Příběh v Praze narozené fotografky Lucie Moholy by vydal na film. Nechyběla by v něm kapitola o vyrůstání v židovské rodině, dokumentování nejvlivnější architektury a designérských produktů Bauhausu, útěk před nacisty, zapomenuté negativy a boj o jejich návrat. Osud neznámé, přesto významné fotografky minulého století mapuje výstava Lucia Moholy: Exposures v pražské Kunsthalle.
„Objevit Lucii Moholy bylo jako zjevení,“ píše hlavní kurátorka Kunsthalle Praha v publikaci vydané k právě probíhající výstavě Lucia Moholy: Exposures. „Ukázalo se, že československá avantgardní fotografie, proslavená zejména díky mužům jako František Drtikol, Jaromír Funke a Jaroslav Rössler, měla i své zástupkyně,“ doplňuje.
Poprvé na tuhle v Praze narozenou fotografku narazila na výstavě L’Esprit du Bauhaus v Musée des Arts Décoratifs v Paříži, kde se zaujetím zkoumala jednu z vystavených fotografií zachycující mistrovský dům, který v německé Desavě nechal postavit vlivný architekt a ředitel Bauhausu Walter Gropius. Spíš než obsah hojně reprodukovaného snímku ji ale zaujalo, kdo ho pořídil.
„Nikdy předtím jsem si neuvědomila, že autorkou této emblematické fotky je žena. Dokonce jsem ani netušila, že se László Moholy-Nagy oženil s československou umělkyní, která s ním sdílela talent a vášeň pro fotografii,“ dodala.
Důvodů, proč byla fotografka Lucia Moholy neprávem opomíjena, je ale mnohem více. Zaprvé to byla žena a stejně jako mnoho jejích souputnic byla ve stínu svých slavnějších kolegů-mužů.
Zadruhé, v roce 1933, kdy utíkala z nacistického Německa do Londýna, si s sebou nevzala své cenné negativy pořízené v Bauhausu, a na dlouhou dobu tak nad nimi ztratila kontrolu.
A zatřetí: Fotografka Lucia Moholy nespadala do žádných kolonek. Věnovala se portrétní fotografii, fotila design a architekturu, našla uplatnění v tehdy vznikajícím odvětví mikrofilmu. Svůj talent projevila ale i při svých cestách do zahraničí – například do tehdejší Jugoslávie –, odkud přivážela skvělé reportážní fotografie.
Abychom její cestu k médiu fotografie pochopili, musíme udělat rychlou rekapitulaci jejího života. Lucia Moholy se narodila jako Lucia Schulz v roce 1894 do pražské německo-židovské rodiny. Vyrůstala na pražském předměstí – v dnešním Karlíně –, a vystudovala německé dívčí lyceum v Charvátově ulici.
V roce 1912 nastoupila na německou Karlo-Ferdinandovu univerzitu, kde studovala dějiny umění, po roce praxe v otcově advokátní kanceláři se ale v roce 1915 rozhodla odjet do Německa. Nejprve tu pracovala v redakci Wiesbadener Zeitung, později v nakladatelství v Lipsku a Berlíně.
V druhém zmíněném městě v roce 1920 potkala svého budoucího muže, Lászlóa Moholy-Nagye, maďarského malíře, fotografa a později i profesora na Bauhausu, jedné z nejvlivnějších škol architektury, designu a výtvarného umění minulého století.
Fotografie Lászlóa Moholy-Nagye z roku 1925 | Foto Lucia Moholy
Vzali se o rok později. Následně se spolu na pozvání architekta Waltera Gropiuse odstěhovali do Bauhausu ve Výmaru, který se následně přesunul do Desavy.
Ve Výmaru absolvovala Moholy v roce 1923 roční praxi u profesionálního fotografa Otta Eckera, teoretické znalosti si pak následně doplnila během dvousemestrálního studia v Lipsku, kde působila na Akademii für graphische Künste und Buchgewerbe.
Od poloviny dvacátých let fotografovala osobnosti ze svého okolí. Do dějin historie fotografie se dostala ale zejména díky snímkům z Bauhausu.
Pro kontext: během krátké činnosti školy byly produkty vzniklé v Bauhausu běžným smrtelníkům téměř nedostupné, obzvláště pokud šlo o prototypy – zejména nábytku –, které se nikdy nedostaly do výroby.
Jejich vizuální reprodukce je proto důležitá k pochopení toho, co všechno se na věhlasné škole vyrábělo, a jakou architektonickou, designérskou a výtvarnou vizi škola reprezentovala. „Fotografie Moholy tohoto období charakterizuje především propracovanost,“ myslí si teoretička a historička moderní architektury Robin Schuldenfrei.
„Jako by její fotografie Bauhausu byly víceúčelové nástroje sloužící konkrétním potřebám: Zdánlivě jednoduché záběry poskytovaly základní informace o budovách jako takových, současně však ukazovaly architektonické inovace a Gropiovy architektonické ideály,“ doplňuje.
Další linku pak představují právě pečlivě komponované a nasvícené produktové fotografie z Bauhausu. Fotografka zvěčnila například dózy keramického designéra Theodora Boglera, ikonické židle z trubkové oceli od Marcela Breurera nebo čajové sklenice od architekta Maxe Krajewského.
Čajové konvičky Marianne Brandt | Foto Lucia Moholy
„Ačkoli existuje jen sedm exemplářů čajových konviček od Marianne Brandt, zásluhou fotografie Moholy se jedná o jeden z nejznámějších předmětů z Bauhausu. Díky sériovosti, kterou její kompozice implikují, a častým reprodukcím těchto snímků vznikl dojem moderních, široce rozšířených produktů, jak je původně zamýšleli autoři návrhů i škola jako taková,“ vysvětluje Robin Schuldenfrei.
Lucia Moholy vytvořila v průběhu let rozsáhlý soubor fotografií zaznamenaný na velkoformátových skleněných deskách. Negativy si schovávala a aniž by za to dostávala zaplaceno, zhotovovala kopie pro osobnosti spojené se školou.
Na zadní stranu negativů vždy otiskla dvě razítka. Jedno se svým jménem, druhé s jasnou instrukcí: Bez svolení jsou reprodukce zakázány.
Kdyby jen Lucia Moholy dokázala dohlédnout do budoucna. Právě neschválené reprodukce jejích fotografií se později sepsaly důležitou kapitolou života. Když se v roce 1928 odstěhovala se svým manželem do Berlína, kde působila jako pedagožka fotografie na Itten-Schule, strávila se svými cennými negativy poslední roky života.
Po rozvodu a následném zatčení jejího nového životního partnera, aktivisty a poslance říšského sněmu za komunistickou stranu Theodora Neubauera, musela v srpnu roku 1933 odejít z nacistického Německa do londýnského exilu.
S sebou si vzala jen málo, své celoživotní dílo vepsané do těžkých a křehkých skleněných negativů nechala v Berlíně a svěřila ho do péče svému bývalému muži.
Po válce, během které vydala knižní bestseller Sto let fotografie 1839–1939 a zařídila si v Londýně vlastní fotografický ateliér, v němž fotila prominentní osobnosti z řad politiků, šlechty, akademické obce nebo postav britského antifašistického hnutí, se o své negativy přihlásila.
Dlouho je však i kvůli lživým informacím Waltera Gropia, který stejně jako rodina Moholy přesídlil do Spojených států, považovala za ztracené.
Pohled z okna Lucie Moholy v Desavě, rok 1926 | Foto Lucia Moholy
Budova Bauhausu zachycená v roce 1926 | Foto Lucia Moholy
Walter Gropius – jak se ukázalo později – negativy vlastnil celou dobu a bez svolení Lucie Moholy je hojně využíval a dělal z nich kopie. Když se pak začaly objevovat nově vydané publikace s jejími snímky, pojala fotografka podezření, že negativy někde skutečně existují a válku přežily.
V roce 1954 ho proto už podruhé kontaktovala s tím, zda nemá informace o tom, kde by skleněné desky mohly být.
„Z odpovědi se konečně dozvěděla, že jí byla existence negativů zatajena. Sedmnáct let od chvíle, kdy Gropius negativy převezl do Spojených států, konečně Moholy informoval, že měl celou sbírku ve skutečnosti u sebe.“
Dlouholeté přátelství mezi oběma se otřáslo v základech, nicméně po několika letech právních sporů dostala Lucie Moholy velkou bednu s negativy zpět do vlastních rukou.
Koncem padesátých let se pak Moholy přestěhovala do Curychu, kde se kulturně angažovala až do své smrti v roce 1989. Psala například umělecké kritiky pro Burlington Magazine a působila jako redaktorka uznávaných publikací jako Who’s Who In the Graphic Arts.
Z původních 560 negativů se jí vrátila ani ne polovina. Ani tento „zdrcující zážitek“, jak sama zkušenost později popsala, ji ale od fotografie neodradila. V padesátých letech cestovala po Blízkém a Středním východě, kde fotografovala a točila dokumentární filmy pro UNESCO.
Příběh této pražské rodačky a fotografky, která stojí za věhlasem Bauhausu, můžete nejen prostřednictvím jejích snímků poznat na výstavě Lucia Moholy: Exposures Kunsthalle Praha. Expozice trvá do 28. října 2024.
