Mezi vinicemi, na polní cestě. Jen kousek od moře, ale uchráněná od ruchu lidí. Tam je ukrytá venkovská usedlost ze sedmnáctého století. Jako v příběhu od Boccaccia se budete cítit nejen díky piniovým hájům, ale především díky péči Gabriely Kalouskové a Reného Bröstla.
Řekněte někomu, že budete trávit dovolenou (a to kdykoli v roce) v Toskánsku. Okolí tuto informaci přijme se zasněným, možná lehce závistivým úsměvem. „Ach, tam je krásně,“ většinou zazní.
Ano, to bezpochyby. Toskánsko je jedním z míst, kde se probudí touha po životě ještě o něco víc. Starobylé památky, pinie a cypřiše, olivovníky, cedry a fantastické jídlo. A víno.
Čas se zde zpomalí na tempo, kdy si tohle všechno můžete vychutnat, stejně jako úsměvy místních. Že to všechno nemůže být tak idylické? Pak se podívejte na romantickou komedii Pod toskánským sluncem. Příběh Američanky, která sem po rozvodu odjela na výlet a už zůstala, protože si opravila zchátralou vilu, je mimochodem napsán podle skutečné události.
A skuteční jsou i Gabriela, alias Gábi, a René i jejich toskánské podnikání. I když, až budete popíjet víno z rodinného vinařství, které patří k vile, houpat se v síti mezi stromy nebo až se ponoříte do bazénu a okolo uslyšíte jen cikády, budete si připadat jako ve snu. A stejně tak vaše děti, když po večeři, co pro vás vaši hostitelé připraví, uvidí, že se na stěnu usedlosti začala promítat pohádka.
„Představujeme si, co by potěšilo nás, kdybychom jeli na dovolenou, a snažíme se to dělat stejně,“ usmívají se Gábi s Reném. Jako mnoho byznys příběhů, i ten jejich začal z lásky. Nejen z té vzájemné, ale také k Itálii.
„Do Toskánska jsme se zamilovali. Pozorovali jsme kopečky z bazénu a jednou nás napadlo, že bychom tu chtěli žít. Ale v ten okamžik to byla jen myšlenka. Pak jsme odsud vozili olivový olej, vína a sušené sýry či masa nejdřív přátelům. Poptávka ale byla veliká, protože pouze s víny z této oblasti v Česku nikdo nepracoval,“ vzpomíná René.
Výhradně s toskánskými víny před deseti lety nikdo v Česku neobchodoval.
Zlom přišel v okamžiku, kdy René stál na kariérní křižovatce. Původní profesí strojař pracoval pro nadnárodní společnost ze Švédska, která měla pobočky v různých evropských městech. „Vyráběli jsme regály do supermarketů, obchodů s oblečením v České republice,“ vzpomíná.
Pak přišla firemní reorganizace a nabídka od partnerky Gábi. „Navrhla jsem Renému, aby si nehledal novou práci a zkusil se mnou podnikat. Vozit toskánské delikatesy a vína do Česka,“ rekapituluje Gábi. Sama pracovala v bance a toto zaměstnání jí zůstalo ještě krátkou dobu poté, co se přestěhovala do Toskánska.
Ale nepředbíhejme. Nejdřív je tu auto plné vín, sušených lahůdek a pár, který riskuje. „Díky našim častým cestám jsme měli kontakt na lokální vinaře. Začali jsme tedy lahve odebírat od nich, seznamovali se s tím, jak k výrobě vín přistupují, a budovali si s nimi vztah. Přespávali jsme v autě, nechtěli jsme si dovolit jiné než úplně nezbytné výdaje,“ vypočítává René.
Prvním místem, kde své toskánské dobroty začali prodávat, byly trhy na Náplavce. „Před deseti lety to tam nebyl tak rozjetý byznys. Měli jsme kamaráda s loďkou a prodávali jsme toskánská vína z loďky,“ popisuje Gábi.
Později zde postavili ponton, kde byl malý bar s kuchyňkou. Gábi s Reném zde servírovali jednoduchá jídla, krájeli sýry a salámy. Velmi rychle se stali jedním z nevyhledávanějších míst Náplavky.
I ty, kteří za nimi nechodili primárně kvůli vínu, okouzlil jejich přístup. Vřelý, přátelský, plný zájmu. I dnes je v jejich toskánské usedlosti právě tento vztah něčím, co si vás hned získá. Také oceníte jejich doporučení pro restaurace, které vám rádi zamluví, rady, kam si zajet na výlet, nebo rychlost, se kterou vám seženou skútr i elektrokolo.
Úspěch na nejrůznějších vinařských slavnostech i food festivalech také donutil Gábi a Reného přehodnotit jejich počáteční strategii. „Chtěli jsme mít e-shop, nikoli kamennou prodejnu. Protože to ale ještě bylo před covidem a tehdy lidé nakupovali hlavně v obchodech, nikoli na všech těch Košících a Rohlících, cítili jsme, že ještě nenastal čas fungovat jen online,“ přiznává René.
Obchod Tuscany Taste otevřeli během pěti měsíců. Klientelu měli zaručenou, byli to jejich zákazníci z farmářských trhů. „Na začátku jsme do byznysu investovali okolo 250 tisíc. Tolik jsem se risku nebála. Říkala jsem si, že v nejhorším to sníme a vypijeme,“ směje se Gábi.
Pokud by se podnikání nepovedlo, tak bychom investice v nejhorším snědli a vypili.
Realizovat plán s prodejnou si pak vyžádalo dalších osm set tisíc, které pocházely z úspor i malé půjčky. Češi si vztah k prémiovým vínům, oleji, sýrům a šunkám, i vlastnímu chlebu od Gábi a Reného, našli nejen v rámci nejrůznějších trhů, ale chodili si pro ně také do obchodu.
Cesta k podnikání s toskánskými delikatesami ale nebyla jen hladká.
„Toužili jsme například dodávat naše produkty do různých restaurací. Ale narazili jsme vždy na problém s cenou. I velmi luxusní podniky odmítaly kvalitnější suroviny kvůli ceně. Byli jsme šokováni, že někteří šéfkuchaři budou raději vařit s tou nejobyčejnější mozzarellou, která chutná jako plast,“ ošívá se Gábi.
Nyní má Tuscany Taste několik vybraných partnerů, kterým dodává své lahůdky a vína. „Roli hrají naše osobní vztahy. Chceme, aby produkty od nás prodával někdo, komu chutnají a kdo jim rozumí,“ rekapitulují.
Nechceme dodávat naše produkty všem, ale pouze podnikům, které k nim mají osobní vztah.
Z podnikání v pražském obchodě ve Štěpánské ulici je to ale k usedlosti poblíž etruské Volterry pořádně daleko. Anebo ne?
„Naši zákazníci se ptali na vinice, odkud bereme vína, a chtěli jsme je za vinaři vzít. Začali jsme organizovat výlety do Toskánska. Ale nechtěli jsme být prostředníky. My to tady zbožňujeme a chtěli jsme tuto část Itálie našima očima ukázat dalším,“ prozrazuje René.
Po dvou letech od otevření kamenné prodejny v roce 2015 tedy začali jezdit s prvními hosty přímo za vinaři do Toskánska. „Začínalo se vždy od našeho obchodu, upekli jsme croissanty, dali si cappuccino a vyrazilo se,“ vypočítává Gábi.
Mezi zákazníky nabíraly toskánské výlety na popularitě a René tak trávil dva měsíce v kuse v autě. „Sháněli jsme ubytování pro naše hosty a přijeli do této usedlosti, kde sedíme dnes. Pronajali jsme si pár apartmánů. Místo se nám moc líbilo, i když potřebovalo opravit,“ říká René.
Směje se, když vzpomíná, jak v jednom z pokojů, kde byla trouba, vytvořili improvizované místo pro snídaně se švédskými stoly. Všude v ložnici stály krabice s vínem. Byla to improvizace, ale skvělé jídlo a víno, které hostitelé nabídli, stejně jako jejich úsměvy, vzbuzovaly nadšení.
„Spočítali jsme si, že bychom to tady zvládli pronajmout celé. Villa Aia Vecchia patří jedné italské tradiční rodině. Museli jsme je přesvědčit, že s jejich odkazem budeme dobře zacházet. Zároveň jsme ale měli vlastní podmínky. Chtěli jsme, aby zde proběhla rekonstrukce, která bude v souladu s našimi požadavky,“ přiznává Gábi.
Společně s Reném měli svým budoucím pronajímatelům uvařit oběd, kde jim ukázali prezentace s budoucí vizí. Skvělé jídlo i odhodlání česko-slovenského páru nakonec zprvu nesmlouvavého patriarchu rodu přesvědčilo.
Usedlost majitelé opravili na vlastní náklady a nutno říct, že velmi vkusně. To, co Villu Aia Vecchia (v překladu z italštiny to znamená starý hospodářský dvůr) odlišuje od podobných míst v Toskánsku i celé Itálii, je právě design. Není totiž jen těžkopádně starobylý, starožitnosti jsou zde zkombinovány s modernějšími prvky v interiéru.
„Spolupracovala na nich architektka, která pracuje na vystoupeních pro zpěváka Andreu Boccelliho,“ prozrazuje René.
Svépomocí se tedy Gábi s Reném z Prahy přestěhovali do Toskánska. V pražském obchodě zanechali dva spolehlivé kolegy, sami naložili plné auto a vydali se vstříc další kapitole. „Nejdřív jsme neuměli italsky, což tady znamená, že se nedomluvíte. Ale postupně jsme se naučili, za sedm let toho zvládnete hodně,“ přibližuje Gábi.
Dnes, se zavedenou klientelou, v nádherné zahradě a toskánskými kopečky na horizontu, se všechno jeví tak snadné. Máte podnikatelský sen v Itálii, chcete hostit lidi, to všechno zvládnete. I když jste nikdy dřív v pohostinství nepodnikali, natož v cizí zemi.
Jenže kromě dobrého jídla a vína Gábi s Reném jsou rození hostitelé. Páni domácí, kteří tu pořád téměř vše obstarají sami. Ráno připravují pro hosty snídani, kde kromě sýrů a uzenin od jejich oblíbeného řezníka najdete vlastnoručně upečený chleba i koláče. Několikrát za týden také připravují grilování ryb či masa, jako je istecca alla Fiorentina, s vínem, přichystané je menu i pro dětské hosty.
Navzdory lokalitě, kam rádi jezdí odpočívat bohatí a slavní z celého světa, tato část Toskánska na vás působí velmi opravdově a s cenami se i ve Ville Aia Vecchia stále drží při zemi. Za tři noci (minimální čas pobytu) zde zaplatíte skoro devatenáct tisíc korun (snídaně je v ceně).
Poměr ceny a zážitku, který zde dostanete, nutí hosty se ke Gábi s Reném opakovaně vracet. Když se vám po toskánském zážitku u nich bude stýskat, koupíte si (tady či v Praze) olivový olej, který tu sami začali vyrábět.
„Koupili jsme dům s olivovníky. Za cenu, za kterou už v Praze nepořídíte byt. Možná někde na Dobříši,“ upřesňuje Gábi.
Den má jen dvacet čtyři hodin a toskánské slunce i lahůdky vás nutí lenošit. Pro Reného s Gábi to neplatí. Kromě sezonní výpomoci od Reného dcery stále vše řídí jen ve dvou. „Musí vás to bavit, když tím nebudete žít, nezvládnete to,“ odpovídají, jak si poradit s tak fyzicky, a někdy i psychicky, náročnou prací.
Sezona ve Ville Aia Vecchia končí na konci října a začíná opět v dubnu. A až zde budete sedět venku mezi stromy s knihou, kterou odložíte proto, abyste se napili jemného sangiovese, podíváte se na nebe, pod kterým se po setmění proletí netopýři, pochopíte zásadní. Všechny cesty vedou nikoli do Říma, ale do Toskánska.
