Na Českých lvech triumfovaly Vlny Jiřího Mádla, které si odnesly šest sošek včetně té nejvyšší. V případě moderace ale o úspěch nešlo, poněkud fádní večer museli zachraňovat dojatí vítězové. Místo Darji Kasčejevy měl letos režisér přenosu Michael Čech promluvit na moderátora Kovyho.
Když si z ceremoniálu filmových cen odnesete sošky, často tím završujete určitý příběh. O vašem filmu či hereckém výkonu se mluvilo celý rok natolik, že ono velkolepé ocenění je zkrátka logickým vyvrcholením.
Když je daný titul ještě třeba tvůrčím comebackem, je taková institucionální pochvala přímo symbolická, navíc mediálně vděčná. A když cenu náhodou dostane kasovní hit, je to na jackpot. Obří skupina lidí najednou vítězství chápe a může ho vzít za své.
Pokud podobný „narativ“ nebyl naplněn na letošních Oscarech, kde se sošky nedočkali herečtí favorité Demi Moore či Timothée Chalamet, a hlavní cenu dostala Anora s puncem nezávislého filmu, na sobotních Českých lvech na překvapení nedošlo.
Šest sošek si odnesly Vlny Jiřího Mádla, jehož v minulých týdnech některá média překřtila doslova na „čekatele na Oscara“. Jeho poctivé, byť poněkud placaté historické drama vidělo víc než milion diváků, dostalo se do konverzací, skutečně celospolečensky „ožilo“.
Podobně náhodný divák sobotního ceremoniálu musel chápat i tři sošky pro Metodu Markovič: Hojer, minisérii platformy Voyo, o níž se mluvilo nejen díky výkonům oceněných herců Petra Uhlíka a Petra Lněničky.
Ale došlo i na tituly, které nemají štempl „miss sympatie“ – taková Amerikánka dostala tři sošky díky scénografovi Janu Kadlecovi a kameramanovi Martinu Doubovi.
Samotný ceremoniál byl ale zase jiný příběh. Úvodní střihák nominovaných filmů byl profi a ceny se předávaly jak na běžícím pásu, bolestně ale chyběly chvíle, které by předávání definovaly nebo přenos vygradovaly, podobně jako když si loni vítězná herečka z Brna Simona Peková „zakouřila“ s kouřostrojem, který nominované upozorňoval, že mluví až moc dlouho.
Skoro jste si přáli, aby někdo uklouzl na prasečí krvi jako v nominované komedii Mord nebo aby alespoň vítězný herec Oldřich Kaiser zase vynesl krční ortézu, nejvýznamnější doplněk premiérových uvedení Zahradníkova roku, filmu, v němž Kaiser vůbec nemluví, možná proto, že se prostě bojí Dáši Vokaté.
Letos si produkční museli oddechnout, že vítěznému střihači Alexanderovi Kashcheevovi nepsala projev jeho manželka Darja, která se loni jala ve striktně určeném časovém formátu přečíst komentář do novin – ale i většina ostatních vítězů byla vtipná, svižná, dojemná, trochu politická. A hlavně spontánní a živá, což tak nějak nesplňoval moderátor večera Karel Kovy Kovář.
Když mluvil o nominovaných filmech, zněl jako chodící píárová anotace distributorů, když to zkoušel na publikum s vtipy o nadbytečnosti seriálových kriminálek, recyklovaných scénářích nebo superhrdinech, šustilo to papírem.
Možná by to publikum ocenilo, kdyby nabídl sebevědomější přednes – on ale svoje „vtipy“ nenechal vůbec vyznít, takže se ani v sále skoro nikdo nesmál. Když vás trumfne v nápadité krátké etudě s překladatelkou karlovarského festivalu Helenou Koutnou i „ostrakizovaný“ Marek Eben, je něco velmi špatně.
A i DJ Nobody Listen za pultem přímo na pódiu spíš umocňoval dojem, že sedíme někde v ambientním loungi, jako kdybychom už byli na večírku po předávání a ke konverzování nám vyhrávala jeho verze výtahové hudby.
Marně často vyznělo i představení „neviditelných“ filmových profesí, které na pódiu s celebritami zase působily spíš jako stafáž, které není ve světle reflektorů moc komfortně.
Pro příští ročník by tak možná bylo ideální spojit dva sobotní projevy. Jedna z vítězných režisérek Greta Stocklassa se na pódiu obrátila na přítomné filmaře, zda by pro ni někdo měl nějakou práci.
Kovy zase hrozil, že pokud budou vítězové v děkovačkách „dlouzí“, bude Lvy příští rok moderovat sekernice Michaela Jílková. Pokud Jílková nemá práci, nešlo by to zrealizovat?
