Společnost Maurfilm patří v Česku na poli animovaného filmu k těm nejúspěšnějším a nejplodnějším. Její dva krátké filmy letos přivezly ocenění z festivalu v Tallinu, celovečerní Pohádky po babičce budou bojovat o evropskou cenu. Jak vzniká nejzajímavější animace u nás?
Společnost Maurfilm se na animovanou tvorbu specializuje již od roku 2003. Její pole působnosti je rozmanité – formátově, tematicky i esteticky. Tým producentů pečuje o studentské, krátkometrážní, zakázkové i celovečerní projekty, otevírá se koprodukčním spolupracím a slouží jako pomyslný inkubátor pro nadějné tvůrce.
Ve spolupráci s Akademií věd ČR Maurfilm vytváří hravě vzdělávací seriál NEZkreslená věda, zahraniční poroty festivalů uhranul autorskými filmy Darie Kascheevy s názvy Dcera a Electra, bravurní žižkovská groteska se zvučností pivní odysey Hurikán patří k vůbec nejlepším lokálním animovaným filmům posledních let, nedávno u nás odpremiéroval koprodukční celovečerák Pohádky po babičce, kterému se daří i na mezinárodním poli.
Ročně Maurfilm vyvíjí hned několik projektů, které sice stojí mimo mainstream, ale úspěšně hledají svébytné cesty k četným a rozmanitým diváckým skupinám, právě díky své různorodosti, což je v době dominující 3D počítačové animace stále těžší.
Projekty můžete vidět na YouTube, v televizi, v kině i na festivalech. Jeden ctí simplifikovanou metodu kresby, druhý loutkovou tradici, třetí zase pracnou malbu na sklo. Práci a dlouhodobou filozofii společnosti pro Forbes Life přiblížil producent Martin Vandas.
Jak hodnotíte rok 2025 v porovnání s předchozími lety?
Začátek roku byl neuvěřitelný, premiéra Pohádek po babičce před obřím vyprodaným kinem na Berlinale byla zážitkem na celý život. A stovky dětí, které se po filmu seběhly a potřebovaly si sáhnout na živého a loutkového „dědečka Arnošta“, byly komické i povzbudivé. A nedávná nominace na Evropské filmové ceny celoroční festivalovou pouť Pohádek jen podtrhla.
Naopak nyní podzim a obecně dění v českých kinech – teď nemluvím jen o Pohádkách, ale obecně – vyvolávají údiv a rozpaky. Diváci mizejí jak jarní sníh. A to skoro u všech titulů a žánrů. Na druhou stranu mě těší nárůst podílu menších kin. Ukazuje to na komunitní dění a na to, že ne všichni diváci na kino zanevřeli. A možná na fakt, že návštěva multiplexu se stává luxusní a postradatelnou zábavou, kterou si rodinný divák více rozmyslí.
Vedle Pohádek nám neuvěřitelnou radost dělají třeba naše dva krátké animované filmy – Hurikán a I died in Irpin, které oba splnily podmínky pro kvalifikaci na oscarové klání a uvidíme, jestli se v prosinci dostanou na shortlist.
Jakým způsobem si v týmu rozdělujete producentskou práci? Je každý zaměřený na určité odvětví, kterého se drží? Nebo je to projekt od projektu?
V tuto chvíli v Maurfilmu máme pět kreativních producentů a každý z nás pracuje na několika projektech zároveň, často na některých projektech pracujeme společně dva až tři. Dělba nemá souvislost s žánry, ale zčásti vyšla z nějakých okolností – od osobních vazeb, zájmu o látku až po uchopení nabídnuté příležitosti. Když jsme si nedávno dělali inventuru projektů v jejich různé rozpracovanosti, došli jsme k číslu osmnáct. Což je na malou českou produkci hodně.
Do jaké míry spoléháte na zahraniční koprodukce? Jak posléze taková spolupráce v praxi vypadá?
Obecně tvrdím, že animovaný znamená koprodukční. Pracnost, časová náročnost a s tím související ekonomika vlastně moc neumožňují dělat film jako čistě národní. Navíc koprodukce není jen o sdružování prostředků, ale o smysluplné spolupráci, sdílení kreativních zkušeností a talentů a v neposlední řadě i o přirozené cestě k větší mezinárodní distribuci – byť ani to není vždy automatickým pravidlem, ale minimálně příležitostí.
Jaká je ekonomická stabilita výroby krátkometrážních animovaných filmů? Spoléháte především na festivalová uvedení?
Krátké filmy mají podle mě pro producenty i celý obor více rozměrů než jen ekonomickou stabilitu. Je to laboratoř nových postupů, nových i zavedených talentů, příležitost bezpečněji zkoušet mezinárodní spolupráce, na které pak lze navazovat. A někdy i příjemné překvapení, co se týče distribuce i prestiže a budování mezinárodních vazeb a kontaktů.
Festivaly jsou dnes regulérní součástí distribuce a pro řadu filmů nabízejí příležitost nejen zviditelnění, ale budování si publika a povědomí. Je to samozřejmě také hrozně moc práce a komunikace, ale myslím, že to dává smysl pro obě strany. A trvá to přece jen kratší dobu než velké projekty.
Často spolupracujete se studenty – podle čeho je vybíráte, máte pro ně třeba nějaký specifický program?
Posledních pár let mám možnost být pedagogem FAMU na Katedře animované tvorby a každý rok mě znovu a znovu baví potkávat mladé, talentované a nadšené lidi. Jejich elán, energie i nadšení mi dávají smysl každý týden jezdit učit, i když honorář spíš pokryje cenu za parkování – a to, prosím, nemyslím vůbec jako kritiku. Takže možnost pak pracovat na některých studentských projektech je pokračováním podobných zážitků.
Zároveň jsme si v posledním roce museli říct, že budeme tuto spolupráci muset trochu omezit, protože i když se řekne „jen studentský film“, je to mnohdy stejné množství práce a nároků jako u profesionální produkce. A to i v případech, kdy má film svého studentského producenta a škola je erudovaným a konstruktivním partnerem.
Podle jakých kritérií se při schvalování projektů k výrobě rozhodujete?
Banálně by se dalo říct: scénář, scénář, scénář. Ale není to tak. V animaci se k tomu přidává výtvarno, které je rovnocennou součástí, předchozí zkušenosti a tvorba a také osobní energie, nasazení a přesvědčivost tvůrce. Protože obecně platí, že i naše krátké filmy jsou často prací na několik let a každý z nás zvažuje nejen ekonomickou rovinu, ale také časovou dotaci.
Jinými slovy, každý z nás si rozmýšlí, čemu chce svoji energii a čas věnovat. A když je to na několik let, tak si musíme od začátku říkat, že vás to musí bavit. Aby i ve chvílích, kdy se něco nebude dařit, jsme měli motivaci to nevzdávat, i když je cíl stále v nedohlednu.
Co je váš dosavadně komerčně nejúspěšnější projekt?
Historicky to bude asi fimfárovská trilogie. Dobře si vedla v českých kinech, ale sbírala také řadu ocenění a měla i své zahraniční úspěchy a distribuci. Dnes je stále atraktivním obsahem pro platformy a televize. Ale třeba první Fimfárum jsem s odstupem času, přes všechno proč ho mám moc rád, musel vyhodnotit jako „mezinárodně nedistribuovatelné“. Je to na podrobnější vysvětlení, ale prostě je to tak.
Z krátkých filmů to bude asi Dcera, jejíž oscarová nominace umožnila široké světové uvedení. Ale podobně si z novějších titulů hezky vede třeba Zuza v zahradách nebo již zmíněný I died in Irpin. A myslím, že i Hurikán nebo Ahoj léto! mohou fungovat dlouhodobě a úspěšně.
Jak vypadá vaše spolupráce s distributory, na základě jakého klíče je vybíráte?
Je to jistá alchymie, od vzájemného ohledávání se přes definování si cílů a společnou snahu je co nejlépe naplnit a vyhodnocování si, jestli se tak stalo. Každý film má jinou DNA a vyžaduje i trochu jiné uvažování a způsob práce. Přece jen je to stále „kusová“ unikátní výroba, přitom v ní fungují některé obecné zákonitosti i ekonomika.
Nepřemýšleli jste, že byste portfolio společnosti rozšířili i právě na distribuční aktivity?
Zčásti se tak trochu už stalo, stal jsem se společníkem společnosti Bear with me Distribution, která se zaměřuje na festivalovou a komerční distribuci dětských krátkometrážních filmů. Srdcem i hlavou je ale Lucia Dubravay Trautenberger, která se stará o veškerou exekutivu.
To, kam se jí podařilo za rok dojít, je pro mne obdivuhodné, obzvlášť když vím, kolik to stálo času a energie. Myslím, že se dostala za rok někam, kam se dá dojít tak za pět let. Ale uvidíme, co bude dál.
Jak se koukáte na restrukturalizaci Státního fondu audiovize? Mění se pro vás, potažmo celý tuzemský animovaný průmysl něco zásadního?
Je to velká změna a jsem obecně velmi zvědav, kam vše povede. Žijeme ve velmi dynamické a proměnlivé době a zčásti považuji Fond za stabilní a spolehlivý pilíř, zčásti jsem sám zvědav, jak se bude profilovat a jaké bude mít výsledky. Ale to je asi na samostatné velké povídání. Navíc Fond teprve začíná nabíhat a uvidíme, jak budou fungovat jeho jednotlivé orgány, jak se budou věci měnit a posouvat.
Česká animace v současnosti patří k mezinárodně slovutnému odvětví, ročně vzniká řada podnětných titulů. Jsou však podle vás nějaká systémová negativa či problémy, které je třeba řešit?
Posledních deset let se situace hodně změnila k lepšímu, ale myslím, že je stále co řešit. Obecně to, že animace a gaming mají svůj vlastní pilíř, je skvělé a nadějeplné. Velmi jsem ocenil třeba nastavení výše podpory pro animaci v rámci nových pobídek, ale uvidí se, jestli se všechny parametry nastavení osvědčí a jak budou fungovat jako stabilizační a prorozvojový prvek celého oboru.
Myslím, že je také prostor pro větší angažovanost České televize. Hrozně bych ocenil, kdyby si animace všimly i komerční televize a pochopily, jaké příležitosti nabízí. Nebo kdyby se v rámci nového Fondu podařilo systematicky rozvíjet seriálovou tvorbu. Nebo kdyby české projekty dokázaly přesvědčit globální platformy o své unikátnosti.
Jaké jsou vaše aktuální priority?
Už jsem zmiňoval naše oscarové a evropské aspirace – to jsou konkrétní velmi blízké priority. Na jaře Pohádky vstupují třeba do francouzské distribuce. Jsem hrozně zvědavý, prozatím máme skvělé reakce, ale kdo ví. Pohádkami chceme zkusit pracovat dál spolu s naším sales agentem.
Foto Maurfilm
Foto Maurfilm
V realizaci máme v tuhle chvíli tři až čtyři věci. Nový velmi nezávislý film Milana Klepikova Hroty, který zkoumá vztah mladých lidí a umělé inteligence, a dělá to hravě, originálně i zábavně, přitom svobodně. Je to projekt Jiřího Pecinovského, který vede i náš první VR projekt Efekt mořské panny Markéty Magidové, jenž mu pod rukama opravdu vyrostl v působivou mezinárodní koprodukci.
Kamila Dohnalová se mnou pracuje na dvou koprodukčních celovečerních animovaných dokumentech Suzanne a Modrý svetr se žlutou dírou, které bychom chtěli příští rok dovést ke zdárné výrobě. Mária Moťovská se teď kromě starostí o svého krásného malého syna stará o celovečerní film Rosentaal od Miroslava Krobota, který přišel se svou polární steampunkovou dobrodružnou road movie inspirovanou Eskymo Welzlem.
Z kraťasů bych určitě zmínil alespoň Pogogo, Knoflík nebo O Díře z Trychtýře a takhle bych mohl pokračovat dál a dál.
