se tím jen přestat trápit. „Víte, co jsem naposledy udělal? Přinesl jsem dobrou zmrzlinu a donesl jim ji jako pozornost,“ směje se.
Všechny komplikace se snaží brát s nadhledem. Jen tak snadno ho nedostanou. „Ale i kdyby to tady nakonec nevyšlo a já musel zavřít, stejně si řeknu, že to byla sranda. Vždyť jsme rozjeli kavárnu v Hanoji!“
