Mahan Esfahani se narodil v Teheránu, vyrostl ve Washingtonu a před pár lety se usadil v Praze. Jeden z nejúspěšnějších cembalistů své generace studoval muzikologii a historii na Stanfordu, cembalo potom mimo jiné i u legendární Zuzany Růžičkové. Dnes vyprodává koncertní sály po celém světě.
Esfahani nahrává pro renomovaná vydavatelství a sbírá jedno prestižní ocenění za druhým. Díky bezprostřednímu vztahu k publiku dokáže pro „svůj“ nástroj uhranout i ty, kteří do té doby ani nevěděli, že vůbec existuje.
V repertoáru íránsko-amerického umělce najdete kromě Johanna Sebastiana Bacha a dalších barokních jmen třeba Steva Reicha nebo Iannise Xenakise. Komponují pro něj také výrazné osobnosti současné hudby jako Miroslav Srnka nebo Gavin Bryars.
Jeho nejnovější album „Martinů, Krása & Kalabis: Harpsichord Concertos“ vyšlo letos v únoru a zkoumá díla tří významných českých skladatelů 20. století. Nahrál ho společně se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu v čele s Alexandrem Liebreichem.
Jedná se o první ryze české album. Co vás inspirovalo k natočení alba složeného výhradně ze tří českých cembalových skladeb?
Album je vyvrcholením veškeré mé práce s českou hudbou za poslední dobu. Studoval jsem ji nejen se Zuzanou, ale i dávno předtím, než jsme se poznali.
Každá ze skladeb má v sobě něco jedinečného, co odráží českou zkušenost. V případě Martinů bych řekl, že naplňuje naději českých kosmopolitů ve 20. století. Můžete si to přeložit libovolně, ale Martinů přichází k estetické jistotě skutečně až ve Francii, Americe nebo Švýcarsku.
To je rozdíl oproti někomu, jako je Krása, který reprezentuje kosmopolitní tradice první republiky a jenž si v podstatě vysloužil závist kolegů za to, že byl jiný, ale zároveň velmi dobrý. Krása je opravdu vynikající skladatel. Ze všech skladatelů jeho generace mi vždycky připadal nejzajímavější, nejméně předvídatelný.
A konečně Kalabis reprezentuje tuto zkušenost v tom smyslu, že byl potlačován. Je to zkušenost s těžkostí lidského bytí v represivní době. Jak jsem napsal v bookletu, Kalabisem by mohl být každý z nás. Je v něm naděje a cynismus, který velmi dobře reprezentuje jeho dobu a místo. Ale samozřejmě to není zastaralá hudba, Kalabis je neuvěřitelně nadčasový.
Kdybyste mi řekli, že musím nahrát jediné dílo, byl by to Kalabis. Kalabis v jistém smyslu reflektuje všechny ostatní. Což je legrační, protože on je vlastně z těch tří nejvíc český.
Viktor Kalabis byl zároveň životním partnerem vaší profesorky, Zuzany Růžičkové.
Kalabise jsem se Zuzanou nestudoval. Hrál jsem ho předtím, než jsem k ní přišel studovat, a ona to slyšela v rádiu. Dala mi jasně najevo, že můj vztah k jeho hudbě by měl být na základě mých vlastních pocitů. Její vztah k jeho hudbě byl založen na jejich vztahu. A to jsem nikdy nemohl zopakovat.
Kdybyste měl na albu vypíchnout jedinou věc, která by to byla?
Pokud by nějaká hudba měla vyvrátit představu cembala jako věcného, suchého nástroje, myslím, že by to byly právě tyto tři skladby. V české hudbě je prvek, kdy klávesy hrají vysoce humánní, soucitnou roli a představují jakéhosi dramatického hrdinu s až příliš nedokonalými lidskými vlastnostmi.
Zejména v Krásovi, ale i v Kalabisovi je cembalový part hodně poznamenán určitým optimismem. Jako by sám Kalabis psal, že zná těžkosti života, ale že se nad ně povznáší. A to jakési vybočení z řady, chcete-li, myslím, že všichni tři skladatelé jsou také tak trochu outsideři, nepatří tam. Nejsou spokojeni se svými okolnostmi.
A to mě oslovilo. Takže všechny tyto prvky se v této nahrávce tak nějak objevují a bylo mi ctí ji natočit.
Jak byste popsal spolupráci se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a Alexandrem Liebreichem?
Bylo to asi potřetí nebo počtvrté, co jsem s nimi spolupracoval. Máme hezký vztah. A myslím, že to bylo příjemné i pro Alexandra Liebreicha, samozřejmě teď už opustil post hlavního dirigenta. Byl nadšený hlavně z Krásy.
Jsem rád, že jsem mohl prohloubit jeho seznámení s tímto repertoárem. Poprvé jsem také spolupracoval s hudební režisérkou Markétou Janáčkovou. Bylo to prvotřídní a jsem si jistý, že to není naposled.
Přebaly vašich alb nemají s těmi „klasickými“ mnoho společného a u tohoto alba tomu není jinak. Můžete o něm něco říct?
Ten přebal je v podstatě vtip. Díval jsem se na spoustu různých vizuálů. Docela mě fascinoval kubismus, i když historicky se kubismus s žádnou z těchto hudebních skladeb neshoduje. Někteří lidé mi radili neuvěřitelně nudné obaly, které vypadaly jako náhodné olejomalby Vltavy s Pražským hradem. Ale já si říkal: Můj partner je umělec – kromě toho, že překládá a studuje právo.
Jeho babička byla Češka, on sám se narodil ve Spojených státech. Ale vrátil se sem do České republiky a vytvořil si k této zemi pevný vztah. A je to ten správný člověk, který by mohl vytvořit přebal tohoto alba.
Takže ten umělec – Mikuláš Radek Danel – je vlastně Ephram Daniels a my jsme si jen vymysleli české jméno. A je to velmi dobrý obraz. To je celý příběh.
Poměrně otevřeně se vyjadřujete k tématům, jako je LGBT+ nebo diverzita v klasické hudbě.
Opravdu nemám problém otevřeně říci, že žiji se svým partnerem. V klasické hudbě v Čechách máte někdy pocit, že jste jediným gayem široko daleko. A to o této zemi nic nevypovídá, protože si myslím, že je to velmi tolerantní a otevřená země. Ale vypovídá to o tom, že klasická hudba se zde stará spíše o šíření dědictví a tradice než o odvahu držet krok s dobou, a to mi přijde velmi únavné.
Když jsem žil v Londýně, nikdy jsem nepovažoval za nutné vystupovat s mou sexuální orientací navenek, protože jsme byli v těchto společnostech víceméně akceptováni. Bez homosexuálů by klasická hudba v místech, jako je Londýn, neexistovala. Ale v Praze jsem v tomto ohledu dost důrazný. Kdybych nebyl, tak prostě nejsme vidět.
Ale abych to řekl jasně: to nemá žádný vliv na samotné provozování hudby. Nakonec jste ve službách skladatele. Vnášet do interpretace politiku identity je podle mě hloupost. Nežádám o odlišné zacházení. Žádám o rovné zacházení.
Říkám, že tu jsme, ale nejsme zastoupení. A jediné, co chceme, je účastnit se. Pokud se hlásíme ke klasické hudbě jako k mezinárodnímu hnutí, pak v něm má své místo i někdo jako já.
Narodil jste se v Teheránu a vaše rodina přišla do Spojených států hledat politický azyl. Jak prožíváte poslední měsíce, kdy Írán prochází bouřlivými časy?
Když se podíváte na Íránce v zahraničí, jsou to většinou poměrně úspěšní lidé. V Praze to vidíme na Festivalu íránských filmů, který vede íránský režisér žijící v Praze. Ale ať děláme v zahraničí cokoli, vždycky budeme outsideři. A myslím, že pro nás expaty bylo důležité sledovat, co se v Íránu děje, a podporovat to – ať už finančně, nebo osvětou. Protože nakonec se chceme vrátit a obnovit naši zemi.
Co je navzdory potížím, které současný Írán má, největším íránským vývozním artiklem? Řekl bych, že vzdělaní lidé. Všichni přispíváme ke kulturnímu životu a k finančnímu zdraví evropských zemí. Nechápejte mě špatně. Rád přispívám k českému kulturnímu životu, ale nebylo by skvělé, kdybych mohl přispívat ke kulturnímu životu ve své vlastní zemi?
Ve vašem repertoáru se snoubí hudba Bacha a dalších významných skladatelů barokní éry s moderní tvorbou 20. a 21. století. V čem se podle vás tato období překrývají?
Hlavní oblastí mého repertoáru je samozřejmě Bach. Ale míchám ho s moderní hudbou, ne proto, že by to byl nějaký koncept, ale protože se mi prostě moderní hudba líbí. Poměrně často také zadávám nové skladby, každý rok mám vždy asi čtyři nebo pět nových kompozic. Loni jsem v Kolíně nad Rýnem premiéroval nový koncert Miroslava Srnky s Gürzenich-Orchester Köln.
Cembalo je prostě způsob, jakým se vyjadřuji. Když mám jeden rok zničehonic zájem o vysoce dramatickou hudbu, pak hraji hodně Scarlattiho. Když mě další rok zaujme dvanáctitónová hudba, jako tomu bylo před dvěma lety, pak jsem v té sezoně hrál spoustu Xenakise. Kdoví, třeba příští rok budu zase hrát Xenakise.
Zuzaně Růžičkové by letos bylo 96 let. Jak na ni vzpomínáte?
Její rady se projevily až časem. Jako například: Nežádej úctu od lidí, kteří jsou předurčeni k tomu tě nepochopit. A vlastně na ni myslím docela často.
Důvodem, proč jsem u ní začal studovat, bylo, že s ní jsem poprvé skutečně pochopil podstatu hudby. A řekl jsem si, že na ničem jiném nezáleží. Ten zážitek byl opravdu tak extrémní.
Byl jsem ochoten se vzdát hodně věcí, abych tohle zažil. Nehrát na populární nástroj, přestěhovat se sem a nezůstat v Londýně. Mohl jsem se stát právníkem nebo se věnovat financím. Ale rozhodl jsem se pro tento život, protože hudba pro mě něco znamená.
A díky ní jsem si mohl odpovědět na otázku, co bylo důvodem, proč jsem se tak rozhodl. Ten pocit nedokážu popsat, ale člověk ho zažívá tak dvakrát do roka. A říká si: Ach, to je tak skvělé. A to stačí.
Letos také uplyne sedm let od takzvané cembalové vzpoury. Během koncertu v Kolíně nad Rýnem jste tehdy předvedl skladbu Steva Reicha a setkal se s takovým nesouhlasem některých posluchačů, že se koncert přerušil. Jak vás to nakonec ovlivnilo?
Zpětně si myslím, že co se týče otevření mého světa, to bylo pozitivní. Co se týče toho, že jsem byl v klasické hudbě označen za potížistu, protože zřejmě nemáme nic zpochybňovat, bylo to škodlivé. Ale samozřejmě z toho pak zjistíte, kdo jsou vaši skuteční přátelé.
To, co se stalo v Kolíně nad Rýnem, byl pro mě moment k zamyšlení. Místo abych mlátil hlavou do zdi a divil se, proč mi klasická hudba určité dveře jednoduše neotevře, ocení to, čím mohu přispět, prostě jiný druh lidí. Proto jsem šel do amerického pořadu NPR Tiny Desk, což je obecně fórum pro popovou hudbu. Vždyť Taylor Swift vystoupila na Tiny Desk. Mimochodem ona také miluje klasickou hudbu.
S Taylor Swift máte společnou ještě jednu věc: váš hudební katalog není na Spotify.
Ano, se Spotify mám velmi složitý vztah. Na svou hudbu nedávám licenci. Za svou práci si zasloužím dostat zaplaceno, není tu zadarmo. A pokud za ni nejste ochotni zaplatit, můžete si poslechnout něco jiného.
Od roku 2015 žijete v Praze, jak vás to ovlivnilo v osobním i pracovním životě?
Tady v Praze jsem se mohl soustředit a najít ticho. Bylo úžasné žít v Londýně nebo New Yorku, ale dělo se tak na pozadí hluku. Nemyslím tím hluk města, jen obecný hluk – kde vítězí nejhlasitější hlas.
Je to hluk, kde se neustále snažíte s někým si potřást rukou a masírovat ego. Ale nakonec jsem zjistil, že musím pracovat v tichu, abych dosáhl skutečného umění. Takže v tomto smyslu to bylo velmi dobré.
Když už mluvíme o Londýně, je tu jedno konkrétní místo, ke kterému jste dost připoutaný, a to je Wigmore Hall. Loni jste byl nejmladší osobností, která kdy obdržela ocenění Wigmore Hall Prize.
Je to velmi prestižní záležitost a předtím ji získali třeba Sir András Schiff, Angela Hewitt, Steven Isserlis, Takács Quartet nebo Menahem Pressler. Při té příležitosti jsem zahrál Bachovo Umění fugy.
A ironií je, že když jsem byl poté v Londýně, hrál jsem Scarlattiho v Queen Elizabeth Hall na druhé straně řeky, v Southbank Centre. Hned druhý den ráno mi zavolal John Gilhooly, umělecký ředitel Wigmore Hall, a domluvili jsme si termíny na roky 2026 a 2027. Jednou jsem nehrál ve Wigmore Hall a už se ptali na to, kdy se vrátím. A to je velice příjemné.
Foto Kaja Smith
Foto Kaja Smith
Ale takový vztah mám s mnoha koncertními sály: 92nd Street Y v New Yorku, Losangelská filharmonie, New World Symphony v Miami, Fundación Juan March v Madridu, Wiener Konzerthaus nebo filharmonie v Kolíně nad Rýnem.
V Praze existuje jedna koncertní řada, která mě podporuje a zajímá se o to, co dělám, a to je Radek Křižanovský a Český spolek pro komorní hudbu při České filharmonii. V příští sezoně tam budu mít opět recitál ve Dvořákově síni, a to s Hille Perl, hráčkou na violu da gamba.
Co vás baví na pražském kulturním životě?
Chci se seznámit s lidmi z jiných oblastí umění. Rád poznávám experimentální divadlo nebo výtvarné umění. Ale také další skladatele. Zmínil jsem Miroslava Srnku, ale velmi si vážím také Jana Ryanta Dřízala a Jakuba Rataje. Oba tito pánové jsou velice dobří skladatelé. A je načase, abych si u nich objednal dílo.
Když jsem doma v Praze, rád sleduji tvorbu některých mladých českých umělců. Například Indi Stivín, takový zajímavý hudebník. Velmi mě povzbuzuje sledovat někoho, jako je on. Být mladý člověk, který se teď věnuje hudbě, znamená potýkat se s mnoha obtížemi. Pokud chce někdo trávit svůj čas a život hudbou, má ode mě velký respekt. Tedy samozřejmě jenom, když pilně cvičí.
