Michal Cimala je jedním z nemnoha současných českých umělců, kteří slaví úspěchy i v zahraničí. Ke svým padesátým narozeninám „si nadělil“ velkou sólovou výstavu Tlaková vlna v Galerii Villa Pellé. Představuje především jeho nejnovější tvorbu včetně obrazů, „hlav“ a neonů, ale i náhled do autorových začátků na umělecké scéně.
Než se naplno vrhnul na přípravu nové výstavy, procházel se Michal Cimala ještě loni v prosinci po Miami se zlatou maskou na hlavě. Vyjel tam s Blankou Čermákovou z Trafo Gallery, aby si prohlédl veletrh Art Basel, jehož se v předchozích ročnících účastnil spolu s The Chemistry Gallery Petra Hájka.
Právě účast na této prestižní akci mu v posledních letech pomohla k tomu, že jeho sochy a obrazy vyhledává i řada zahraničních sběratelů. Zlatá maska, k níž ladily ještě aplikace na bundě a další artefakty, nebyla jen součástí umělcovy extravagantní image, ale i jeho dílem, které tímto způsobem prezentoval. Pojmenoval jej Achnaton.
Umělecky ztvárněné bundy jsou přitom signifikantní součástí Cimalova běžného šatníku: „Mou uměleckou uniformou je rockerský křivák, v němž jsem chodil i po Miami. Tam jsem k němu ale přidal i spoustu menších prvků včetně malých soch, které jsem nosil po kapsách,“ vypráví umělec, jehož aktuální tvorbu je možné vidět do 2. března v pražské Galerii Villa Pellé.
Dvěma hlavními linkami výstavy pojmenované Tlaková vlna, již připravil kurátor Petr Vaňous, jsou síťované obrazy vytvořené obtiskáváním autorských ručně vytvořených šablon a černé obrazy, s nimiž autor začal v únoru 2022 (shodou okolností v den ruské invaze na Ukrajinu).
„Jednoduché kresby na velké formáty jsem ale dělal už předtím. Mám rád zjednodušenou kresbu, která jde až ke kořenům – k dětské kresbě nebo art brutu. Realistickému zobrazení se vyhýbám, raději pracuji volným způsobem, z hlavy,“ říká umělec.
V barevné kresbě na černém pozadí navazuje na neonové obrazy, které dělá s Michalem Škapou: „Tady jsem se svítivost neonu snažil nahradit kresbou výrazně barevným olejovým pastelem,“ dodává.
Samotné svíticí neony ale Michal Cimala v obrazech používá také, kombinuje je s kresbou, malbou i obtisky vlastnoručně vyrobených šablon, které dílu dodávají plastickou strukturu.
Foto Tomáš Rasl
Foto Tomáš Rasl
Foto Tomáš Rasl
Foto Tomáš Rasl
Foto Tomáš Rasl
Foto Tomáš Rasl
Společnou práci založenou na použití neonu v kombinaci s malbou či sochou ukazují Michal Cimala s Michalem Škapou na výstavních projektech s názvem Duo Neone. Zatím poslední, s číslem 3, proběhl loni v listopadu v galerii Dolmen.
„Michal doufá, že jednou bude i Duo Neone 100,“ směje se Cimala. Oba umělci tvoří také součást uskupení Firma, spolu s Pastou Onerem, Janem Kalábem, Martinem Krajcem, Matějem Olmerem a Karlem Štědrým.
Pojítkem skupiny, která se poprvé představila v roce 2021 v Nové síni a dva roky poté v Mánesu (s podporou KodlContemporary), je idea, že nezávislý umělec musí být zároveň také manažerem svého úspěchu. Aktuálně skupina připravuje nový projekt, který by měl být v příštím roce představen v nových výstavních prostorách v centru Prahy.
Foto Klára Čikarová
Foto Klára Čikarová
Foto Klára Čikarová
Z výstavy ve Ville Pellé | Foto Klára Čikarová
Zatímco hlavní výstavní sály Villy Pellé plní především díla z posledních dvou let, podkroví bubenečské vily je věnováno Cimalovým starším obrazům od roku 2003. Tehdy měl svou první velkou výstavu v dnes již neexistující Galerii Nábřeží na Smíchově.
Právě tam se poprvé potkal s již jmenovanými postavami dnešní výtvarné scény. „A prodal jsem tam i své první obrazy,“ vzpomíná. Tehdy bylo možné pořídit Cimalovy obrazy i za deset tisíc korun, dnes startují na dvacetinásobku.
Ve svých sbírkách je mají například manželé Lettenmeyerovi nebo Robert Runták, ale i státní instituce. Jeden z jeho autorských hudebních nástrojů zakoupilo také Uměleckoprůmyslové muzeum v Hamburku po jeho tamější výstavě v roce 2011.
Na uměleckou scénu vstupoval rodák z Havířova v devadesátých letech, kdy studoval kov a šperk v ateliéru Karla Vratislava Nováka.
„Když jsem vyšel ze školy, bylo v Praze zhruba pět galerií. Dnes je nepřeberné množství galerií a výstav, v jeden den se v Praze koná třeba deset vernisáží, což je velmi dobře. Dnes už i stát v rámci své reprezentace v zahraničí – ať už na olympijských hrách nebo na světových výstavách EXPO – reflektuje současné umění,“ přemítá Cimala.
„Dnešní absolventi uměleckých škol to mají o něco jednodušší než my tehdy,“ dodává Cimala, který od roku 2006 působil na AVU v sochařském ateliéru Jaroslava Róny a Lukáše Rittsteina jako asistent.
Nejdříve vystavoval v různých neoficiálních prostorách: „Například v rámci Filmů z druhého břehu v Dejvickém divadle. Pamatuji si také na jednu výstavu ve sklepích Paláce Lucerna, kde jsem potkal třeba Jiřího Petrboka nebo Maxima Velčovského. Po třech dnech výstavu zavřeli pro rušení nočního klidu,“ směje se.
Nejdůležitější éra, která formovala Cimalovu další kariéru, začala v roce 2006, kdy spoluzakládal Trafačku ve Vysočanech, která dala základy dnešní Trafo Gallery sídlící v Holešovické tržnici. Ta umělce zastupuje dodnes.
„Začali jsme pořádat různé akce, tvořili jsme tam a vznikla tam i galerie, kde jsme mohli vystavovat. Tehdy jsme nemysleli na žádnou finanční návratnost toho, co jsme dělali, netvořili jsme sbírku. Finančně nás podporoval kamarád Saša Dlouhý, který také o Trafačce natočil dokument Chrám svobody,“ vzpomíná Cimala.
Během šesti let v dnes již neexistující Trafačce zorganizovali na 170 výstav. Na tu poslední s názvem Pátý přes devátý v roce 2013 přizvali třeba i Michaela Rittsteina, Davida Černého nebo Krištofa Kinteru.
Michal Cimala nevystavuje v takovém rozsahu jako nyní ve Ville Pellé příliš často. „Rád jsem zalezlý v ateliéru a soustředím se na práci,“ říká s tím, že stejné plány má i po skončení výstavy.
Práce u Cimaly zahrnuje i tvorbu hudební. Písňové texty, které píše pro vlastní kapelu ROXORM3N, v níž také hraje i zpívá, jsou rozesety také po zdech Villy Pellé. Hudbě se Cimala aktivně věnuje již delší dobu a také vyrábí již zmiňované originální hudební nástroje. Ty součástí výstavy ale nyní nejsou.
Teprve loni na podzim vyšlo kapele ROXORM3N první album s názvem Vysočany, pojmenované podle pražské čtvrti, kde měla kapela zkušebnu a kde dříve stála i Trafačka.
Jedna z písní oslavuje i Cimalovu oblíbenou žlutou barvu, která se propisuje také do jeho díla i image. Žlutá je například i obří plastika ve tvaru vnitřních ušních kůstek, již Cimala vytvořil loni pro město Litomyšl k příležitosti dvoustého výročí narození skladatele Bedřicha Smetany.
Vyjadřuje schopnost hudebního génia komponovat hudbu navzdory jeho hluchotě. Hudební témata se odrážejí i v Cimalových obrazech. Kurátor výstavy Petr Vaňous vybral například jeho velkoformátové plátno s motivem cyklistiky, které pracuje s kruhovým pohybem a motivem rychlosti.
„Je inspirované také nahrávkou Tour de France od Kraftwerk z roku 1981, kde je nasamplovaný dech cyklisty,“ dodává výtvarník. Podobný obraz ukázal Cimala už loni na výstavě Jízda v trutnovské galerii EPO1, kde dodnes zdobí kavárnu.
Vliv Cimalovy oblíbené hudby se otiskl i na neonové obrazy dvou hudebníků v maskách, kteří připomínají duo Daft Punk.
Masky jsou pro Cimalu velkým tématem již delší dobu: „Dělal jsem je už během studia na UMPRUM a zejména pak na stáži ve Spojených státech v roce 2001. Tehdy jsem využíval všemožný dostupný materiál. Stal jsem se specialistou na recyklování průmyslového odpadu, jako jsou odřezky trubek či plechů,“ vzpomíná.
Foto se svolením Michala Cimaly
Foto se svolením Michala Cimaly
Foto se svolením Michala Cimaly
Foto se svolením Michala Cimaly
Foto se svolením Michala Cimaly
Foto se svolením Michala Cimaly
Foto se svolením Michala Cimaly
Předloni z rozřezaných drátů posbíraných na místě Vysočanského mlýna vytvořil sedmimetrovou plastiku Roxorman, která stojí tamtéž.
Ve veřejném prostoru má Cimala jeden ze svých objektů i v Chicagu, i když tak trochu náhodou: „Na roletu kamarádova loftu, ve kterém jsme s mou ženou spali na svatební cestě, jsem namaloval její portrét jako spící múzy, za níž je již neexistující věž ‚Mordoru‘ na Žižkově,“ líčí Cimala.
„Když se můj kamarád z loftu odstěhoval, noví majitelé roletu nevyhodili, ale přemístili ji na cihlovou zeď u nadzemní dráhy. Dnes ji díky tomu denně vidí desetitisíce lidí,“ poznamenává. Cimalovu sochu má na zahradě své vily na Mallorce například také zpěvák skupiny Erasure.
Stopy Michala Cimaly vedou i do již zmiňovaného Miami. Na dvou ročnících prestižního světového art fairu měl úspěch s malými bustami, jeden z amerických sběratelů si jich koupil hned několik kusů. „Hlavy“ podobné těm z Miami jsou nyní k vidění i ve Ville Pellé – a to jak v bronzovém, tak ve skleněném provedení s barevným UV podsvícením.
Foto se svolením Michala Cimaly
Foto se svolením Michala Cimaly
Foto se svolením Michala Cimaly
Sochař je začal vyrábět poté, co ukončil abstraktní periodu hudebních objektů. Ta vyvrcholila v roce 2010 výstavou v Kunstgewerbe Museu v Hamburku a rok poté proběhla její rozšířená verze v DOXu.
„Pak jsem se na čas vrátil k figurálnímu sochařství. Měřítko jsem zmenšil do podživotní velikosti, abych se vyvíjel rychleji. Sochy jsem rozřezával, lepil, odléval a přidával k nim různé prvky. Můj záměr mohl vypadat nesrozumitelně, ale celá tato snaha měla vyústit v to, abych nakonec viděl, kdo jsem já sám,“ vysvětluje umělec.
Tuto rovinu tvorby poprvé představil v roce 2015 v pražské galerii Ex Post a později také v DOXu. Většina „hlav“ pak vznikala během období covidu, které se pak propsalo i do Cimalových portrétů lidí s rouškami a náhubky.
„Všechny hlavy jsme nafotili a nyní je připravujeme vydat knižně,“ prozrazuje. V únoru má být na výstavě pokřtěna nová publikace, která shrnuje jeho tvorbu za posledních 25 let.