Pokud se o animaci říká, že se dokáže vyjadřovat velmi přímým, ale zároveň metaforickým způsobem, není lepšího příkladu než Červené želvy. Tenhle osm let starý film studia Ghibli, který nenatočil Japonec, ale nyní sedmdesátiletý Nizozemec Michaël Dudok de Wit jako svůj celovečerní debut, se nyní vrací do českých kin. Pořád jde o podívanou z jiného světa.

Muž uvízne na pustém tropickém ostrově. Je tu pláž, bambusový les, skaliska, tůňka i pár krabů, žádný ráj v tom ale náš trosečník nevidí. Po prozkoumání této pevniny se chce se dostat co nejrychleji pryč, vysvobodit se z jejího sevření. Rozhodně necítí, že by tady mohly být naplněny jeho tužby, ať už jsou jakékoli. Tak si postaví vor.

Když se ale s pomocí plachty z listí vydá na širé moře, cosi z hlubin mu jeho provizorní bárku zničí. A pak znovu. A ještě. Ukáže se, že záškodníkem je majestátní červená želva, snad jakási strážkyně ostrova, která však ubohého ztroskotance kdovíproč nechce propustit. Frustrovaný muž tak s hlavou v dlaních usedá na pláž, kde se mu zčistajasna naskytne příležitost situaci vyřešit.

Dudok de Wit, jenž napsal scénář společně s Pascalem Ferranem, si ale dává záležet na tom, aby tenhle příběh formovaly i jiné síly než jen hrdinova vůle. Ta se někdy musí sklonit před tím, na co nemá žádný vliv a prostě přijmout to, co se naskytlo. Červená želva je totiž jedním z těch filmů, které do sebe dokázaly přirozeně absorbovat věci, o nichž často nedokážeme hovořit bez patosu.

Ostatně i sám Dudok říká, že jeho film nemá „poselství“, které by se dobře prodávalo v rozhovorech a které dnes musí skoro každý tvůrce vydefinovat pro marketingové účely. Při sledování filmu zcela beze slov tady opravdu cítíte, že se po vás chce jen obyčejné ztišení, které vás lusknutím prstu dostane do stavu, kdy je takřka nemožné téhle archetypální story o koloběhu bytí nepodlehnout.

Návratem k esenci a čistotě je ostatně i jednoduchá, částečně ruční a velmi realistická animace, která navzdory roztomilým krabům dělá z filmu vážnou, dojemnou, melancholickou záležitost.

„Když se budete dívat na tento film, doufám, že se necháte unést příběhem a nebudete nic zpochybňovat. Trochu jako byste se nechali unést hudbou,“ řekl v jednom rozhovoru režisér, jenž na filmu pracoval skoro deset let. O odevzdání se tak něco ví.