I
kdyby člověk chtěl, práci Štěpána Martinovského nemůže
přehlédnout. Alespoň v Kapském Městě ne. Bývalé obilné silo
v živé přístavní části jihoafrického města je nejvyšší
budovou v Africe na jih od rovníku. Český architekt z londýnského
studia Thomas Heatherwick byl lídrem projektu, díky němuž se ze
sila stalo působivé muzeum umění.
Jednačtyřicetiletý Martinovský tvoří na prestižní adrese:
architektonické studio Thomas Heatherwick je v současnosti velmi
ceněné a vyhledávané. Jednou z jeho zakázek je i rekonstrukce
paláce Savarin u pražského Václavského náměstí, jež má
začít letos a do konce roku 2022 by měla české metropoli přinést
nový prostor s obchody, restauracemi či veřejnosti přístupné
střešní zahrady.
Právě vznik střešních zahrad Martinovský na chystaném
pražském projektu mimo jiné kvituje. Osobně se na něm sice
nepodílí, ale jako rodilý Pražan pomáhal s pochopením zadání.
„V Praze je nádherná střešní krajina, přitom já nevím o žádném přístupném prostoru, z něhož by na ni lidé mohli pohlédnout,“ říká Martinovský. „Dalším bonusem Savarinu bude, že přes systém pasáží lidé uniknou z Václavského náměstí kamsi jinam. Předělat barokní jízdárnu s citem pro historii, ale současně do ní vnést nové komponenty by mělo být obohacující. A je to něco, co nás ve studiu baví.“
Interiér muzea v Kapském Městě. Foto: Iwan Baan
S historií si Martinovský pohrával i v Kapském Městě, byť
šlo o jiný typ objektu než v Praze. Bylo pro něj velkou výzvou
předělat na muzeum současného afrického umění sto let starou
industriální budovu z betonu, do které se vešlo 30 tisíc tun
zrní, avšak v poslední době už tomuto účelu nesloužila.
O tom, jak velká výzva to pro něj byla, svědčí i obšírný
monolog, který se z architekta sype po krátké prosbě, aby projekt
popsal. Martinovský bez přerušení mluví a mluví, a když se zdá
jeho líčení zcela vyčerpávající, prohlásí, že by na téma
mohl hovořit hodiny…
Architekt Štěpán Martinovský.
Tady jsou nejpodstatnější výtahy z jeho slov. Za prvé: „Do betonové slupky jsme zasadili jakési bílé krabice, což odpovídalo požadavkům umělců, kteří chtěli neutrální prostředí, aby se návštěvníci soustředili výhradně na jejich vyjádření. Lidé vchází do krabic z prostorů, které respektují patinu času, jeden svět se tak volně prolíná do druhého.“
Za druhé: „Aby se člověk mohl v budově orientovat, vytvořili
jsme srdce muzea, jeho atrium. Takový prostor tam neexistoval a my
přemýšleli, co z budovy vyříznout a jak to udělat, aby vše
dávalo smysl. Nakonec jsme vzali jedno zrnko kukuřice z těch
třiceti tisíc tun, které se do sila vešly, mohutně ho zvětšili
a jeho tvar použili na podobu atria. V něm lze také pochopit
původní skladbu prostoru, je to ‚anatomický řez‘ budovou.“
Interiér muzea v Kapském Městě. Foto: Iwan Baan
Za třetí: „Zvenku jsme se rozhodli siluetu neměnit. Pouze
jsme odhalili beton, z něhož vystupují kamínky ze Stolové hory,
tamější dominanty, díky čemuž stavba přiznává stáří.
Vrchní část jsme vyplnili fasádou z vypouklých skleněných
polštářů připomínajících benátské foukané sklo, takže v
noci budova svítí jako obrovská speciální lampa.“
Výsledkem snažení Martinovského týmu je objekt, který
obdržel první cenu v soutěži Archdaily za nejzdařilejší
rekonstrukci.
Teď si český architekt znovu hraje s historií: pracuje na veřejně přístupném skleníku v anglickém hrabství Sussex, kde od léta 2021 nasimuluje skladba a rozmístění rostlin návštěvníkům starodávnou Hedvábnou stezku, po které dojdou z Británie až do subtropické jižní Asie.
